Sny o sladké budoucnosti

Recenze

Vytvořeno 3. 12. 2012 2:00

Autor: Jiří Lojín

Pomalu končí druhá světová válka. Jindřich, nejmladší člen brněnské židovské rodiny, se vrací domů a jeho návrat by mohl být považován za happy end knihy pojednávající o válečném utrpení, o miliónech lidí, kteří se vinou války ocitli daleko od svých rodin a domovů. Šťastný konec takové knihy by mohl odkazovat na nadějnou budoucnost poválečného státu a jeho obyvatel. Prožili si peklo, ale teď už jsou doma a vše je v pořádku, bude jenom lépe.

Na bourání ustálených klišé podprůměrných válečných románů jsme si už zvykli, dávno víme, že hrdinná sovětská armáda zanechala - kromě vítězství nad Německem - za sebou na osvobozených územích i méně hrdinnou stopu a ne pro všechny české obyvatele byl návrat do vlasti tím posledním utrpením, které museli překonat. A nějakou dobu jsme si museli zvykat na absurdní fakt, že Židé, bezohledně pronásledovaní a vyhlazovaní nacisty, byli českým obyvatelstvem zahrnováni nepřátelstvím téměř stejnou měrou. Až na výjimky dlouho mlčela i literatura, židovská tématika byla většinou situovaná do období válečných let a o problému, se kterým byla po válce úzce spojena, o poválečných divokých odsunech Němců, se taktně mlčelo. Jak to bývá, výbuch nastává po nahromadění nadkritického množství, zpracování této tématiky se postupně začala objevovat v množství, které v prostředí české literatury vypadá téměř jako lavina. Věnují se jí mladí autoři, jako třeba Radka Denemarková (Hitlerovy peníze), Kateřina Tučková (Vyhnání Gerty Schnirch), ale i autoři starší jako Lubomír Kubík (Území krys). Byl vydán i román Olgy Barényiové Pražský tanec smrti, reprezentující kontroverzní pohled z druhé strany.

Proč takový zdánlivě nesouvisející úvod? Je myslitelné, aby tak originální autor, jakým Jiří Kratochvil bezesporu je, podlehl nějakému módnímu trendu a zpracoval, byť jen v některých epizodách, téma, které posloužilo již nejednomu spisovateli?

Kratochvilův román Dobrou noc, sladké sny má dvě základní dějové linie. Nejprve se začnou odvíjet osudy Jakuba Pikuly, potomka staré textilácké rodiny. Jakub je čilý a podnikavý mladík. Na nádraží, kde se provozuje výměnný obchod, potká Konstantina Pakkalu, nevlastního syna zakladatele Lagužinova sanatoria. Kosťa si Kubu na vyhlídne jako společníka pro dobrodružnou pouť městem, jež má za cíl nalézt záhadného Američana vlastnícího penicilin. Penicilin z předsunutých amerických zásob by mohl zachránit mnoho životů. Cesta Brnem a setkání s různými typy lidí autorovi slouží jako předváděcí molo charakterů, panoptikum zdánlivých odbojářů, ve skutečnosti občanů konformních vůči jakémukoliv režimu.

Druhá linka patří Jindřichovi a příběhu, který začíná mířit k obvyklém schématu – Žid se vrátí domů, jeho byt (dům) je obsazený Čechy, kteří jej pro svůj zisk označí za německého kolaboranta a postarají se o jeho odsun nebo raději smrt. Jiří Kratochvil je však opravdu spisovatel, kterému by nedalo rozvíjet obehrané téma a vede ho nečekaným směrem. Jindřich je zapleten do hry na poslání odehrávající se v nulovém čase a prostoru. Nepatrnost poslání jedince je tématem, jež – snad bezděky - spojuje Kratochvilův román s Vonnegutovým sci-fi Sirény z Titanu. Je naprosto lhostejné, zda si člověk svého poslání není vědom, nebo ví, že může nějakým činem něco malého ve vzdálené budoucnosti ovlivnit, a přitom neví, jakým činem a co ovlivní. Jednotnou linii vypravěč – postava narušuje Jindřich. Vypravěč vůči svým postavám vystupuje v roli všemohoucího Boha, který tvoří a do nejmenších detailů ovlivňuje osud svého hrdiny. Jindřich však do rukou dostává podobnou moc. Svým jediným rozhodnutím dokáže vědomě ovlivnit budoucnost, má tedy moc tvořit i ničit, to vše jediným svým činem. Tuto situaci, typicky Kratochvilovskou, lze nalézt v mnoha dalších autorových románech. Osudy Jindřicha a dvojice Kosťa – Kuba se v některých bodech spojují a znovu rozcházejí. Čtenář, který zná Kratochvilovo dílo, zejména Avion nebo Truchlivý Bůh, může zhruba vytušit, jakým způsobem se oba příběhy nakonec protnou.

Román Dobrou noc, sladké sny má ještě několik výrazných rysů. Především odkazy na klasickou ruskou literaturu – Puškina a Gorkého, a také na výtvarné umění. Neznámý Repinův obraz, symbolizující dráždivou záhadu, ústí do jedné z mnoha point příběhu. Dalším je autorova snaha používat některá slova ve tvarech, jež přibližují jejich skutečný význam – hlaď jezera namísto hladiny či bezpřístřešník coby český ekvivalent nelibozvučně znějícího slova houmlesák. Odpověď na otázku, proč Jiří Kratochvil volil právě toto téma, se nakonec objevuje v eseji, otištěném v knize Brněnský pochod smrti (Větrné mlýny, 2012). V něm se setkáme i se jmény, která zvolil pro některé své postavy, detaily románu se v souvislosti s esejem objevují v jiném světle.

Jiří Kratochvil opět nabídl čtenáři zvláštní, mnohovrstevný příběh vyznačující se pro něj typickou poetikou. Nerespektuje hranici mezi reálným a magickým, příběhy, které se rodí v jiných příbězích, jsou do sebe pevně zaklíněny a vzájemně se prostupují. Dobu na rozhraní ještě probíhající, ale už končící války, nazývá nulovým časem a stejně jako pro Jindřicha je to čas zázraků, kdy i pro ostatní postavy neplatí striktně fyzikální pravidla. Ve vzduchu je cítit budoucnost, osudy Čechů, které my již známe, ale pro Jindřicha, Kosťu i Kubu to mohou být sny o sladké budoucnosti. Tak tedy Dobrou noc, sladké sny.

Knihu Dobrou noc, sladké sny vydalo nakladatelství Druhé město