(V)Stupnice do staronového života Michala Jurmana

Recenze

Vytvořeno 29. 4. 2013 3:00

Autor: Jarmila Flaková

Básnická sbírka Michala Jurmana s názvem (V)Stupnice do Novoduru je četbou plnou jinotajů i skromně oděných pravd o životě. Zvukomalebné verše plné novotvarů zasévají ve svých příjemcích semínka znovuuvědomění, která v nás přespříliš materiálním během času nestihla vyklíčit. Autor v nás svým velice podnětným psaním vzbuzuje myšlenku, že náš život, resp. celý koloběh našich životů je jako hudba, stejně nesmrtelný a (až na výjimky) stejně mechanický.

Autor jakoby nahlížel na životy všech přes dávno nalinkovanou notovou osnovu, ve které se jako první zrodila nota Cé, základ původního života v duru. Naše životní etuda se pak přes různé dramatické exploze a následně něžná ztišení (možná vonící po dětství) prožene notovou osnovou opět do onoho Cé, novodurového Cé. Jakoby naše životy byly jen pouhopouhou statickou klaviaturou, do které svými prsty uhodíme podle toho, co zrovna chceme a za čím právě míříme. A co na tom, že při svém míření na pevně stanovené cíle zasáhneme terč někoho stojícího opodál... Život je boj. Nebo sis jej bojem alespoň sami vytváříme. Zdá se, že máme přebytek času na vnímání svého okolí a na zaměřování svých cílů, o kterých si myslíme, že je k životu potřebujeme. Ten čas nám pak ale schází v nás. Autor jako by ve své sbírce vybízel k introspekci, pozastavení se nad věčným koloběhem života (životů) a odpoutání od všude podstrkovaného materialismu a honbě za marností. Vyznívá to jako bychom samým spěchem za ulovením čím dál větší kořisti běželi samé smrti vstříc. Běžíme, honíme se, nežijeme, přežíváme. A s tím úzce souvisí i – nevnímáme se, nerozumíme si, snad jenom na poli laciné lásky si beze slov ještě dokážeme trochu rozumět. Než ovšem zbystříme další cíl.

... „pronikáme do zdi
a boříme to
co kdysi nás chránilo,
předány prastaré mapy
vedoucí k pokladům,
pořád jim skrze
nedostatek vlastního času
nějak nerozumíme,
pořád jen žrádlo,
pořád jen poklady,
k smrti kus
k umírání kousek.“
(Michal Jurman, (V)Stupnice do Novoduru, Praha 2012, s. 26-27)

Autor přirovnává život k běhání po klaviatuře, přičemž mu někdy chybí sáhnutí do těch správných klapek docela poslepu. Naznačuje, že nejhezčím zárodečným obdobím člověka je dětství, po kterém by mělo přijít něco velkého, ale není to tak, vše už jen upadá pomalu ale jistě do prachu, který naštěstí není definitivní. Ale naštěstí pro koho? Pro kolotočáře? Kdo ví...

Je zde narážka na všední obyčejnost života. Vypadá to, že jí jen liknavě procházíme, nesnažíme se ji změnit v něco velkého a neobyčejného, v něco, čemu by se smrt přestala vysmívat. Nemáme na to zkrátka čas. Čas, který jsme se doposud nenaučili používat. Možná dostaneme první řádnou lekci až v těsné blízkosti noty A...

Tato již zmíněná provázanost hudby a poezie je stěžejním pilířem celé sbírky, obdobně jako autorovy novotvary či hraní si s tóninami jednotlivých slov. Je to něco nového, něco, co dává celé sbírce jistou hudebnost.

... „Honem na stůl hází vstupní čas,
centrované uvnitř kruhů
společné je Cé,
jitro v cele
celé ve vůni
jitrocele,
bílá mračna
ve tmě vyvádí
pozoruhodné kraviny
a v bleskochvíli této každodenní
od střechy až k uzemnění
děj, nota i list,
šance k důlkům uhání,
Beethoven i Liszt“
(Michal Jurman, (V)Stupnice do Novoduru, Praha 2012, s. 6)

V nedefinitivním závěru těsně u noty A to pak u většiny z nás vypadá, že jsme za falešného potlesku ostatních projeli nesčetněkrát projetými kolejemi, po kterých zůstala osnova plná not, z nichž ani jedna v nás už nedoznívá. Všechny zněly zkrátka jen nárazovými radostmi, které se zdály být smyslem života, ale když radost odezněla, zůstala jen marnost, malichernost, povrchně zvolený cíl. Usínáme a vstáváme – jakoby každodenně napůl umíráme, ale nic kloudného za sebou, natož v sobě nezanecháváme. A když se zase přiblížíme k dalšímu novodurovému Cé, stejně toužíme začít znovu, i když se nám smysl života, toho původního, vzdaluje s každou další repeticí.

Sbírku (V)Stupnice do Novoduru vydalo nakladatelství Barbara