Chodit se zločincem se (ne)vyplácí

Recenze

Vytvořeno 11. 11. 2012 1:00

Autor: Lenka Martinková

Každý prožívá zlaté časy, ale obvykle si to uvědomí až tehdy, když jsou nenávratně pryč. To však není případ hrdinek knihy Zlatý časy od Petra Hudského. Ty to vědí moc dobře a UŽÍVAJÍ SI TO.

Linda je jasná průšvihářka. Nezastaví se před ničím a školy střídá jako na běžícím pásu. Nedobrovolně – z každé ji dřív nebo později vyhodí. Nedá se nic dělat, její nápady přesahují veškeré omluvitelné hranice. Při dalším přestupu, zrovna když se má jako nová žákyně hlásit u ředitelky, je tam na koberečku Hanka. Hned na první pohled je jasné, že jsou stejného ražení. Spojenectví, ba i přátelství na sebe nenechá dlouho čekat a společné průšvihy jsou samozřejmostí. Ale už to není to, co bývalo, Linda se začíná mírnit.

Hrdinky jsou dokonale rozdílné, ačkoli by to nemuselo být na první pohled patrné. Linda má bohatého tátu (rozvedeného, aby se mohl oženit s holkou jen o pár let starší, než je jeho dcera – a obě se pochopitelně nemohou vystát), matka si jí při každé příležitosti stěžuje na svoji sokyni, takže se v žádném případě nedá mluvit o pohodovém životě, přestože se jako Hanka nemusí starat o každou korunu.

Hanka je na tom přesně obráceně. Dalo by se říct, že pochází z průměrné české rodiny. Má mladšího brášku, kterého ve škole šikanují, máma pracuje a otec je notorický alkoholik. Vzhledem k tomu, že žijí v paneláku, jsou všechny jejich trable veřejným tajemstvím. A přesto si obě holky myslí, že jsou rodiče té druhé fajn. Navíc Hanka chodí s klukem, který je teď ve vězení. Plánují, že jakmile ho pustí, společně se odstěhují do Španělska. Prý sedí nevinně, ale jenom Linda ví, že má na svědomí vloupání. Jenom nemá to srdce něco takového svojí kamarádce říct.

Přestože se dá celkem snadno říct, že kulisy nejsou nijak světoborné (jedna škola, druhá škola, Hančin byt nebo Lindin dům, případně nejrůznější hotely), je až s podivem, kolik toho hrdinky mohou zažít. Na druhou stranu je to docela normální studentský život, ze kterého se vyvrbí dokonale nečekané dobrodružství.

Mile překvapí, jaké školní průšvihy Hudský vymyslel. Člověk by si řekl, že všechno, co se dá učitelům udělat, tady už bylo. Ale koho by napadlo přilít ředitelce do kafe projímadlo a do vlastních cigaret (které ovšem zabaví dozor) zastrčit dělobuch? Jsou tu však i klasické věci jako padělání podpisů rodičů a odmlouvání učitelům.

Ke konci už to taková zábava není a chování hrdinek občas hraničí se zákonem, ale jak se říká, konec dobrý, všechno dobrý. Nebo ne? I na poslední stránce totiž autor ještě vyděsí…

Ukázka z knihy:

„A komu je autorství rukopisů připisováno?“ obrátil se Mácha znovu k Beránkovi. Byla to asi sedmá poslední šance, aby mu nemusel dát kouli. „Kdo byli ti padělatelé?“ Protože odpovědí mu bylo jako zatím pokaždé mlčení, pokusil se nešťastníkovi znovu napovědět: ,,Václav Ha…“
„Václav Havel!“ zněla rezolutní odpověď.
(…)
Mácha znovu ukázal na hlásící se šprtku.
„Václav Hanka a Josef Linda,“ zněla správná odpověď správné studentky.
(…)
„Ano,“ třídní vzal obě omluvenky do ruky a podíval se zkoumavě na Hanku a Lindu, „rukopisy padělaly Hanka a Linda.“ (…) „Po hodině s vámi chci mluvit.“
(Hudský, P.: Zlatý časy. Praha: DEUS 2012, s. 123 – 124.)

Knihu Zlatý časy vydalo nakladatelství DEUS