Zánik jazykových ostrovů

Recenze

Vytvořeno 2. 2. 2013 2:00

Autor: Jiří Lojín

Před druhou světovou válkou žilo v našem státě okolo tří miliónů obyvatel, hlásících se k německé národnosti. Události, se kterými byl spojen jejich odsun po osvobození, jsou pořád diskutovaným tématem a díky historikům se stále objevují nové skutečnosti, jež by jinak zůstaly natrvalo uvězněné v archivech.

Historická fakta sama o sobě, i kdyby byla jakkoliv závažná, se většinou nemají šanci dostat do povědomí lidí. Takovou moc mají pouze média – film, televize, tisk, rozhlas a literatura. Odsun německé menšiny se před rokem 1989 nezpochybňoval, existovala pouze jedna interpretace této skutečnosti. Dnes se na něj můžeme dívat z různých stran, a pokud si chceme vytvořit vlastní názor, můžeme ho podepřít nejen dostupnými historickými záznamy, ale i úvahami, ke kterým nás mohou inspirovat spisovatelé soustředící se ve svých knihách na konkrétní osudy jednotlivců. Ty jsou nám zpravidla bližší než globální pohled na problematiku. Můžeme se s nimi identifikovat a prožívat jejich osudy. Na skutečných historických podkladech vystavěl svůj příběh i Miroslav Skačáni. Ve své knize Poslední oběť války sleduje osudy několika lidí z takzvaného jihlavského jazykového ostrova.

Jazykové ostrovy existovaly na našem území před odsunem Němců. Byla to nevelká, ohraničená území, na kterých se převážně mluvilo německy a většinu obyvatelstva tvořila německá národnostní menšina. Jazykových ostrovů byla celá řada, kromě zmíněného jihlavského brněnský, českobudějovický, svitavský, olomoucký a vyškovský. Život za války měl na těchto místech svá specifika – Češi tam žili mezi početnou skupinou Němců a změny ve společenském klimatu, vyvolané vznikem protektorátu, daly příležitost k „řešení“ starých i nových sousedských sporů různými způsoby.

Osudy lidí z knihy Poslední oběť války začínají na sklonku roku 1938, v době mezi Mnichovem a protektorátem. Autor vytvořil řadu postav, které pokrývají celou škálu charakterů zastoupených v soudobé společnosti. Friedrich Leitner a Egon Freimann představují agresivní Němce, kteří se na naši zemi dívají jako na součást Říše, Egonův syn Manfred je nevýrazná, ale důležitá oběť událostí. Doktor Haller a rodina Hofbauerů patří mezi Němce, kteří s Čechy vždy dobře vycházeli a stáli mimo jakoukoliv politiku. Pavel Vácha je Čech, ale pod nátlakem se poddá a stává se udavačem, Karel Macháček jeho obětí, Štěpán Macháček, jeho syn, mstitelem. Prototypem Čecha nenávidějícího Němce bez ohledu na to, jaký mají vztah k českému národu, je Václav Liška. Válka proti sobě staví sousedy žijící po léta buď ve shodě, nebo řešící spory rvačkou v hospodě či soudem. Najednou má však jedna strana možnost se svých nepohodlných bližních zbavit jednou provždy, a to je nebezpečné pokušení.

Hlavní postavou je ale Martin Jeřábek, poctivý vesnický mladík, kterému válka hodně změní život. Chce se oženit s Aničkou Váchovou, ale k tomu cíli vede dlouhá a složitá cesta. Autor sleduje nejen tuto cestu, ale i Martinovu povahovou změnu – ze sympatického mladého muže se stává vypočítavý chamtivec. V jistém smyslu je jeho protihráčem doktor Haller. I on prochází změnou a z laskavého lékaře, kterému je jedno, zda léčí Němce, Čecha nebo Žida,  udělají události člověka, jenž dokáže nenávidět a mstít se.

Základní myšlenka knihy byla, jak autor v předmluvě poznamenává, inspirovaná diplomovou prací Mgr.Teresy Babkové, věnované poválečnému vyhnání Němců z jihlavského jazykového ostrova. Přestože jména postav autor pozměnil, jejich předobraz tvoří konkrétní lidé. Někdy je jich v jedné postavě více, jindy jsou zase rozděleni. Historických faktů a skutečných událostí se drží také děj. Poslední oběť války je dokumentární román, orientuje se na příběh, není promyšleně komponovaný ani primárně založený na psychologii postav či na napínavém a nepředvídatelném ději. Příběh plyne lineárně dopředu a ani v dramaticky vyhraněných situacích se jeho dynamika nemění. Charaktery některých postav působí ploše, spíše jako statické kulisy rámující samotný příběh, stojící ve skutečnosti na konfliktu doktora Hallera a Martina Jeřábka. Příběhy jiných lidí, na něž tvrdě a nespravedlivě dopadly důsledky hromadných odsunů, tak ustupují do pozadí. Díky tomu však kniha nepůsobí jako obžaloba samotného faktu odsunu a způsobu jeho provedení, ale skutečně sleduje osudy hlavních hrdinů bez toho, aby rozptylovala vedlejšími tématy. Je to přístup vyhovující spíše čtenářům, kteří mají rádi nekomplikované příběhy, do nichž fantazie autora příliš nezasahuje a které se příliš nezabývají duševními pochody svých hrdinů. Poslední oběť války svou jednoduchostí, přímočarostí a zároveň silným příběhem připomíná spíše podklad pro scénář k filmu. 

Kniha Miroslava Skačániho znovu otevírá téma, které se v poslední době v české literatuře velmi často objevuje. Problematický dopad poválečného odsunu Němců nabízí mnoho dramatických příběhů, jež přibližují nejen tehdejší dobu, ale i lidské charaktery projevující se v krizových a vypjatých situacích. Představují tak i podněty k přemýšlení o povaze Čechů, pokud si vůbec připustíme, že něco jako „národní povaha“  existuje. Beletrizovaná historie nám určitě na otázky takového typu neodpoví, může ale přinést jiné pohledy a fakta, která můžeme do svých úvah zahrnout.

Knihu Poslední oběť války vytisklo grafické studio TAGADESIGN