Na pokraji geniality a šílenství

Recenze

Vytvořeno 12. 2. 2013 2:00

Autor: Jiří Lojín

Název knihy A já pořád kdo to tluče bude asi každému povědomý, stačí si vzpomenout na část dětské říkanky. Její pokračování si ale autorka knihy Radka Denemarková upravila. Vlastně ne ona, ale její hrdinka, spisovatelka Birgit Stadtherrová. Její vyšinutá mysl jí napovídá, že říkadla by měla děti připravit na život – drsný, plný bezohledných lidí.

Podruhé kniha vyšla sedm let poté, co se tato prozaická prvotina Radky Denemarkové objevila v dnes již neexistujícím vydavatelství Petrov. Máme znovu příležitost posoudit autorčinu první knihu, tentokrát v kontextu jejího pozdějšího díla, zejména již ukončené trilogie o středoevropském dvacátém století, do které patří také Peníze od Hitlera a Kobold. Stejně jako vydání první obsahuje nádherné černobílé fotografie významné umělkyně Evy Fukové, pořízené v Praze na rozhraní padesátých a šedesátých let, tedy ještě před její emigrací do USA.

Významný německý režisér českého původu Petr Buch pracuje na inscenaci hry české autorky Birgit Stadtherrové, která si vymíní, že premiéra jejího díla musí být v Praze. Zdánlivě jde o obvyklou situaci, ale pokud autorka knihy zprostředkuje čtenáři detailní pohled, vyloupnou se ze všednosti podrobnosti zásadní povahy. A já pořád kdo to tluče není kniha založená na příběhu, důležité jsou postavy a postoje, které zaujímají. V postavách se zrcadlí doba současná i vzpomínky na tu minulou.

Birgit Stadtherrová je bezesporu hlavní hrdinka či chcete-li – antihrdinka, hraje roli obou a právě vyhraněná polarizace vlastností z ní dělají osobnost zároveň silnou i nesmírně ubohou. Birgit se vzdálila tomuto světu, není schopná vykonávat praktické činnosti – zajet do divadla, společensky konverzovat, racionálně spolupracovat, udržovat v bytě pořádek nebo se starat o děti. Paradoxně se ale na náš svět dokáže dívat nezaujatě, bez optiky idealizace a zapomnění. Vzdálena tomuto světu, pozoruje jej s odstupem. Neschopnost starat se o rodinu jí dává nezávislost a nikdo jí nemůže manipulovat. Je to volnost, o jakou by málokdo stál. Birgitina duševní porucha má své kořeny v rodině a kniha je krok za krokem před čtenářem odhaluje.
 
Podobně rozpornou postavou je režisér Petr Buch. Autorka ukazuje podstatu geniality jeho práce – je to naprostá bezohlednost a manipulace. Nepracuje s herci jako s živými lidmi, ale jako s loutkami. Aranžuje scénu a do ní své loutky zasazuje, potírá institut hereckých hvězd. Pro svůj cíl bezohledně používá manipulaci přesahující divadelní scénu. Petr Buch má ale také své démony a částečně je sdílí s Birgit. Není to podivuhodná náhoda, se kterou by autorka pracovala, režisér je přitahován jednou větou, objevující se ve hře, která v něm vyvolala vzpomínku na minulost. Petr Buch tak režíruje hru jako epizodu ze svého vlastního života. Birgit ale ovládat nedokáže a to ho deprimuje, stejně jako záhada její věty.

Birgitina sestra Johana je jejím úplným protikladem. Jediné, co je spojuje kromě společné matky, je jakási naznačená „vševědoucnost“. Každá ji však používá jiným způsobem – Birgit skutečnost odhaluje, nekompromisně řeže, jako když chirurg odstraňuje nemocnou tkáň aby zachránil celé tělo. Johana má však atributy anděla a to, co ví, používá k léčení odpuštěním. Poskytuje rozhřešení, aby ulevila lidem, kteří si to z hlediska obecného soudu nezaslouží. Andělé ale nesoudí, poskytují klid a mír. Johana je praktická, zvládá bez problémů svůj rodinný život i pomoc Birgit.

Dramaturgyně divadla Klamová je pracovitá, působí jako tmel mezi individualitami, které mají přirozené odstředivé tendence. Bez takových nenápadných a tichých lidí by se celý soubor rozpadl na rozhádané skupinky. Její práci nikdo neocení a své názory si může říkat jen pro sebe. Netouží být středem pozornosti, zvláště ne tím, že by intrikovala či se vyvyšovala na úkor ostatních. Klamová zprostředkovává reálný pohled bez extrémů neomalenosti nebo andělskosti.

Soubor postav knihy A já pořád kdo to tluče doplňují kritičky Knutová a Pranýřová, jejichž jména vyjadřují pravou podstatu jejich vztahu k umění. Herci Krásová a Oujezdský by mohli i v knize hrát větší roli, ale protože jsou pro režiséra pouhými loutkami, nestojí za to se jimi podrobněji zabývat. Výraznější roli hraje Jiří Oujezdský – kariérista, v němž se sváří zbytky poctivosti s touhou po uznání. Píše udavačské dopisy, které způsobily smrt člověka, ale podepisuje i Několik vět. Zmatek v duši řeší nejjednodušší cestou – alkoholem. Tohoto prokletí ho může zbavit pouze Johana svým empatickým přístupem.

Radka Denemarková ve své prvotině načrtla témata, ke kterým se vracela i v dalších dílech. Týkají se rodinných vztahů, zejména krutosti, jaké jsou schopni rodiče vůči svým dětem, a minulosti, kterou jsme neustále ochotni zapomínat. Radka Denemarková ústy své hrdinky říká:

„To je strašlivé nebezpečí, od kterého se distancujeme. Snaha lakovat minulost na růžovo. Vymalovávat útěšlivý obraz jedné velké národní party, smíchávat katy a oběti. Narůžovo, co bylo krvavé. Nikdo nezastírá, že jsme se tehdy nezasmáli, ale drsný humor lze zaznamenat i v Osvětimi, což neznamená, že vyzmizíkujeme fakt, že se jednalo o vyhlazovací tábor.“
„Autoři takových výpovědí zastírají podstatu, omlouvají totalitní režimy, podporují návrat komunismu, starých dobrých časů. Napomáhají tomu, že si komunisté s konečnou platností oddechli, objali se s ostatními mlaskavými, masitými polibky, co jsme si, to jsme si.“
(Denemarková, R. A já pořád kdo to tluče. Brno: Druhé město 2012, str. 133-134)

Zvykli jsme si na bagatelizování zločinů, které se v minulosti staly, tento pocit podporují i sdělovací prostředky. Z rozhlasových stanic na nás útočí podřadná hudba vyžilých popových hvězd, které kdysi podlézaly představitelům režimu a dnes se tváří jako zasloužilí odbojáři. Moderátoři rádií apelují na nostalgii, kterou v lidech vyvolává hudba jejich mládí, důležitá je pro ně sledovanost a ne kvalita. Televize je v tomto ohledu ještě horší – neustále se opakující filmy, jež opravdu evokují pocit smíření s minulostí a představu komunistického režimu jako neškodného a zábavného absurdistánu, v němž pro život stačilo držet hubu a krok, či předstírat, lhát a krást. Možná bychom opravdu zapomněli a zvykli si na takový pohled. Naštěstí se tu a tam objeví film nebo kniha, které nám zapomenout nedají.

Knihu A já pořád kdo to tluče vydalo nakladatelství Druhé město

Rozhovor s autorkou Radkou Denemarkovou naleznete ZDE.