Co můžeme očekávat od knihy úvah?

Recenze

Vytvořeno 7. 5. 2013 3:00

Autor: Jiří Lojín

Kniha úvah může být přijímána s velkou dávkou rezervovanosti. Čtenář se může právem obávat, že její četba nebude velkou zábavou, bude si klást otázku, proč ji vlastně má číst. Co tedy můžeme od takové knihy očekávat, na co máme, jako její konzumenti, právo? Především musí být inspirativní. Prázdné plácání, ať už na jakékoli téma, nemáme zapotřebí číst, sledovat jalové úvahy je fatální ztráta času, srovnatelná se sledováním fotbalu v televizi. Před autorem úvah vyvstává nebezpečí, že bude jeho kniha podobným hodnocením ocejchovaná. Do takto nejistých vod vstoupil Jan Suk, když vydal svou knihu Jména v soumraku času.

Kniha Jana Suka je sbírka úvah v nejčistší formě. Každá z téměř čtyřiceti kapitol je inspirována jedním či více slavnými jmény. I když slovo „inspirována“ není úplně výstižné, lépe by se hodilo „iniciována“, protože - jak tomu u úvah bývá - původní myšlenka se velmi brzy rozbíhá do různých směrů, bere na sebe rozličné hávy, pod kterými ani není k poznání, aby nakonec vyústila v úplně jiném, možná překvapivém závěru.

Je velmi nesnadné podchytit nějakou ústřední myšlenku, se kterou autor pracuje. Šíře jeho záběru je obrovská, přesto určité společné rysy lze rozeznat. Jan Suk hodně pracuje s uměním, věnuje se literatuře, výtvarnému umění a často i filmu. V protikladu k názvům kapitol, v nichž převážně uvádí velmi známá jména, filmy, které cituje ve svých textech, patří do kategorie „klubové“. Například snímek Zabití (rež. Per Fly, Dánsko 2005) nebo Slon (rež. Gus Van Sant, USA 2003). Jejich uvedení není samoúčelné, neslouží autorovi knihy pouze k manifestování svého náročného diváckého vkusu, ale je součástí dalšího tématu, které se v knize často opakuje – stav současné společnosti. S ním nemůže být spokojen snad žádný soudně uvažující člověk, Jan Suk ji považuje za odosobněnou, ovlivněnou médii a z velké části řízenou elektronikou. Nejde o ovládáni lidí ve smyslu Matrixu, stáváme se však z velké části otroky systému, který jsme si sami vytvořili. Systém je uplatňován prostřednictvím počítačů, podle programu, v němž nejsou místa pro korekci absurdních konsekvencí.

V knize Jana Suka často nalezneme ozvěny aktuálních zpráv objevujících se v televizi, novinách i na internetu, a tak se dočteme o známých událostech – sporu o Slovanskou epopej, požáru opuštěné nádražní budovy, v níž uhořelo několik osob, nebo o ostravské stařence, která ve svém bytě málem umrzla poté, co nebyla schopna zaplatit poplatek za elektřinu. Jan Suk ve svých úvahách spojuje dávnou minulost s aktuální současností. A ta podle něj nevypadá příliš růžově. Rozbujelé byrokracie, změny krajiny, situace starých lidí, kteří se díky svému věku a celkové náladě podporované sdělovacími prostředky ocitají v jakémsi pomyslném ghettu.

Úvahy Jana Suka nejsou pouhým shrnutím obecně známých názorů, představují autorovy vlastní úsudky. S nimi může, ale nemusí čtenář souhlasit, je to jeho svobodná volba.

Odlidštěnost byrokratického aparátu, konkrétních úředníků, soudců, politiků a manažerů byla v Kafkových očích předehrou apokalypsy. Kafka svým dílem oprávněně vyzval lidstvo k revoltě proti zbyrokratizované lidské zkamenělině. A protože byl prorocký, dvacáté století s náhrdelníkem revolucí, převratů, válek, ze země vydupávaných krátkodechých reforem, jež se nevyrovnají ani reformačním snahám Tolstého a jeho Pierra Bezuchova, dalo jeho prognóze v mnohém za pravdu.
(SUK, Jan. Jména v soumraku času. Praha: H&H, 2013. s. 47.)

Představit si Kafku jako člověka vyzývajícího k revoltě není jednoduché. Jeho knihy sice jedinečným způsobem popisují absurditu byrokracie, nemožnost proniknout do jejich pravidel, nepoznatelnost zákonů, jimiž je potřeba se řídit, ale nenabízejí řešení, ani čtenáři nesugerují způsob, jak se všemu vyhnout. Jeho hrdinové se svému osudu naopak téměř nevzpírají, zůstávají v okruhu působení moci mašinérie, která je drtí.

Podobně diskutabilní je například autorovo prohlášení na straně 160, že moderního člověka fascinuje „krása hrůzného“. Fascinace morbiditou prostupuje celými lidskými dějinami. Pokud se domníváme, že staré národy tuto vlastnost postrádaly, lze to přičítat pouze nedostatkům seriózních záznamů a naší snaze o idealizaci minulosti.

Pokud si dovolím s úvahami Jana Suka polemizovat, je to velké plus. Jak jsem v úvodu prohlásil, kniha úvah musí být inspirativní. Není potřeba, a dokonce je to nežádoucí, aby inspirovala k tupému papouškování autorových závěrů. Je daleko užitečnější, když provokuje k vlastním myšlenkám i za cenu, že se ubírají jiným směrem.

Knihu Jména v soumraku času vydalo nakladatelství H&H