Mimořádná žena v mimořádné době

Recenze

Vytvořeno 23. 12. 2012 2:00

Autor: Pavla Huřťáková

Když se vysloví jméno Teréza Nováková, většině z nás vyskočí představa paní v nadýchaných šatech, o níž nás učili, že její tvorba byla realistická, a to především proto, že studovala národopis, jenž jí byl podkladem pro její povídkovou tvorbu. To je ale téměř lež, jak dokazuje ve své knize Irena Štěpánová.

Národopis byl jejím primárním zájmem, psala ráda, svou povídkovou i knižní tvorbu považovala za důležitou, ale národopis se jí stal posláním, které mělo obrodit český národ.

Byla na svou dobu skutečně výjimečná. Přestože pocházela z dobré rodiny, prosadila si sňatek se svou láskou, Josefem Novákem, jenž byl klasickým filologem a češtinářem. Pocházel z chudých poměrů, a protože neměl žádné vlivné přímluvce, musel na řádnou definitivu čekat dlouho. A výsledek nebyl takový, jaký oba snoubenci očekávali – byl jmenován profesorem na gymnáziu v Litomyšli.

Tamními poměry byli oba mladí manželé zaskočeni, především Teréza byla v několikerém ohni: novomanželka, manželka profesora, hospodyně nejsledovanější domácnosti ve městě. Všechny tyto role zvládala hůře, či lépe, ale oporou jí byl vždy její milující a milovaný manžel. A to i tehdy, když se jejich prvorozené dítě narodilo mrtvé. Na Záhradi, předměstí Litomyšle, si našli nový byt, kde se jim narodily zdravé děti – Theodor, Arnošt, Marie a Vladimír František. Svoje děti milovala, sledovala jejich pokroky, a dokonce kvůli nim na nějaký čas odložila pero. Neštěstí ale nechodí po horách…

„Obklopena tlumem čtyř malých dětí, zbavena rodičů, takměř bez přátel, často churava, podporována jsem byla jen něžnou láskou svého chotě, jediného svého přítele, „slunečního paprsku“, jenž nastoupil na místo mé matky a chránil někdejšího jejího miláčka.“
(Štěpánová, I.: Teréza Nováková. Praha: Mladá fronta, 2009, s. 46.)

V době, kdy toto psala, netušila, že smrt rodičů nebude jedinou bolestí, s níž se v životě bude muset poprat. Ale abychom nepopisovali pouze její rodinné poměry, ráda bych upozornila i na další aspekty jejího života. Nováková byla pilnou publicistkou, nepsala pouze povídky či národopisné črty. Pro nás může být zajímavý především časopis Ženský svět, který se zaměřoval na problematiku ženské emancipace.

Tak ideální podmínky jako ona totiž zdaleka neměly všechny české ženy a dívky. Sice fungovala povinná školní docházka bez rozdílu pohlaví, ale u dívek na ni nebylo tolik dbáno. I tady byl kladen důraz, aby byly vychovány především jako dobré hospodyně. Vždyť první ženské gymnázium vzniklo až v roce 1890 a právo maturity získalo ještě mnohem později.

Život Terézy Novákové byl plný zvratů, osobních úspěchů i pádů, radosti i bolesti. Přesto díky výjimečnému zázemí milujícího manžela měla na svou dobu mimořádný život. A přestože byl krátký, byl naplněný a zaslouží si pozornost i dnes.

Knihu Ireny Štěpánové mohu vřele doporučit každému historikovi i laikovi, pokud se chce o této ženě, která předběhla svou dobu, dozvědět více.

Knihu Teréza Nováková vydalo nakladatelství Mladá fronta