Jiný rok, jiný Měsíc

Recenze

Vytvořeno 25. 1. 2013 2:00

Autor: Jiří Lojín

Určitě jste přemýšleli o tom, jak reálný je svět, ve kterém žijeme. Zdánlivě jednoduchá otázka, ale odpovědi mohou být různé a každá z nich je logická a nevyvratitelná. Můžeme se tedy domnívat, že svět je dokonale reálný, i to, že je naprosto nereálný. Zkušený autor sci-fi žánru může takové úvahy ještě zkomplikovat a zavést čtenáře do netušených míst fantazie. Haruki Murakami zkušeným autorem bezesporu je a první dva díly trilogie 1Q84, které se nedávno objevily v české verzi, to dokazují mimo jakoukoliv pochybnost.

Píše se rok 1984, mladá žena Aomame jede taxíkem, aby splnila svůj zadaný úkol – zabít muže, který si to zaslouží. V tomto okamžiku ještě netuší, že pro ni rok 1984 navždy končí, a začíná něco, co se dá pracovně nazvat 1Q84. V přibližně ve stejné době Tengo Kawana – matematik a začínající spisovatel – přepisuje knihu sedmnáctileté dívky Kukly ze vzduchu. Ta sice dokázala vymyslet originální a poutavý děj, ale literární zpracování nezvládla. I on, aniž by si to uvědomoval, se ocitá v záhadném roce 1Q84. Tenga a Aomame nespojuje pouze existence v roce 1Q84, ale jeden společný okamžik prožitý v dětství, jenž v obou zanechal hlubokou a nesmazatelnou stopu. Nastávající události mezi nimi vytvářejí další pojítka, aniž by to kdokoliv z nich tušil, aniž by se spolu setkali. Významnou roli v tom hraje právě kniha Kukly ze vzduchu, Tengo ale netuší, jakou přesně. Marně doufá, že by trochu světla do šera záhady mohla vnést autorka, která si říká Fukaeri. Způsob, jakým se vyjadřuje – strohý a nejednoznačný – některá fakta spíše zakrývá, než vysvětluje. Přesto Tengo pomalu začíná chápat, že Kukly ze vzduchu není pouhou fikcí a Little People, popsaní v textu, skutečně existují a představují blíže nespecifikovanou hrozbu.

Haruki Murakami mistrně spojil sci-fi příběh s velkolepým románem těžícím z mnoha zdrojů. Objevují se zde typické autorovy motivy, jako je například hudba, tentokrát klasická. Románem se táhne téma Janáčkovy Sinfonietty. Murakami čtenáři představuje nejen jejího autora, ale i útržky české historie. S osudy některých postav jsou spojeny i fragmenty japonských dějin, období po roce 1945 a zvláště éra studentských nepokojů v Japonsku sedmdesátých let, které se objevují i v jiných Murakamiho knihách. Drobné odchylky mezi historií, kterou znají Aomame a Tengo, a tou, s jakou se střetávají ve světě 1Q84, je pro ně hlavním varováním, že něco není v pořádku. A také existence dvou Měsíců na obloze. Ostatní lidé si jich nevšímají, nebo jsou na ně zvyklí?

Partnerské vztahy jsou dalším z témat, k nimž se Murakami ve svých knihách neustále vrací. Nejsou tak bezvýchodné jako u některých jiných současných japonských autorů, přesto však vyjadřují osamělost a  neschopnost navazování pevných a perspektivních partnerství. Aomame i Tengo nejsou lidé, kteří by zakládali obvyklé rodiny. Žádná z postav, kterými autor svůj román zaplňuje, taková není. Murakami čtenáře nezahrnuje perverzemi, ale šťastná a funkční rodina pro něj neexistuje. Syndrom týrané ženy, objevující se v textu, k těmto tématům samozřejmě také patří.

Obdiv ke klasické západní literatuře (ve vztahu k Murakamimu je i ruská literatura západní), se v 1Q84 odráží  v mnoha odkazech různých úrovní. Když pomineme srovnání a připomínky principů budování románových zápletek, je to hlavně Orwellův 1984, který hraje v Murakamiho 1Q84 určitou roli. Některé texty do svého románu přímo vkládá. Nejprve masivní úryvek z Příběhu rodu Taira a poté kratší z Čechovova Ostrova Sachalin. Zajímavá je zmínka o povídce Město koček, jejíž autorství Murakami připisuje jakémusi německému spisovateli. Atmosféra, kterou Murakami v této povídce vytvořil, nutkavě připomíná kouzlo města úžasného animovaného filmu japonského režiséra Hayao Miyazakiho Cesta do fantazie, zvláště scéna, ve které se při setmění kočky vracejí do města, rozsvěcejí, vytahují rolety krámků, město se v noci probouzí z denního spánku. Román vykazuje ještě jednu podobnost – s Lupiči těl. Ať už byl autor inspirován knižní předlohou Jacka Finneyho nebo některým z jeho filmových zpracování, pracuje Murakami s inspirací originálně a není to pouhé rozvinutí cizí myšlenky.

Dva díly románu tvoří objemný, více než sedmisetstránkový svazek, na první pohled odstrašující. Murakamiho čtenáři však mají zkušenost, že zdolat takový svazek není žádný problém. Čtenářova zvědavost je postupně napínána, je zaplétán do mysterióznějšího příběhu a není dán předem směr, kterým se autorovo vyprávění bude dále ubírat. Jsou místa, na kterých děj extrémně zpomaluje, Murakami se zaplétá do složitých filozofických úvah a jeho postavy se zmítají v pochybách o svém životě a rolích, jež v nich sami hrají. To text trochu uměle prodlužuje, stejně jako dialogy, ve kterých jedna postava opakuje repliky postavy druhé. Není to ale prodlužování samoúčelné, dodává knize atmosféru a mění dynamiku děje, připravuje čtenáře na důležité okamžiky, jež mají nastat.

První dva díly rozehrávají děj a budují zvláštní svět, jehož zákonitosti zatím čtenáři unikají. Před třetím dílem stojíme na pokraji mnoha cestiček, rozbíhajících se do nekonečného množství různých směrů. Málokterý autor dokáže otevřít tak široký horizont pro pokračování svého příběhu. Nemá smysl spekulovat o tom „jak to bude dál“, nejlepší je těšit se na poslední, závěrečné pokračování. Překladateli Tomáši Jurkoviči přeji, aby mu šla práce od ruky a aby byl výsledek zase tak skvělý, jaký odvádí už dlouhou dobu při překladu jiných děl Haruki Murakamiho.

Knihu 1Q84 vydalo nakladatelství Odeon