Tenká červená linie střihnutá vločkami

Recenze

Vytvořeno 17. 1. 2013 2:00

Autor: Hana Moualla

Vánoční týden volna utekl rychle, společnost mi dělalo cukroví, stromek a 4 recenzní výtisky, jejichž klady nebo zápory shrnuji v dnešním článku. Tematicky nesourodé knihy, dvě v pevné vazbě, jeden přebal, jedna měkká… Pohádky, thriller, povídky a konspirační teorie: Vánoční povídky, Roura od kamen, Lovci hlav a Okno do budoucnosti. Třikrát červený podklad nebo písmo na obalu, jedna růžová obloha s vločkami. A právě o těchto knihách se dnes můžete dozvědět více.

Okno do budoucnosti: Tajemné věštírny, důkazy jasnovidectví, mytická i novodobá proroctví

Autor popisuje širokou škálu metod pro poznání budoucnosti, kombinuje zdánlivě nesourodé věci jako věštění ze zrcadel, vody, bible, horoskopy s historií. Kdybych měla menší důvěru v jeho schopnosti propojování historických postav (Bacon, sv. Augustin, Libuše, aj.) s věštkyněmi, asi by mi kniha přišla přinejmenším chaotická. Je zde od každého špetka: Keltové, RFID, tektonické zlomy, vraždy podle horoskopu. Nic mne nešokuje, nepřekvapuje. Netrpím falešnou iluzí duhové budoucnosti nebo apokalypsy. Vše je možné.

Nevadí mi ani propojení Kúmské Sibyly, Panny Marie z Fatimy, Freuda, Junga a Keplera. Autor hází perly a je na čtenáři, jaké podněty si vybere. Zajímavé myšlenky můžeme vykopat z textu párátkem: „Budoucí události vrhají svůj stín dopředu.“; „Hvězdy určují tendenci, ale nerozhodují nezvratně.“ Mnoho informací, mnoho podnětů, mnoho otázek. Autor bojuje svůj literární souboj – racionalita versus přírodní síly. Ponechává prostor skeptikům, podporuje vyznavače pohanských praktik. Ponechává vše otevřené a současně upozorňuje, že to, co je, bude, už vlastně bylo.

Je zvláštní číst poslední dopis astronautky raketoplánu Challenger, ve kterém popisuje jakési varování před cestou. Z některých věšteb tuhne krev v žilách. Velká hrozná věc ale může být trestem božím, stejně jako programově zvoleným bubákem plátců daní. Apokalyptické vize se zhmotní tehdy, když se lidé přestanou chovat lidsky. Což může být už zítra. Kolik času nám zbývá, než otupíme, ztratíme zájem o drobné radosti. Kdy přestaneme vnímat úsměvy v jiskřících očích? Autor nestraší, neidealizuje, dává možnosti. Velmi zajímavá kniha pro vyznavače konspiračních teorií a amatérské mystiky. Ty ostatní zvedne jen ze židle.

Okno do budoucnosti: Tajemné věštírny, důkazy jasnovidectví, mytická i novodobá proroctví vydalo nakladatelství Alpress

Lovci hlav

Úvodní kapitola mate postřeh čtenáře. Konec je začátkem, ale ve skutečnosti jen kouskem skutečného děje. Autor si hraje s časem a pravdou jako kočka s křečkem a nebojí se jít až do hlubokých detailů. Hlavní hrdina, prvotřídní lovec talentů, Roger je zmetek, lakomec a zloděj s komplexem malosti. Kvůli svojí podvraťácké činnosti končí doslova v hajzlu. Jeho rival na něj kálí…

Thriller, bestseller nebo jen šokování čtenáře za každou cenu? Roger tvrdí, že to hlavní je renomé. Zvednout svoji cenu uměle, aby po vás všichni koukali s obdivem. Manželka Diana se vyžívá v luxusu a galerijních akcích. Jak by ne, její metr šedesát osm centimetrů vysoký manžel vše zaplatí (z peněz vydělaných za obrazy ukradené uchazečům o práci). Roger se prostě umí ptát, stejně jako se nořit do sraček. A lidé k němu vzhlíží.

Je to jakási paralela dnešní doby. Nelíbí se mi šílené popisy vyhřezlých střev, potrhaných varlat, ale něco mne fascinuje na stupňování děje. Překlad Krištůfkové je skvostný. Snad z jakéhosi voyeurství se těším na další knihu. Jen se musím sama sebe ptát, co mi to přidá. Klid nebo soucit? Rady do života? Jak si poradit s pracovníky elitních polovojenských útvarů? To se literární recenzentce hodí vždy. Asi půjdu překontrolovat zásoby jehel v jehelníčku po babičce… Co kdyby nějaký chyběl a pak jsem ho našla někde v sedačce.

Knihu Lovci hlav vydalo nakladatelství Kniha Zlín



Roura od kamen a jiné povídky

Jedenáct povídek nebo spíše anekdot ze života, to je knižní prvotina Josefa Laufera. Dost bylo životopisů hvězd českého hudebního nebe v rytmu uspavačů kober. Josef Laufer píše svižně, autor se nebojí hovorové češtiny a lidového přístupu. Vybavuji si gramofonové desky se švihákem v tubovitých kalhotách (mládí mojí maminky) a přemýšlím, kolik profesí může jeden člověk obsáhnout, kolik zkušeností se na nás během let nabaluje. Před Josefem Lauferem ležela výzva. Udělat něco tradičního, nebo jít svojí cestou… Vybral si to druhé.

Zdá se, že udělal dobře. Povídky „Králíci to nemají rádi“ nebo „Lidi toho nakecají“ jsou skvělé. Doplňují je kresby Víta Haderky, které jsou prosté, nemají potřebu postavám lichotit, ani je shazovat. Povídky prolétávám během jednoho večera. Nemůžu se zbavit dojmu, že by si zasloužily více mojí pozornosti, ovšem po Svěrákovi a Koubkovi stojí laťka vysoko. Jsem namlsaná čtenářka s krátkou pamětí a ještě malou osobní historií průserů a opojného štěstí ze dna společenských dýchánků.

Čeho si cenit? Styl je čtivý, věrohodný, nezvedá hladinu kortizolu. Může ho číst Venca z Horní, stejně jako moula z Dolní (nebo Východní). Podařená kniha pro českého čtenáře. Nic neslibuje, rozhodně nezklame, dobrý dárek i další dílko do sbírky. Nejsem nakonec ošizená o to Španělsko?! Že by v každém z nás byl také čtenář – konzument? Není na škodu dělat věci jinak. V závalu našich hvězd smějících se upřímnými úsměvy z knižních pultů si tuto knihu budu pamatovat. Před očima parádní králík požvykující svoji dobrotu. A až jednou pošlu manžela pro rohlíky a přijde se sekačkou na trávu, pak bude čas oprášit knihovničku a dočíst vše, co je třeba.

Knihu Roura od kamen a jiné povídky vydalo nakladatelství Fragment



Vánoční pohádky

Vločky nakreslené Janou Valentovičovou padají z oblohy a nutně mne zebou ramena. Musím se zahřát. Kniha je určená předškolákům (a dětem mladšího školního věku). Potud vše souhlasí. Dvakrát mne synek odmítl se slovy: „Mami, můžu jít plavat s rybičkami?“ Zřejmě obrovský dojem z dárků zastínil příběhy vánoc.

Čtu je sama, se šampusem uprostřed sváteční noci. Text je poklidný, kresbičky růžové. Přímo stvořené pro čisťoučká stvoření způsobně rozbalující dárky. Nikde ani stopa po rváčích obalů, jen tu a tam nějaký skřítek, šotek nebo nafoukaná hvězdička. Vločky tančí a děti vzorně poslouchají rodiče. Pro mne něco jako víla, která mi napovídá správná čísla do národní loterie. Asi bych musela testovat na dítěti jiného ražení nebo mimo vzrušující dobu rozzářených jedlí.

Záměr autorky chápu a vážím si ho. Vždyť nosit jemnost a lásku mezi děti, to je skutečné štěstí. Umět jim nabídnout jiný svět než je ten, kde hnusní slizcí tvorové lozí po záchodové míse, to je snad ještě těžší, než se probojovat matrixem vyhlášek a prováděcích předpisů k čemukoliv. Vyléčená zvědavost se mi velmi líbí. Nebo spíše přístup rodičů zvědavého chlapce, který se nemohl dočkat a slídil, a tak dostal jen jeden malinký dárek, ostatní dostal až dlouho po vánocích…

Vánoce jsou pro mne dodnes obestřeny kouzlem. A to dělají jen mámy. Zuzana Pospíšilová se o to snažila v knize Vánoční pohádky. Knihu mohu doporučit vyzrálejším dětem daného věku, které umí posedět a poslouchat. 

Knihu Vánoční pohádky vydalo nakladatelství Grada