Kdo by chtěl žít navěky?

Recenze

Vytvořeno 14. 9. 2012 2:00

Autor: Jiří Lojín

Představovat hru Karla Čapka Věc Makropulos by bylo naprosto zbytečné. Téma touhy po dlouhém životě a strachu před smrtí prostupuje literaturou od jejích začátků do současné doby a určitě se neztratí ani v případě, že by se lákavá vize věčného života stala skutečností. Od svého prvního uvedení v roce 1922 v Městském divadle na Vinohradech se Čapkova hra dočkala nesčetného počtu nastudování nejen ve své původní podobě na divadelní scéně, ale i v televizi a rozhlase. Záznam rozhlasové adaptace z roku 1975 k potěšení pamětníků – ale nejen nich – vydalo Vydavatelství Českého rozhlasu Radioservis.

Jiří Horčička, režisér rozhlasové adaptace Čapkovy hry, byl v době jejího vzniku již velmi zkušený. Jeho Válka s mloky z roku 1958 je považovaná za přelomovou a Radioservis ji samozřejmě neopominul také vydat na CD. Režisér ke spolupráci na Věci Makropulos přizval většinou zkušené herce, a to i do rolí mladých lidí.

Karla Högera máme především spojeného s jiným Čapkovým dílem. V roce 1948 ztvárnil postavu inženýra Prokopa ve filmu Krakatit, natočeném podle stejnojmenné Čapkovy knihy. Jiří Horčička jej  obsadil i do zmíněné Války s mloky. Pro Karla Högera byla role Jaroslava Pruse ve Věci Makropulos jednou z posledních, zemřel dva roky poté, v roce 1977. Přesto není jeho výkon poznamenaný věkem a působí energickým a mladistvým dojmem. Vyzařuje z něj síla, která je pro roli charakteristická a nezbytná.

Hlavní ženskou roli namluvila Jiřina Švorcová. Dnes se už těžko posuzuje, zda to byla personální úlitba normalizačnímu režimu, nebo ji režisér obsadil díky svému přesvědčení o jejích hereckých kvalitách. Tuto herečku, přesvědčivou recitátorku a zapálenou komunistku, má televizní divák nejvíce ztotožněnou s rolí Aničky Holubové v seriálu Žena za pultem. Bohužel pro tuto roli a také nadšenou obhajobu komunistického režimu se z povědomí lidí vytrácí její kvalitní herecká práce. Výkon v roli Emilie Marty k těm výborným rozhodně patří. Postava Čapkovy nesmrtelné operní divy vyžaduje během okamžiku změnu polohy z okouzlující a svůdné mladé ženy do postavy stařeny, kterou tíží prožitá léta, neustále se opakující rituály i smrt, která ji stále míjí. To vše Jiřina Švorcová dokázala pouhým hlasem vyjádřit.

V horší situaci je Viktor Preiss, kterému připadla role mladého a naivního Janka, syna charizmatického Jaroslava Pruse. Janek žije ve stínu svého silného otce, pokouší se z něj vymanit a brání se tomu, aby mu otec neustále mluvil do života. Tuto roli dostal Viktor Preiss ve svých dvaceti osmi letech, přesto dokázal zoufalou hysterii hýčkaného a slabého Janka ztvárnit natolik uvěřitelně, že v posluchači místo lítosti nad jeho zmařeným životem roste přesvědčení, že by přecitlivělého a sobeckého Janka nejraději zastřelil sám.

V menších rolích se představili Martin Růžek (solicitátor Vítek), Miloš Nedbal (advokát dr. Kolenatý), Eduard Kohout (Hauk-Šendorf) a Gabriela Vránová (Kristina). Na marnotratném výběru špičkových herců je poznat, že Jiří Horčička přistupoval k rozhlasové dramatizaci Čapkova díla s velkou pečlivostí. V sedmdesátých letech minulého století se podobná taktika používala při obsazování filmů, i nepatrné role hráli nejlepší herci, a to snímkům propůjčovalo nezaměnitelnou atmosféru, kterou se kocháme dodnes. I ve Věci Makropulos se tedy můžeme potěšit způsobem, jakým se tito herci zhostili svých úloh a jak dokázali na malé ploše předvést práci, dokonalou v každém detailu.

Rozhlasová úprava Vladimíra Procházky respektuje původní Čapkovu předlohu a zachází s ní s úctou a respektem, i když v ní není cítit „utopická komedie“, jak ji Čapek nazval, ale drama. Posluchač nemůže očekávat žádnou moderní úpravu. Provedení je ovlivněno divadelním herectvím a v některých pasážích herci – z hlediska současných zvyklostí – poněkud přehrávají. Ke hře je však potřeba přistupovat s vědomím, že od jejího vzniku uplynulo již téměř čtyřicet let a je tak spíše vzácnou památkou na tvůrce než žhavou novinkou. Ze současného úhlu pohledu bychom mohli mít určité výhrady i k předloze – sebevražda Janka kvůli Emilii Marty by se z dnešního hlediska jevila jako kýčovitá, závěrečná diskuze o využití receptu na dlouhověkost naprosto nerespektuje přirozený charakter lidí. Čapkovo humanistické cítění vymodelovalo jeho postavy idealisticky, pro toto pragmatické století až směšně. To však nic nemění na významu odkazu velkého spisovatele a dramatika.

Hru Věc Makropulos vydalo nakladatelství Radioservis