Vězení je trestem pro slušné lidi

Recenze

Vytvořeno 27. 1. 2013 2:00

Autor: Jiří Lojín

Většina z nás nemá – naštěstí – zkušenosti s tím, jak to ve vězení chodí. Není sice nouze o romány, které se nějakým způsobem dotýkají tohoto tématu, často však se jedná o téma okrajové a zpracované takovým způsobem, aby vyhovovalo celkovému vyznění knihy. Kniha Zuzany Halasové Bachařka přibližuje čtenáři vězeňské prostředí jinak. Netvrdím, že je to způsob výjimečný, ale rozhodně stojí za pozornost.

Kniha Bachařka nám ve dvou částech zprostředkovává dva diametrálně odlišné pohledy na vězeňství. Nejprve je to bachařka v ženském vězení v Pardubicích, pak se s ní řízením nepříznivého osudu stává vězenkyně a svůj trest si odpykává v současné době. Taková zápletka je sama o sobě zajímavá a na přitažlivosti jí přidává i informace, že jde o skutečné, autentické zážitky autorky. Podívejme se podrobněji, co s tímto zajímavým materiálem autorka udělala.

Obě části jsou odděleny vysvětlujícím úvodem a závěrem. Z nějakého důvodu, který není na první pohled zřejmý, mají i vlastní číslování stran, jako kdybychom v ruce drželi knihu vzniklou svázáním několika různých výtisků, které můžeme najít v knihovnách svých babiček. Jak jsem se již zmínil, první část je situovaná do období posledních dvaceti let socialismu. Mladá příslušnice Sboru Nápravné Výchovy Jana nastupuje do zaměstnání, ke kterému má velmi dobrý vztah. Její motivace není úplně jasná, ale ze zmínek lze vyrozumět, že ji přitahují střelné zbraně, sport i práce mezi lidmi. Hlouběji do nitra své hrdinky – vlastně své vlastní duše – autorka nejde. První část se táhne ve znamení útržků vzpomínek na výrazné zážitky – některé veselé, jiné na své kolegy či nadřízené. Konec tohoto dílu je symbolický, protože je zároveň i koncem Janiny kariéry jako bachařky. Neprošla při prověrkách konaných po roce 1989, oficiálně kvůli nějakému, ne příliš specifikovaném incidentu. Hodnocení první části je velmi problematické. Vzpomínky jsou chaotické, jejich spojení vůbec nepřipomíná literární útvar, je to spíše jakýsi hovor s kamarádkou u kafíčka, zakončený stížnostmi, jakým způsobem s ní nakonec „zametli“ bývalí členové KSČ a SSM, kteří po revoluci prozíravě převlékli kabáty a chopili se nových funkcí jako ochránci demokracie. Původní záměr autorky – alespoň doufám, že to byl původní záměr – uvést svou hrdinku jako bachařku, která se vrací do vězení v jiné roli, ztroskotává na snaze prezentovat sama sebe jako empatickou, schopnou a apolitickou pracovnici socialistického vězeňství. Musím s ní souhlasit, že toto období je vnímáno v souvislosti s politikou, ale většina vězňů v té době byli, stejně jako dnes – zloději, násilníci a vrazi. Přesto však ze zájmu literárního vyznění měla autorka ukrotit své rozhořčení a myslet na celkové vyznění knihy.

Samotná druhá část, pominu-li nedotažený a zbytečný úvod, je naprosto jiná „liga“. Čtenáře, který na začátku nepodlehne pokušení knihu znuděně odložit, čeká překvapivá odměna. S hlavní hrdinkou krok za krokem prožíváme všechny fáze věznění, přesunů, seznamování se se spoluvězni, prosazování se i loučení. Autorka vše líčí jednoduchým jazykem bez pokusů o vyumělkování, ale o to působivěji. Zatímco náznaky Janiny empatie z první části jsou umělé a nepříliš pravděpodobné, v druhém díle jsou jednoznačně pravdivé. Špatný dojem, jenž jsem si udělal na začátku, byl náhle pryč. Je jasné, že autorka má jednotlivé charaktery odpozorované a jazyk svých postav odposlouchaný. Ale odpozorování a odposlouchání samo o sobě nestačí. Je nutné je ještě přenést na papír, a to se Zuzaně Halasové podařilo, stejně jako úzkost, zimu a hnus, emoce, které se z knihy na čtenáře lepí a proti kterým není obrana. Autorka vypráví drsným, ale reálným jazykem, do kterého nic nepřidává a nic z něj neubírá. Pouze chvílemi podlehla autocenzuře a některá vulgární slova doplnila tečkami. To je škoda, nemyslím si, že by se čtenář mohl pohoršit.  Čtenář si najednou uvědomuje skutečnost, která je vlastně úplně jasná – pro koho je vězení trestem. Pro notorické zloděje a násilníky z řad nepřizpůsobivých občanů ne. Pro některé z nich jsou podmínky ve vězení lepší než prostředí, ve kterém žijí na svobodě.

Celkový dojem z Bachařky je rozporný. Působí nedotaženě nejen po stránce literární, ale i zpracováním. Autorka zřejmě zvažovala psát svou knihu v er-formě a nakonec zvolila ich-formu, v některých případech však rezidua er-formy v textu zůstala. Pro knihu by bylo přínosnější lepší propojení první a druhé části, první část by měla i za cenu větší dávky autorské licence více korespondovat s druhou částí. Pro literaturu není důležité, zda se autor přesně drží pravdy, ale celkové vyznění díla. Ve zkratce by bylo možné hodnotit – první část je nešťastná, kazí dojem z celé knihy a nejraději bych ji z knihy vytrhnul. Druhá část je velmi dobrá, spontánní, působivá a pozoruhodná.

Knihu Bachařka vydalo nakladatelství Nová forma