Elegie guvernantky (a básníka)

Recenze

Vytvořeno 23. 11. 2012 1:00

Autor: Barbora Svobodová

Román Guvernantka z pera literárního historika, esejisty a spisovatele Vladimíra Macury tvoří součást historizující tetralogie Ten, který bude. Guvernantka vyšla jako třetí v pořadí (poprvé v roce 1997) po prózách Informátor (1992) a Komandant (1994). Poslední román Medikus byl již vydán v souborném vydání s předchozími díly v roce 1999, krátce po autorově smrti. 

Ačkoli jsou Macurovy prózy vnímány jako jeden celek, je třeba připomenout, že jednotlivé díly tetralogie na sebe navazují spíše volně, jsou spojeny tematickým a časovým rámcem a některými podobnými kompozičními postupy, ale zároveň je také možné číst je jako autonomní literární díla. Rozhodla jsem se právě pro tento postup a ve své recenzi se tak zaměřím pouze na román Guvernantka bez zdůrazňování jeho paralel s ostatními částmi tetralogie.

Románový příběh Guvernantky je zasazen do 1. poloviny 19. století a jeho větší část se odehrává v polské Vratislavi, kde žije a pracuje český obrozenecký básník František Ladislav Čelakovský se svou ženou Antonií. Oba zmínění protagonisté jsou hlavními hrdiny prózy a zároveň jejími vypravěči. Sdílejí sice stejnou románovou realitu a společný příběh, ale jejich přístup ke světu i životu je diametrálně odlišný. Zatímco mladá Antonie je velký snílek, toužící po dobrodružství, velkých činech, gestech a také po vlastní společensky prospěšné práci, díky níž by došla pocitu naplnění, tak o generaci starší František Ladislav představuje typ rozumářského, sebestředného muže, který je často až přehnaně opatrný a málo odvážný, lpí na zažitých pořádcích a bere sám sebe příliš vážně.

Oba vypravěčské hlasy jsou od sebe výrazně diferencovány a i když je celý román napsán v ich-formě, čtenář nikdy neztratí přehled, který z protagonistů právě promlouvá. Napomáhá tomu i členění textu, v němž je změna vypravěčské pozice vždy zdůrazněna mezerou a novým odstavcem. Kniha jinak není členěna na dílčí kapitoly nebo menší oddíly. Protagonisté se ve vyprávění pravidelně střídají, oba respektují přirozenou časovou posloupnost, vyprávějí o své přítomnosti, do níž často zařadí vzpomínky na momenty minulé. Některé události známe z podání obou manželů, jiné jsou nám přístupné pouze z jedné vypravěčské perspektivy.

Hlavním leitmotivem, který se promítá do různých rovin díla, je motiv elegie (o jeho důležitosti svědčí i to, že v textu románu se toto slovo vždy objevuje vytištěné verzálkami) a s ním spojený motiv smrti a pomíjivosti života. Vždyť právě smrt, a to smrt Čelakovského první ženy Marie, stojí na počátku společného života Františka Ladislava a Antonie. Básník si vzal mladou vlastenku hlavně jako náhradu za mrtvou Marii, udělal tak z Antonie pouze Tu Druhou, vykonávající úlohu vychovatelky jeho dětí a objektu k uspokojení jeho potřeb a tužeb. Marie pak provází Antonii celým jejím manželstvím, navštěvuje ji i ve snech a prostřednictvím manžela je Ta Druhá s Tou První neustále konfrontována. Postavy příběhu jsou se smrtí, nemocemi nebo umíráním v kontaktu téměř pořád a přirozeně to ovlivňuje jejich chápání světa i lidského života, především Antonie si pak uvědomuje jeho křehkost a konečnost. O to působivěji a kontrastněji pak vyznívají dvě závěrečné pasáže celé prózy – scéna Antoniiny smrti, kdy mladá žena odchází ze světa smířená a s pocitem, že nakonec vykonala vše, co v daných podmínkách mohla, vedle obrazu umírání Františka Ladislava, který se smrti urputně brání, odmítá se vzdát své práce a ještě na smrtelné posteli vypočítává plány do budoucna.

Celkové elegické ladění románu navozují už jeho první slova: „Dolendo, senzibile“ (bolestivě, citlivě), která odkazují k hudební terminologii a mají zde stejnou funkci jako v notové partituře – přibližují celkové naladění, s nímž bychom měli k textu přistupovat. Elegii je možné objevit i přímo v kompoziční výstavbě románu, kde se projevuje právě střídáním mužského a ženského vypravěčského partu, které připomíná střídání mužských a ženských rýmů v elegickém distichon, jak nás na to upozorní sám Čelakovský: „[…] Hexametr se má snoubit s pentametrem jako muž se ženou, mužský hlas a ženský hlas se střídají, doplňují se, nejskvostnější klasický rozměr to je, nic není lepšího než tento dvojzvuk, než tento souzvuk mužské a ženské duše. A přece jsou o samotě – muž i žena, přece jsou každý zvlášť.“ (s. 27–28). Autor zde tak pozornému čtenáři prostřednictvím básníkovy promluvy odkrývá jeden z principů vlastní tvůrčí metody. V románu ale mezi vypravěčskými hlasy nenacházíme onen souzvuk mužské a ženské duše, Antonie a František Ladislav jsou mnohem více o samotě a každý zvlášť. Jejich společný život každý z nich vnímá z úplně jiné perspektivy, která je vytvářena především příslušností obou postav k různým generacím a také protikladným pojetím mužského a ženského pohledu na svět.

Elegická báseň je také důležitým tematickým momentem, kolem kterého je organizován i děj románu. Obě hlavní postavy se snaží napsat svou vlastní elegii, ovšem opět každý po svém. Podnítí je k tomu dílko mladého studenta Szyjkowskeho, navštěvujícího Čelakovského přednášky. Ten namísto toho, aby vytvořil teoretickou práci o kompozici elegie, rovnou napíše vlastní báseň inspirovanou pracemi dobových romantických tvůrců. František Ladislav nejen že záměr mladíka a smysl jeho básně nepochopí, ale ještě jej odsuzuje za nedodržení klasických formálních postupů. Naproti tomu Antonii je Szyjkowského práce blízká, protože vychází z podobného životního postoje, jaký je mladé ženě vlastní. Každý z manželů, „vyprovokován“ studentovou básní, začíná uvažovat o vlastním žalozpěvu. Čelakovský zamýšlí vytvořit o něm velkou teoretickou práci zaměřenou na formu a klasické vzory, ale až Antoniina tajně psaná elegie je skutečným žalozpěvem, vyjádřením stesku po Čechách, strachu ze smrti a obav o své blízké, nerodí se z rozumu, ale z citu a touze po sebevyjádření, na které ovšem jako manželka a matka podle chápání svého muže nemá právo, protože jako „žena musí být přece doma tam, kde je její muž, její děti.“ (s. 68).

Guvernantka je historickým románem, který pracuje s velkým množstvím dějinných detailů. O velké autorově erudici v této oblasti svědčí jak jeho dlouholetá činnost literárního historika, tak jeho konkrétní vědecká práce Znamení zrodu (1983, rozšířeno 1995), která se snaží demytizovat obraz českého národního obrození. I v recenzované knize se s podobnou demytizací setkáváme. Čelakovský zde nevystupuje jako nedotknutelný symbol, velký básník a filolog a jeho manželka není poslušná ženuška v domácnosti, která se muži plně podřídila. Románové postavy jsou živé, neheroizované a plné napětí. Přesto ale není možné Guvernantku (a potažmo celou tetralogii) chápat jako pouhou názornou ilustraci Macurovy vědecké práce, ale je třeba vnímat ji jako svébytný umělecký čin.

Autorova próza je čtivým a velmi pečlivě a promyšleně vystavěným dílem, jehož výrazným kompozičním principem je kontrast – kontrast mezi mužem a ženou, mezi člověkem starším a mladším, mezi klasicistním a romantickým vnímání světa. Její čtení si možná mnohem více užije čtenář se širšími znalostmi literárního kontextu a literární historie, ale zároveň si nemyslím, že by kniha bez těchto znalostí byla nesrozumitelná nebo nezajímavá. Detailní vykreslení nitra dvou hlavních postav a jejich neustálá konfrontace nás mimo jiné nutí i k přehodnocení vlastního pohledu na svět, protože při čtení knihy zjišťujeme, že ač nás od protagonistů dělí už téměř dvě století, jsou nám mnohem blíž, než by se z počátku mohlo zdát.

Knihu Guvernantka vydalo nakladatelství Mladá fronta