Povídání o životě a o jazyce

Recenze

Vytvořeno 19. 11. 2012 1:00

Autor: Barbora Svobodová

V roce 2008 vydalo brněnské nakladatelství Host další publikaci, na jejíž obálce figuruje jméno jazykovědce Dušana Šlosara. Kniha Jaké hlavy, takový jazyk zaujme už svým názvem. Toto dílo ale není odbornou lingvistickou studií a nepatří ani do skupiny autorových popularizačně-jazykových prací.  Do rukou se nám dostává rozhovor o češtině a životě, který s profesorem Šlosarem vedli jeho bývalí studenti Jiří Trávníček a Jiří Voráč a jemuž bude věnována i následující deskriptivní recenze.

Kniha je rozdělena do osmi kapitol, kterým předchází krátký úvod. V něm tazatelé podávají základní informace o Dušanu Šlosarovi, přibližují podrobnosti předcházející vydání publikace a vyjadřují se k jejímu uspořádání. Dále kniha obsahuje stručné kalendárium, bibliografii Šlosarových prací a jmenný rejstřík osob, které byly v rozhovorech zmíněny. Nalezneme zde taktéž velké množství fotografií z různých období lingvistova života, grafické zpracování potom doplňují drobné kresby Jana Stehlíka. 

Celkové pojetí knihy je spíš beletristické. Prvních sedm kapitol se věnuje jednotlivým chronologicky seřazeným etapám Šlosarova života (Od dětství k maturitě, Vysokoškolská studia, Ústav pro jazyk český ČSAV, Filozofická fakulta a 60. léta, Normalizace, Sametová revoluce, Současnost), poslední kapitola s názvem Jazyk se zaměřuje na češtinu a lingvistické otázky.

Čtenáři je tak postupně představováno nejprve lingvistovo dětství, jeho kusé vzpomínky na první tři roky života v rodném Staříci, na základní školní docházku i na způsob života v moravsko-slezském pomezí. Šlosar také popisuje svůj pěkný vztah s otcem, venkovským učitelem, kterého si velmi vážil a o kterého jej připravila těžká nemoc způsobená uvězněním za doby nacistické okupace, i velkou obětavost maminky, která se po otcově smrti musela o rodinu sama postarat. Kromě osobní životopisné linie je ve všech kapitolách zaměřena pozornost i na soudobé společenské a politické klima a na celkovou atmosféru dané doby.

Tento aspekt se výrazněji projevuje už v druhé kapitole, která přibližuje Šlosarova studia na brněnské bohemistice a rusistice. Profesor vzpomíná na své učitele a osobnosti, kterých si vážil, i na další zážitky se studiem spojené. Stejně tak se objevuje i jeho reflexe poúnorových politických čistek a důležitých soudobých událostí (např. popravy Milady Horákové).

Další okruh otázek se pak soustředí na období 50. let, kdy Dušan Šlosar pracoval v brněnské pobočce Ústavu pro jazyk český ČSAV. Tazatelé se ptají na způsob práce brněnské pobočky, je vzpomínán dialektologický výzkum pro Český jazykový atlas nebo okolnosti vzniku Jazykového okénka, které vycházelo v Rovnosti.

Životu v Brně 60. let se věnuje čtvrtá kapitola, která je rozdělena na dvě části. Její první polovina přibližuje dění na zdejší Filozofické fakultě, především potom její katedře bohemistiky, kam profesor Šlosar nastoupil po odchodu z Ústavu pro jazyk český. Mluví se o jejích významných osobnostech i o neshodách, které zde panovaly a vedly až k rozdělení katedry na lingvistickou a literárněvědnou část. Dále je zmíněna pracovní stáž v zahraničí a Šlosarův kariérní postup. Druhá polovina je orientována na charakteristiku brněnského kulturního života v tomto období. Nahlédneme do redakce Hosta do domu a dozvíme se i zajímavé podrobnosti o zdejší divadelní a výtvarné scéně. Stranou profesových komentářů nezůstává ani jazz, tehdejší literární a filmová produkce nebo urbanistický rozvoj města. Konec kapitoly je orientován na srpnové události roku 1968, na následnou vánoční stávku a reakce na Palachovo upálení.

Nejrozsáhlejší oddíl celé knihy následně pojednává o dvaceti letech normalizační éry. Šlosar popisuje změnu poměrů na fakultě i v celé společnosti. Dominantní je zde především příběh jeho kolegy, literárního kritika Olega Suse, kterého normalizační změny postihly velmi těžce. Tazatele také zajímá soudobá samizdatová produkce a rozhovor se stáčí i na jednotlivé Šlosarovy publikace, které byly v této době vydány. Stejně tak je vzpomínána i další pracovní stáž, která se uskutečnila krátce před sametovou revolucí.

Právě konci roku 1989 věnují Trávníček s Voráčem poměrně velký prostor. Voráč v této době na fakultě studoval a stejně jako profesor Šlosar se významně podílel na organizaci zdejšího revolučního dění. Rozhovor přibližuje nejrůznější podrobnosti studentské stávky i akce fakultního stávkového výboru. Vzpomenuty jsou i mnohdy rozporuplné postoje jednotlivých vyučujících, které se často měnily ze dne na den.

Předposlední kapitola knihy se soustředí na polistopadový vývoj. Nejprve jsou popisovány nejrůznější peripetie spojené s novým uspořádáním fakulty i katedry a s jejich personálním obsazením. Tazatelé se opět zaměřují na lingvistovu profesní dráhu a dobu, v níž působil jako vedoucí katedry. Šlosar komentuje i své nově vydané práce – jak popularizační, tak odborné – a vše nakonec uzavírá jeho hodnocení současné situace v osobní i společenské rovině.

Otázky tvořící poslední kapitolu se pak specializují na téma češtiny, na její vývoj i proměny v jednotlivých dobách. Šlosar se vyjadřuje k problematickému poměru mezi psanou a mluvenou jazykovou normou, přičemž se přiklání k tomu, aby se kodifikace řídila především přirozeným vývojem jazyka. Zajímavý je i jeho koncept tzv. stylistiky lži (s. 189), který se zaměřuje na to, jak politická ideologie zneužívá jazyk. Za dva nejhorší rysy soudobé češtiny potom považuje určitou nepřesnost ve vyjadřování a sklony podléhat prázdným módním výrazům. Je zde komentován i problém vlivu ostatních jazyků a přejímání cizích slov (především z angličtiny), což ale profesor Šlosar nechápe jako něco negativního a opět zdůrazňuje nutnost respektovat přirozený jazykový vývoj. Několikrát je zmíněna i s tímto související otázka bilingvismu. Kniha pak končí úvahou o vztahu češtiny a české společnosti.

Celý rozhovor se odvíjí ve velmi přátelském duchu a je z něj patrná vzájemná úcta, kterou k sobě jednotliví zúčastnění chovají. Profesor Šlosar na pokládané otázky odpovídá s nadhledem a jemnou ironií, je věcný a nemá potřebu být falešně taktní. Otevřeně mluví jak o svých osobních záležitostech, tak o vztazích na fakultě a katedře, zároveň přitom ostatní ani sebe nijak neheroizuje, ale také neponižuje a neočerňuje. 

Ačkoliv je podle názvu na téma jazyka zaměřená pouze poslední kapitola, komentáře k nejrůznějším jazykovým jevům jsou inherentní součástí Šlosarových odpovědí ve všech částech rozhovoru. Možná proto může tato kapitola v celku knihy působit trochu neorganicky a mírně kazit celkový dojem, který čtenář postupně nabývá. Za dominantní strukturní koncept byla zvolena linie lingvistova života, proto vnímáme knihu hlavně jako příběh a očekáváme, že bude nějak ukončen. Tazatelé sice v úvodní části tvrdí, že vzhledem k profesorově celoživotnímu aktivnímu lingvistickému bádání je kapitola Jazyk jen „logická odbočka“ (s. 6) od životopisného pojetí, přesto ale vyvolává dojem jakéhosi přívažku. Začlenění otázek posledního oddílu do jednotlivých kapitol by tak podle mého názoru přispělo k tomuto symbolickému konci příběhu a čtenářsky ucelenějšímu vnímání celé knihy.

Tato spíše strukturní záležitost ovšem nijak neubírá zajímavosti témat rozebíraných v posledním oddílu. Se stejnou věcností, s níž profesor Šlosar komentuje události svého života, přistupuje i k problémům jazykovědným. Jeho postoje jsou ryze pragmatické a praktické, své názory také neprezentuje nijak mentorsky. Nedívá se na češtinu jako na něco posvátného, co je nutné konzervovat a opečovávat jako skleníkovou květinu, ale vnímá ji jako živý jazyk s vlastními zákonitostmi a pravidly vývoje, jež je třeba uznávat.

Kniha určitě zaujme velké množství čtenářů. Je určena všem, kteří se zajímají o vývoj jazyka, o změny v české společnosti během 20. století i o životní příběh „obyčejně neobyčejného“ člověka. Navíc těm, kteří mají nějaký vztah k brněnské bohemistice, představí jména známá z titulů odborných prací v nových souvislostech a čtenáři Jazyčníku nebo Tisícileté jistě ocení další jazykové zajímavosti. Závěrem tedy nezbývá nic jiného než souhlasit s pány Trávníčkem a Voráčem v tom, „že lidem, jako je prof. Šlosar, by se mělo dopřát sluchu“ (s. 6), protože Dušan Šlosar je opravdu dobrý vypravěč a hlavně má co říct.

Dušan Šlosar: Jaké hlavy, takový jazyk. Rozhovor o češtině a o životě vedli Jiří Trávníček a Jiří Voráč. Brno: Host, 2008. 216 s.

Knihu Jaké hlavy, takový jazyk vydalo nakladatelství Host