Tajemství Karantény 14

Recenze

Vytvořeno 7. 12. 2012 2:00

Autor: Jiří Lojín

Špinavou místností - snad je to bývalé skladiště - mezi harampádím, pavučinami a prachem zní  Mondscheinsonate. Možná není vůbec k poznání, známá Beethovenova Sonáta měsíčního svitu zní snad jen v hlavě ženy, pokoušející se hrát na polorozpadlý a beznadějně rozladěný klavír. Chaos a nečistota, obklopující ženu u hudebního nástroje, která se snaží vykřesat v ubohém prostředí poslední jiskřičku krásy dřímající na dně lidské duše, předznamenává všeobecný zmar panující v celé společnosti. Úvod je vypjatý a Měsíční sonáta jeho romantické vyznění podbarvuje.

Postapokalyptické vize nejsou v literatuře ničím novým, umožňují sledovat reakce člověka v situacích, které jsou daleko za hranicemi běžného života. Čtenářovu fantazii dokážou unést do dálek, kam by se za normální situace vůbec nevydala. Dystopie Ondřeje Štindla a jeho spoluautora a ilustrátora Josefa Bolfa se nesoustřeďuje na příčiny vedoucí k fatálnímu stavu společnosti, svou pozornost zaměřují na degradaci lidských jedinců způsobující změnu funkčního společenství na bezhlavý dav a možný způsob, jak jej ovládnout a řídit.

Hlavní hrdina Erik Vilks se ocitá někde v neurčitém bodu své existence bez vzpomínek, bez minulosti. Má jen svou práci Průvodce 2123 a jeho úkolem je pomáhat lidem při dobrovolném odchodu ze světa. Zájemců je mnoho, svět, který chtějí jeho klienti opustit, je neutěšený, rozvrácený, bez budoucnosti. Jediným světlým bodem je možnost krátkých útěků do virtuálního počítačového města zvaného Dorma. V něm není hlad, zima, špína a nemoci, není v něm potřeba nosit dýchací masku chránící před nákazou. Dorma není Matrix, i když částečně na tento pravzor virtuální reality odkazuje. Je to spíše Lukjaněnkova Hlubina, do níž se lidé noří dobrovolně a rádi, a kdyby nemuseli jíst, pít a pracovat, zůstali by tam napořád. I když kniha nenabízí přesnou specifikaci Dormy, některé detaily ukazují na Prahu. Nalezneme v ní nejen Václavské náměstí, ale i Žižkovu sochu.

Šel mezi domy, které spolu nerozmlouvaly. Nijak spolu vlastně nesouvisely, i když stály vedle sebe. Tohle vysněné město bylo dílem lidí, kteří snili každý sám a pro sebe. Původní Dorma se střetávala s projevy chudé fantazie těch, kdo do ní přišli později. V namodralém světle reflektorů se nad městem tyčil Bojovník, hrozivá socha muže na koni. Svým jedním okem zkoumal všechno pod sebou, připravený rozdrtit to palcátem. Splýval s osedlaným zvířetem, oba napjatí, společně elektrizovaní, od prázdného očního důlku skrytého pod páskou po naběhlé žíly na varlatech koně.
(Štindl,O., Bolf,J. Mondschein. Praha: Argo 2012, str. 21-22)

Erik Vilks je klasický hrdina, který nejprve hledá svou vlastní identitu a hledání ho zavádí ke skrývané podstatě společnosti. Okolnosti ho nutí pátrat dále a postavit se do opozice k představitelům moci.  Boj, zprvu neuvědomělý, nabývá pevných obrysů a zdánlivě jasného směru. Jeho cesta je archetypální pouť zasvěcení, kterou bez výjimky musí projít všichni hrdinové, aby na jejím konci mohli najít překvapivou a nepříjemnou pravdu. Typický bohatýrský příběh narušuje Anton, člověk imunní proti nemoci kosící ostatní lidi. Anton si pamatuje svou minulost, a to jej činí výjimečným. S Erikem jsou rovnocenní partneři a zatímco motiv záchrany světa je u Erika poněkud potlačen, Anton tuto úlohu bere opravdu vážně. Jako cizorodý prvek působí mezi dvojicí mužů Marta, žena, které zbývají poslední okamžiky života. Patřila k nejužší špičce vedení města, ale je unavená a touží se vším skoncovat a pomoci Erikovi s jeho pátráním. Cesta vede do tábora nazvaného Karanténa 14, přestupní stanice, kam byli zmatení lidé po katastrofě internováni. Z něj byli vyvedeni charizmatickým Stanem, který reprezentuje vládnoucí diktaturu a představuje zlo, proti němuž jsou Erik s Antonem nuceni bojovat.

Mondschein nepatří k románům s detailně rozpracovaným příběhem. Minulost je naznačena pouze několika slovy, přítomnost také postrádá pevné obrysy. Ondřej Štindl je evidentně nadán fantazií realizující se převážně ve vizuální oblasti. V jeho knize dominují obrazy či pohledy, děj je víceméně potlačen. Josef Bolf, spoluautor námětu, patří mezi významné české výtvarníky, a jeho dosavadní práce prozrazují, že dystopie a depresivní témata jsou mu velmi blízké. Jeho ilustrace knihu Mondschein dotvářejí daleko výrazněji, než je obvyklé, černobílé obrazy pochmurné krajiny zasévají v čtenáři pochybnost, zda vznikly na základě textu, či naopak knihu inspirovaly.

Námět knihy Mondschein není příliš originální, s podobnými se můžeme setkat ve světové i v naší literatuře, čtenář poznává, kterými knihami a filmy se nechali autoři inspirovat. Ondřej Štindl a Josef Bolf spoléhali spíše na nezvyklé zpracování než na původnost. Způsob pojetí však s sebou v jisté míře přináší úskalí patetičnosti a nefunkční romantiky. Je spíše určena pro čtenáře oceňující celkovou uměleckou hodnotu knihy, než pro ty, kteří vyhledávají propracované vize světa budoucnosti.

Knihu Mondschein vydalo nakladatelství Argo