Koncová světla – něco, co mizí v dálce

Recenze

Vytvořeno 27. 11. 2012 2:00

Autor: Barbora Svobodová

V roce 2005 vydalo nakladatelství Opus zatím poslední sbírku básníka Petra Halmaye Koncová světla. Je to útlá a formátově nevelká knížka, pro kterou je právě subtilnost charakteristickým rysem hned v několika rovinách – projevuje se nejen ve zmíněném počtu stran, ale především v autorově úsporné práci s výrazem a v celkovém způsobu, kterým zobrazuje vnější svět.

Knížka je rozdělena do tří tematicky nevyhraněných oddílů o nestejném počtu básní (Fantomová bolest – 9 básní, Letovisko – 7 básní, Bylo až nesnesitelné vidět zas sebe sama – 11 básní). Jednotlivé básně různé délky jsou psány volným nerýmovaným veršem, básník užívá jednoduché věty s nekomplikovanou syntaktickou stavbou, bez ornamentů a jazykových hříček. Věty jsou volně spojeny a vytváří dojem nenucenosti a přirozenosti běžně mluveného jazyka. Halmay velmi pečlivě a promyšleně pracuje s metaforami, kterých v jeho díle najdeme opravdu jen velmi málo, ale jsou-li použity, nikdy nepůsobí nevhodně nebo přehnaně, naopak dokonale dokreslují obraz světa viděný očima lyrického subjektu.

Naprostá většina básní ve sbírce je nerýmovaná, pouze v první sloce básně Zřítelnice a v poslední básni Paprsek objevíme i tendence k rýmu. V žádném případě to ale neznamená, že by se autor těmito rýmovými experimenty uchyloval k poetistické hravosti. Neopouští svůj typický styl, v němž je dominantní střízlivost, snaha popsat vnější svět, věrně a přitom stručně nastínit prožívané, vyslovit to, co se říká těžce, a mlčet o nevyslovitelném.

Podobné tendence najdeme i v předchozích autorových dílech. V prvotině Strašná záře (1991), ve sbírce Bytost (1994) nebo v souboru básní a próz Hluk (1997); z těchto tří autorových prací byl v roce 2008 vydán výbor s názvem Země nikoho. Koncová světla však mají proti starším sbírkám na první pohled menší míru dramatičnosti, působí trochu klidnějším a meditativnějším dojmem. Toto zklidnění je pouze zdánlivé, ono drama se už mnohem méně odehrává ve vnějším světě a všem na očích, je skryto někde hluboko, v nitru lyrického subjektu. Je to drama téměř výhradně intimní, vycházející ze vzpomínek a reflexe vlastního života. Lidský život je zde prezentován jako něco velmi křehkého, něco, co by člověk rád a pevně sevřel ve svých dlaních, ale stále více si uvědomuje, že to není možné a že čím více se o toto uchopení snaží, tím více mu smysl a podstata života uniká:

Skoro to vypadalo, / jako by Někdo milosrdnou rukou/ odtrhl rázem od obrazu zvuk/ a nechal nás/ už navždy beze slov. // Planě jak citoslovce v bezvýznamné větě/ mžouraly za tmy na předměstí lampy.
(HALMAY, Petr. Koncová světla, báseň Planě jak citoslovce. Zblov: Opus, 2005. s. 30.)

Koncová světla nemůžeme označit za sbírku čistě lyrickou, zároveň ani není možné tvrdit, že subjekt je vypravěčem příběhů. Epický aspekt v básních přítomen je, ale projevuje se pouze někde v pozadí, příběhy jsou spíš naznačovány a tušeny než přímo vyprávěny. Lyrický subjekt se také pohybuje v jakémsi bezčasí, jeho líčení vzpomínek nemá průběhový charakter. Čtenáři předkládá jednotlivé obrazy, které řadí volně za sebou nebo vedle sebe. Zároveň si tak od svých scén zachovává i určitý odstup. I když je jejich aktérem, není v nich přímo přítomen, stojí jaksi nad nimi. Nejsou to momenty a pocity aktuálně prožívané, ale pozorované z nadhledu. Přirozeně v nich přechází od reflexe svého nitra a pocitů k popisu vnějšího světa a bez vysvětlování či upřesňování nechává oba samostatné obrazy působit vedle sebe ve vší jejich síle a vážnosti:

Tak strašně nepodobni sami sobě/ jsme vešli do ulice:/ na haldách uhlí nebo u popelnic/ se černaly kostry vánočních stromečků. // „Dej mi svůj jazyk! Pohlaví! Své sliny! / Dej mi svou nekonečný příběh plný banality! Dej mi všechny své vize! // Vešli jsme mezi domy Liberce:// dýchala dlažba -/ a tramvaj ztrácela se v trpasličích vilkách/ dál jako vzpomínka…// (báseň Liberec, s. 12.)

Jednotlivé básně jsou nejčastěji situovány do prostředí městských ulic – několikrát se zde opakuje motiv městské dlažby – nebo na břehy řek a jezer. V tomto světě se lyrický subjekt nepohybuje sám, ale jeho vzpomínky a úvahy se orientují na lidi blízké, především na rodiče, manželku a syna. Právě vztah lyrického subjektu k oběma dalším zmíněným mužským protagonistům patří k důležitým momentům celé sbírky a téma lásky mezi otcem a synem je akcentováno hned v několika básních. Lyrický subjekt zde vystupuje v obou rolích – jako milující otec i jako milující a milovaný syn. Obě mužské postavy jsou také propojeny paralelním motivem, kterým je pohled na tvář blízké osoby skrz sklo. V básni Soumrak vidí lyrický subjekt tvář svého otce v kavárně za oknem a báseň Za sklem, v níž je obrys synovy drahé hlavy vidět za matným sklem spojovacích dveří, zdůrazňuje tento motiv už ve svém názvu. Pohled přes sklo může naznačovat strach ze ztráty obou blízkých bytostí a možná i určitý faktický distanc či neschopnost projevit vůči oběma své city otevřeně a naplno.

Halmayova sbírka Koncová světla je opravdu velmi niternou a osobní výpovědí. Vyšla z rukou člověka, který bilancuje svůj život, snaží se sám se sebou smířit a najít si cestu, kterou by se dalo jít dál. Jestli je jeho hledání úspěšné, musí každý čtenář posoudit sám. Podle mého názoru to není možné jednoznačně říct. Autorovy básně nevyvolávají depresi nebo nihilistickou skepsi, spíš vedou k sebereflexi, k uvažování o vlastním životě a způsobí zvláštní, těžko popsatelný pocit, který snad nejlépe vystihl sám básník v několika verších v závěru své sbírky: Najednou jako by nebylo už co říct. / Všechno se zdálo dávno vyslovené… (Bylo až nesnesitelné vidět zas sebe sama, s. 34.). Jen obtížně bychom asi hledali výstižnější komentář k tomuto dílu, které ukazuje svět a život ve vší jejich těžkosti i banálnosti zároveň.         

V současné době plánuje nakladatelství Opus vydání další Halmayovy práce Ledolam.

Knihu Koncová světla vydalo nakladatelství Opus