Dantovské Kvílení Martina Kobalta

Recenze

Vytvořeno 4. 3. 2013 2:00

Autor: Jarmila Flaková

Martin Kobalt, vlastním jménem Pavel Bělíček, nám ve své útlé knížce poezie představuje silný příběh odcházení nejbližší osoby protkaný láskou a touhou po jejím zadržení ve zdejším světě. Básnická sbírka s názvem Orfeova plavba zátokou mrtvých s podtitulem Dantovský sestup do hlubin věků je jakýmsi jazykově i tematicky odlehčeným Ginsbergovým Kvílením, kadišem, výkřikem trýzněného srdce.

Zatímco jedno srdce je zdravé a silné, druhé je odsouzeno k cestě na druhý břeh. Pozemská láska neupadá do beznaděje a neuzavírá se ve zdejším světě, ale doprovází tu druhou, stojící na rozcestí, až do samé zátoky mrtvých. S Dantovským scénářem a spodobněným jazykem se obě bytosti spojené lety vzpomínek a lety milování nerozpojí ani na cestě vyhrazené pouze mrtvým. „Sestup do hlubin věků“ se však nezdá být sestupem do permanentního a děsivě prázdného bezčasí, jeho brány naopak otevírají cestu ke slavným zemřelým, jejichž sláva na pozemském světě zůstala posmrtnou. Lidská bytost povolaná ke konci své tělesné existence se spolu se svým nerozlučným doprovodem dostává do zdánlivě nepřístupného kraje, který dává nahlédnout do posmrtného života řady velkých postav světa literatury. Ty se zde projevují svými typickými gesty a slovy, jakými si je, my čtenáři, pamatujeme, a zároveň tak dávají najevo nové příchozí duši, že svět mrtvých není tak nepřívětivým, jak je nám mnohdy nalháváno. (Častokrát je zde snad také proto použito spojení „krchovní ráj“.)

Po rozloučení se s tělem milované se tedy náš autobiografický příběh dostává za Orfeova nářku a tóny Eurydičiny písně plavbou po řece Styx přímo do samotné náruče smrti. Autor zde však připomíná i v jiných pramenech zmiňovanou hypotézu, že člověk se po smrti vrací zpět do mateřského lůna.

Zde vstupujete do mikve
do lázně očistné věčnosti
do tsenotu, studny na dně Hermovy šachty

Zujte se z dětských botiček
odhoďte háv prvních košilek
a tápejte poslepu zpět
 v polévce mateční
  ponořte svá bříška do vlahých vln
     do oceánu zapomnění

(KOBALT, Martin. Orfeova plavba zátokou mrtvých – Dantovský sestup do hlubin věků. Praha: Barbara, 2012, s. 42)

Láska k zemřelé osobě je zde ztělesněna i bojem za její osvobození z područí smrti, ten však skončí bez úspěchu a jeho vyzyvatel je navíc potrestán ostudnou smrtí či přímo děsivým pobytem v pekle. Nevinná, pozemskému světu uniklá duše, pak za něj prostřednictvím své nevinnosti prosí – chce zemřít spolu s ním ve společném objetí. Po této smuteční pouti do světa na druhém břehu, kdy z veršů, které o ní vypráví, cítíme lety prokvetlou, silnou lásku, neochvějný pocit sounáležitosti, trýznivý žal až do morku kostí, který jen prohlubuje neustálé zpřítomňování společných vzpomínek, se s autorem uchylujeme k četbě tematicky odlehčenější, ale opět se smrtí spjatou.

Ještě než k tomu však dojde, je třeba se rozloučit autorovým krásným poetickým vyznáním ke své navždy milované osobě, která zdá se už býti ztracená:

Sál Hančiných zorniček utichl
  umlk svatebčanů břeskný taneční rej
mezi řasami pohaslá jiskřička duše
      mrtvolně bledá tvář
     Marně ji celuju, objímám
abych se vetřel zpět do jejího snu.
        Rychle se mi vzdaluje do nedohledna
    pramice jejích rtů

(KOBALT, Martin. Orfeova plavba zátokou mrtvých – Dantovský sestup do hlubin věků. Praha: Barbara, 2012, s. 45)

Následuje tedy již naznačená poetická pasáž s názvem Sobáš překrásné Vasilisy s kostlivcem, která je rozdělená na celkem sedm podkapitol, tzv. bylin. Autor nám zde ironickým i morbidním způsobem představuje cestu k vdavkám sličné nevěsty s mladíkem navráceným se z podsvětí. Na pomezí občas „mrazíkovské“ tematiky se pročteme poetickým příběhem od samých námluv po veselku a závěrečnou sedmou bylinu, ve které se praví, že teprve smrt je vysvobozením z trvalé „pozemské šichty“ a že v záhrobí je prostě lépe. Autorovo veršované líčení děje je tak živé, že si čtenáři ochotně představí samotného hlavního hrdinu, který je od „posmrtného polehávání na zahradě“ (kvůli konfliktu s otcem) vyprovozen přímo k oltáři. Opravdu komicky, ale s nádechem syrové morbidity, pak působí jeho podivný, neživý vzhled, který působí na své okolí děsivou, ale neškodnou, mrtvolnou pasivitou. Ta se proměňuje až u samotného oltáře, kdy se ženich nechá slyšet, že pozemské sňatky jsou neplatné.

Co se týče autorovy psané formy, ta je opravdu obdivuhodná. S přidanou hodnotou opravdu barvité slovní zásoby plné historismů z ní můžeme cítit nádech právě dantovský či s dávkou fantazie (a při uznání velkého tematického rozdílu) i lehce ginsbergovský. Ve verších se proplétá láska něžná i naturalistická, komiku dodávají ironické verše, kolikrát podbarvené dobře zvolenými ostřejšími výrazy, velikost tomuto dílu dodává i všudypřítomná gradace, která mu dává spád a naléhavost. Celkově však celá sbírka může být jakýmsi sladkobolným zamyšlením nad existencí člověka po smrti, navíc tolik niternou proto, že autorovi bere jemu nejbližšího člověka. A právě ona básníkova upřímnost zaobalená v tak krásném jazyce poezie vede čtenáře vřele a důvěrně i po tak obtížné cestě touto náročnou, leč opravdu velice hodnotnou sbírkou.

Knihu Orfeova plavba zátokou mrtvých - Dantovský sestup do hlubin věků vydalo nakladatelství Barbara