Lovestory ze ZŠ

Recenze

Vytvořeno 19. 10. 2012 2:00

Autor: Jiří Lojín

Napřed jsou si oba lhostejní, pak si jí on začne všímat a zamiluje se do ní, pak se i ona zamiluje do něj, ale zatím si to neřekli, pak si to řeknou a mají se oba rádi, ona ho pak ale nemůže milovat, protože jí to zakáže parta, ale on ji pořád ještě miluje, ona ho také miluje, ale nedává to najevo, on to taky nedává najevo, a tak ona si myslí, že on ji nemiluje, on si také myslí, že ho nemiluje, ona pak ze zoufalství říká, že ho miluje, a on jí, že ji nemiluje, ale miluje…. Stačíte to sledovat? A přitom to je tak jednoduché. Přeháněl bych, kdybych tvrdil, že je to zkrácený obsah knihy Tomáše Lörincze Jedna stačí! Jeden svědek, ale autorovi se podařilo udělat dojem, že víc děje v jeho knize opravdu není.

Román Jedna stačí! je ohlédnutím za školními léty, dobou prvních lásek, sporů se spolužáky, hledáním svého místa a snahami prosadit se. Hlavní hrdina Tomáš – shoda se jménem autora zřejmě není náhodná – se zamiluje do Martiny. Ta do něj také, ale jejich lásce stojí v cestě jakási parta, do které Martina patří. Celá kniha se pak točí okolo několika Tomášových problémů – jak zjistit, proč k němu Martina tak náhle ochladla, jak ji získat zpět, protože ona je ta pravá, a jak se jí pomstít, což je motiv, který, s přihlédnutím k předchozím dvěma myšlenkám, dost dobře nechápu. Ale to přenechám úvahám citově rozbouřeného chlapce, v jehož duši se mísí láska i nenávist a sám se ve svých pocitech pravděpodobně moc neorientuje.

Tato jednoduchá, jen místy trochu zvlněná dějová linka je zpestřena několika příhodami. Martina se pokusí o demonstrativní sebevraždu skokem z okna, prostřednictvím které chce vyzkoušet hloubku Tomášova citu. Bohužel spolu okusí hloubku příkopu a Tomáš se kvůli snaze o její záchranu ocitá v komatu na Jednotce intenzivní péče. V tomto místě se čtenář recenze zřejmě zarazí – nazývat takové drama příhodou, to je nehorázná bagatelizace! Ujišťuji, že ne. Tato část, která by se mohla stát jednou z klíčových scén, je podaná nevýrazně, téměř jakoby mimochodem, skončí dříve, než začne.

Tomáš má tendenci chovat se afektovaně, jeho chování je jedna velká póza. V textu mohou působit romanticky, přenesené do reálu jsou směšné. Nedokážu si představit, že by Tomáš za písničky zpívané Martině před celou třídou nesklidil bujarý posměch, a ani to, že by v tom chechotu svých spolužáků dokázal dokončit byť jednu sloku. Pokud se něco podobného autorovi v deváté třídě povedlo, má za tento výkon můj obdiv.

Postavy románu jsou nevýrazné, jediný, komu se čtenář může trochu přiblížit, je hlavní hrdina Tomáš. Střídavá ich forma a er forma vyprávění umožní podrobněji „rozpitvat“ charakter postavy. Autorovi se to částečně podařilo, některé motivace ale přesto zůstávají záhadou, ne snad proto, aby se zvýšilo napětí, ale zřejmě z důvodu opomenutí autora. Ostatní postavy dopadly ještě hůř – jsou schematické, zjednodušené, vzájemně se od sebe téměř neodlišují. Lze namítnout, že patnáctileté děti z jedné třídy nebudou mít výrazně odlišné chování, ale i jedinci z takové skupiny se liší vystupováním a slovníkem. Slovník postav je velkou slabinou knihy – určitě nebude tak šroubovaný a spisovný, jak tomu je v dialozích Tomáše Lörincze, ani bohatost slovní zásoby nepatří mezi silné stránky postav. Často se opakují, Martina se místy omezuje na repliky typu „Miluji tě, nemiluji tě“, „Chci tě (ho), nechci tě (ho)“. Opakování replik a situací lze povýšit na umělecký záměr, ale musí být použito důsledně a promyšleně zakomponováno do textu.

V Lörinczově románu je myšlenka, která rozhodně není špatná – hlavní hrdina Tomáš se cítí být vyvržencem, nikdo se s ním nebaví, parta, která tvoří vůdčí skupinu třídy, si z něj dělá terč pro své vtípky. Tomáš ale není typickou obětí šikany, dokáže třídu uchvátit svou hrou na klávesy, Martina je schopná se do něj zamilovat a ani parta si nedokáže představit, že by mohla bez něj uspět při školní akademii. Tomášovy úvahy o svém místě v kolektivu mohou jeho vrstevníkům připomenout, že nejsou se svými komplexy méněcennosti sami, že je to záležitost častější, než by očekávali. Bohužel některé dobré myšlenky a momenty se v Lörinczově románu utápějí v prázdných dialozích, ve kterých se v neustálých kruzích řeší „mám ji (jeho) rád(a), nemám ji (jeho) rád(a)“, jako kdyby autor otrhával okvětní lístky nějaké obludné kopretiny.

Tomáš Lörincz označuje svou knihu jako román a já ve své recenzi tento výraz rovněž používám. Jedna stačí! ale má k románu daleko – chybí jí více paralelních dějových linek, vývoj postav je sotva patrný, autor se blíže věnuje pouze Tomášovi, kompozice je příliš jednoduchá. Nejde o to, že bych chtěl zdůrazňovat nesprávnou kategorizaci Lörinczovy knihy, spíše ji pokládám za nepotřebnou.

Knihu Jedna Stačí! Jeden svědek vydalo nakladatelství Nová forma