Urban tělem, ne však duší

Recenze

Vytvořeno 30. 11. 2012 2:00

Autor: Jiří Lojín

Miloš Urban je bezesporu výraznou osobností současné české literatury. Ne všechna jeho díla jsou přijímána jednoznačně kladně, jeho široký tématický záběr nemusí vyhovovat vkusu každého čtenáře, originalitu by mu však upíral málokdo. Čekání na vydání každé z jeho knih v sobě nese příchuť zvědavosti na nový a překvapivý příběh. Lze říct, že svou novou knihou připravil Miloš Urban svým čtenářům překvapení opravdu veliké – zvolené téma i forma jeho nového románu Praga Piccola je na míle vzdálené jeho dosavadní tvorbě.

Miloš Urban zaujal již svým zdařilým prvním románem Poslední tečka za rukopisy, tenkrát vydaným ještě pod pseudonymem Josef Urban. Jako kdyby jím předznamenal svou další tvorbu – většinu dějů svých dalších románů vystavěl nad pečlivě propracovaným historickým základem. Taková taktika by mohla vést ke schematizmu, ale Miloš Urban se mu v následujících románech dokázal vyhnout. Poslední tečka za rukopisy je velmi zdařilá mystifikace, následující Sedmikostelí je detektivka, ve které důležitou roli hrají historie, umění a gotika. Urban neváhá pro inspiraci sáhnout i do politiky a pod pseudonymem Max Unterwasser se pustil do riskantního žánru pornografické literatury (Michaela). Historie, kterou tak rád čtenáři představuje, je výhradně česká, ale pohybuje se v ní od současnosti až do hlubin věků k počátku rodu Přemyslovců (Pole a palisáda). Zcela do přítomnosti je naopak situován předposlední román Boletus Arcanus, okořeněný diskutabilními prvky thrilleru.

Nový román Praga Piccola je zbeletrizovaný deník návrháře automobilů Bertolda Neumana. Jeho prostřednictvím může čtenář prožít začátek dvacátého století, idylickou krásu rozvíjející se techniky i ohlasy hrůz dvou světových válek. V úvodu autor popisuje okolnosti, které jej vedly k napsání knihy i k zvolenému názvu. Praga Piccolo byl oblíbený model malého rodinného auta, vyráběného jednou z tehdejších předních českých továren od roku 1924. I dnes, s odstupem mnoha let, vnímáme tyto vozy jako malá umělecká díla, z nichž dýchá nostalgie štěstí krátkého hospodářského rozmachu první republiky. Miloš Urban zvolil obecnější verzi jejího názvu a používá výraz Piccola místo Piccolo. Dává mu to možnost jedním krokem přejít k názvu Praga piccolo s narážkou na Libeň, ve které se většina děje odehrává, jako na „malou Prahu“. Urbanova hra na pečlivé dolaďování detailů začíná hned v úvodu knihy.

Narození hlavního hrdiny Bertolda Neumana připadlo na rok 1900 a jeho život symbolicky začíná s počátkem nového století. Pro čtenáře to jako obrovské plus znamená, že může Neumanův věk jednoduše a automaticky vnímat a přiřazovat jej k historickým událostem, o kterých je řeč. Přestože název a trochu i anotace evokuje obsah, jenž potěší spíše milovníky veteránů, kteří v něm naleznou technické detaily a podrobné popisy konstrukce vozu, je to mylný dojem. Ve skutečnosti zůstává Urban zcela na poli beletrie a technická data slouží pouze jako podpora příběhu pro vyvolání dojmu autentičnosti. Středem zájmu zůstává především Bertold Neuman jako člověk, ne jako inženýr. Miloš Urban jej obklopil hodnověrnými historickými reáliemi i skutečnými historickými osobnostmi a vybudoval přesvědčivou atmosféru, která je ostatně Urbanovou silnou stránkou.

Zbeletrizovaný deník není pro Miloše Urbana zcela typický. Použití cizích zápisků je berlička, kterou nemá spisovatel nadaný schopností originální fabulace zapotřebí. Pokud bychom jeho román hodnotili z této stránky, jevil by se nám nejen jako odklon od dosavadního směru tvorby, ale dokonce jako obrovský propad. Deník reálné osoby dokáže přepsat leckterý průměrně nadaný spisovatel a rozhodně při takové práci nezažije tvůrčí muka. V takovém deníku nemůžeme ani čekat nějaké nenadálé dějové zvraty či překvapení, se základními historickými událostmi, jako je první a druhá světová válka, jsme seznámeni již od základní školy, jiné autor načrtává už v úvodu. Děj plyne poklidným, místy nudným tempem, tatam je napínavost dosavadních Urbanových románů. O Zdenku Kaplickém, jedné z postav svého románu, autor napsal, že byl filmař tělem, ale ne duší. Stejně tak se jeví román Praga Piccola – Urban tělem, ne však duší.

Miloš Urban, jak už ve svých knihách dokázal, je však mistrný mystifikátor. Úvod jeho románu je tak přesvědčivý, že není snadné nalézt hranici mezi skutečností a fikcí. V době, kdy vznikaly vozy, které měl navrhovat Bertold Neuman, se čeští konstruktéři málokdy dostávali na výsluní slávy, na technických výkresech jsou dokonce podepsaní pouze kresliči a dohledat skutečné autory návrhu automobilu je téměř nemožné. Z tohoto pohledu je Urbanův román zajímavý jako pečlivě zpracovaný průřez začátkem dvacátého století, volně se točící okolo pražské továrny Praga a jednoho z jejích výrobků. I když těžiště románu tkví v osudech hlavního hrdiny, jeho osobním a citovém životě, je téma historie začátku století už poměrně vyčpělé, a přestože jde o román čtivý, chybí v něm napětí, na jaké jsme si u Miloše Urbana zvykli. A tak po knihách s puncem nezaměnitelné originality vyvolávajících pozitivní i řadu odmítavých reakcí, vznikl román, který je sice ukázkou autorova vypravěčského umění, spojuje jedinečným způsobem fikci a historické reálie, ale asi nikomu nevyrazí dech.

Knihu Praga Piccolla vydalo nakladatelství Argo