Pohádky Pavla Drozda

Recenze

Vytvořeno 25. 9. 2012 2:00

Autor: Jiří Lojín

Uvést v titulu knihy slovo „postmoderní“ vyžaduje od autora notnou dávku sebevědomí nebo škodolibého humoru. Je téměř jisté, že vztah čtenáře ke knize se bude – zejména v prvních chvílích – od toho označení odvíjet. Spisovatel, který se skryl za pseudonymem Pavel Drozd, svou sbírku Za devatero větami doplnil podtitulem postmoderní pohádky. Jde v tomto případě o sebevědomí nebo žert?

Dalším slovem, použitým v podtitulu knihy, které dopředu ovlivňuje čtenářův úsudek, je „pohádky“. Nejde o pohádky v pravém slova smyslu, a jen některé se vzdáleně podobají pohádkám pro dospělé. Autor však toto označení vkládá i do podtitulů všech svých povídek. Zdá se, že chce naznačit, že každý životní okamžik lze jako pohádku interpretovat. To by byla hezká spojovací linka mezi jednotlivými povídkami, která by ovšem vyžadovala podřídit jednotlivé texty tomuto záměru. Ve své podstatě má pohádka poměrně přísné zákonitosti, bez nichž ztrácí svou funkci a stává se něčím úplně jiným, s prázdným a formálním názvem.

Charakterizovat všechny texty obsažené v Drozdově sbírce není možné společně. Jsou rozdílné nejenom pojetím, dobou, vypravěčem, hlediskem hlavní postavy, ale i místem, kde se odehrávají. Některé, jako třeba první Pan Květen a závěrečná Děti ráje, jsou vzpomínkou na minulou dobu, ve které autor vyrůstal a důvěrně ji znal. Spisovatelé této generace se často pouštějí do podobných vzpomínkových cest, kontrast mezi těmito epochami, a zároveň jejich podobnost v některých aspektech, je literárně velmi vděčná. Vznikají tak texty, jež se snaží s minulostí účtovat, kritizovat a omlouvat to, co se v minulosti dělo. Pavel Drozd se ale do účtování nepouští, zůstává na poli čistě osobních vzpomínek.

Dál do minulosti se pouští v povídce Hlavní nádraží. Zvolil téma, které se v současné době v české literatuře velmi často objevuje, například v knihách Radky Denemarkové, Kateřiny Tučkové nebo v povídkách Tomáše Martince – návrat Židů z koncentračních táborů, nenávist, kterou to vyvolalo u Čechů, a poválečný odsun Němců. Na malém prostoru povídky toto téma ale Drozd nerozpracovává, používá ho pouze jako kulisu pro podivuhodnou náhodu setkání dvou mladých lidí.

Poněkud nevýrazným dojmem působí „pohádky“ Viva la vita a Manifest katolické postmoderny. První s lákavým podtitulem pohádka o posmrtném životě nemá žádnou linii, kterou by sledovala, a jedná se víceméně o mix obrázků, nemajících valný smysl.  Druhá, která by mohla nést označení „početí dítěte po předchozí literární diskusi“, má velmi chabou pointu, přesto tím, že používá děj vložený do jiného děje, nejvíce připomíná skutečný postmoderní text.

Protipólem zmíněných fádních textů jsou povídky Nad střechami Prahy, Kam odcházejí maminky a Adopce nablízko. Zpracovávají závažná témata, která se dotýkají buď nás osobně nebo našeho okolí. Jednou jde o příběh týrané ženy, pak o odvezení staré nemocné maminky do ústavu. Velmi působivá je třetí jmenovaná povídka, v níž se žena vyrovnává s problémy z dětství, které ji brání akceptovat roli matky. Povídky, kromě závažnosti tématu, spojuje i způsob, jakým je autor prezentuje – potlačuje je do pozadí a zakrývá běžnými banalitami. Brutálnost, se kterou vystupují čas od času z tohoto ve skutečnosti podružného děje, je dvojnásobně účinná.

Do minulosti se autor vydává v povídce Emmanuel. Ale nakonec se stejně hlavní hrdina tajemným způsobem spojuje s naší současností. Vazba na autorovu knihu, nalezenou v knihovně, v místě, kde se prolíná minulost s budoucností, je literární žert, i když poněkud prvoplánový. Povídka nese rysy magického realizmu a není jediná. Kromě zmíněné Viva la vita je to i Malý básník v próze, ve které se objevují skřítci jako hybatelé děje. Poté, co se čtenář spolu s autorem prošel minulostí, mohl se pokochat i nevábnou vizí budoucnosti v povídce Anima mea. V pozadí této vize se objevuje téma muže, který agresivním způsobem pronásleduje milovanou ženu.

Pavel Drozd dokázal do některých svých povídek vložit znepokojivá témata a způsob, jakým je prezentuje, je zajímavý. Objevují se však některé slabiny – první je nadužívaní metafor i na místech, kde působí křečovitě. Druhá je pozérství, projevující se ve snaze ukázat svou vzdělanost a rozhled. Rád užívá latinu a své postavy nutí do složitých filozofických úvah, v nichž se ztrácí podstata děje. Póza je cítit i v „žertovném“ snímku drozda nahrazujícího autorovu fotografii. Umírnění metafor a filozofie by úrovni povídek prospěla. Za zmínku stojí nezvyklý formát knihy a decentní obálka, které vypovídají o péči, jež nakladatelství H&H vydání věnovalo.

Knihu Za devatero větami – postmoderní pohádky vydalo nakladatelství H&H