Strohá působivost Haklova románu

Recenze

Vytvořeno 13. 3. 2013 2:00

Autor: Jiří Lojín

Demokracie je nejmenší zlo. Zdánlivě banální historky a pocity sdělované chatem a mailem vedou k větě, kterou autor definuje skepsi vyvolanou stavem současné společnosti. Emil Hakl patří ke generaci, jež zažila komunistický režim a sledovala postupné formování demokratického státu, naděje i zklamání, prvotní nadšení i jeho postupné uhasínání. Skutečná událost není kronikou, je sondou do opravdové současnosti.

Do života hlavního hrdiny proniká čtenář postupně. Autor zprostředkovává pohled na přítomný okamžik a stejný pohled má i na své postavy. Vše, co dělají, dělají teď a tady. Jejich minulost autora nezajímá, retrospektiva se objevuje vzácně. Lze říct, že to, čím jsme dnes, je výsledkem formování charakteru v minulosti, mnohomluvné vysvětlování a popisování se jeví jako zbytečné. Emil Hakl nepotřebuje k vyjádření mnoho slov. Jeho styl je úsporný a připomíná obrázky Vladimíra Jiránka, který zvládl několika tahy nakreslit králíka. Autor dokázal na necelých sto devadesáti stranách vyjádřit vše podstatné – definovat dobu a místo, kde se příběh odehrává, nastínit zápletku, zasadit ji do logického rámce příčiny a také vyslovit svůj názor na společenské klima.

Hlavní hrdina, jehož očima se díváme – román je psán v ich formě, se seznamuje s mladou dívkou Kájou. Motiv lásky je v příběhu velmi důležitý, postupně se transformuje na motiv zodpovědnosti a připoutanosti. Druhá linka vyprávění přichází prostřednictvím známých – Evžena a Pitvora, mužů sice velmi inteligentních, ale ne zcela konformních. Oba jsou přímo či nepřímo postiženi důsledky podvodů na hraně legálnosti, kterými jsme potenciálně ohroženi my všichni. Na každého z nás číhá nebezpečí v podobě telefonních tarifů s podivnými podmínkami psanými drobným, téměř neviditelným písmem na konci smlouvy, zapomenutými pokutami, jež přerostou nenápadně a skrytě do mnohatisícových dluhů. Většinou pak vše končí exekucí, a pokud jde o zabavení atraktivního majetku, velmi často nelze celý proces zvrátit, pokud z toho vykonavateli plyne zajímavý zisk.

Autor románu nabízí určité řešení, dočteme se v anotaci knihy. Ale posuďme sami, jaké řešení to je, z čeho vyplývá a hlavně, jak se k němu staví sám autor. Náš hrdina si čte v knize o RAF a hlavních postavách této teroristické organizace. Toto téma čtenáře provází celou knihou a svým způsobem teroristy a jejich činy zlidšťuje. Nejsem si jistý, zda je to autorovým cílem.  Snaží se ve čtenáři vyvolat sympatii k takovému způsobu boje? Je možné románu rozumět i takovým způsobem. Vyvstává otázka, zda v demokratickém režimu je terorizmus způsob, jak napravovat některé jeho vady. Nebo způsob, jak se mstít lidem, pohybujícím se na hraně zákona, nepostižitelným, ale majícím na svědomí mnoho nešťastných lidských životů.

Koneckonců většina těch, které oddělali, nebyla bez poskvrny. Schleyer byl za války vysoká šajba SS a v sedmdesátých boss dvou klíčových průmyslových komisí. Jurgen Ponto se zúčastnil ruského tažení a měl toho také víc. Šéf banky – ten nemůže nemít ve vší tichosti řádný škraloup, jinak by nebyl připuštěn.
Namátkou otevřu knihu. Susanne Albrechtová z druhé generace prohlašuje: K Pontovi a jeho zastřelení prohlašujeme následující – překvapuje nás, že lidé, co na světě rozpoutávají války a hubí národy, jsou v trapných rozpacích tváří v tvář násilí ve vlastním domě.
(HAKL, Emil. Skutečná událost. Praha : Argo, 2012, str. 30.)

Haklův hrdina nakonec takový postup přijme, přestože si uvědomuje všechny důsledky svého činu i to, že není zodpovědný jen sám za sebe. Jeho rozhodnutí je ale víceméně emotivní, vyvolané zprávami o tom, co se okolo nás děje a co vše nemůžeme ovlivnit. Frustrace z nemohoucnosti a bezmocný vztek se projevuje v úvahách o RAF, ale i v narážce na Olgu Hepnarovou. V literatuře vyjadřující nenávist k světu se stala téměř archetypální postavou. Pro připomínku, Olga Hepnarová v roce 1973 úmyslně najela nákladním autem do skupinky lidí na tramvajové zastávce a zabila osm lidí. V roce 1975 byla popravena jako poslední žena, na které byl u nás vykonán trest smrti.

Haklův román je nesmírně působivý. Nejen svou strohostí a syrovostí. Důležitým momentem je zasazení do současnosti a autor to čtenáři neustále připomíná prostřednictvím úryvků aktuálních zpráv, jmen, která stále slýcháme v rozhlase a televizi. Podobným způsobem autor vymezuje autor věk svého hlavního hrdiny, pomocí jeho zájmů, vztahu k počítačům a počítačovým hrám. Umění náznaků – především tím Emil Hakl vyniká. Stejně jako se mu podařil úspornými tahy načrtnout děj, dokázal  naskicovat i postavu svého hrdiny, svého vrstevníka a blížence.

Knihu Skutečná událost vydalo nakladatelství Argo