Evžen a já

Recenze

Vytvořeno 22. 5. 2013 3:00

Autor: Jiří Lojín

Chtěl bych být rozeným optimistou a být přesvědčen, že vše, co se se mnou a okolo mě děje je správné, dobré a vede ke štěstí, byť v jiném životě. Kdo by nechtěl? Ale ukažte mi někoho, kdo si dokáže za všech okolností zachovat radost ze života. Pocit, že se najednou začne vše kazit a hroutit, že vše bere špatný směr, zažíváme často. Když Petr Šabach nazval svůj román Máslem dolů, všichni víme, co tím myslí.

Kniha je příběhem muže jménem Arnošt, kterému zdánlivě zůstaly jen knihy v malém, pronajatém kamrlíku. Ve skutečnosti toho má více, dceru, zetě, vnuka, otce a hlavně kamaráda Evžena. Každý z nich má v jeho životě zvláštní a výsadní postavení, zasahují do něj a zapříčiňují, že jeho samota mezi knihami je jen iluzorní. Póza, kterou rád zaujímá, falešná stopa, na níž autor zpočátku čtenáře svádí, aby ho oklikou vedl k podstatě příběhu.

Jedním z nosných atributů příběhu jsou knihy. Láska k nim Arnoštovi znemožňuje živit se jejich prodejem a provozovat antikvariát, ten zůstává v rovině nevýrazného snu, či spíše záminky pro neustálý styk se starými zaprášenými svazky. Takový pocit je důvěrně známý mnoha milovníkům literatury hromadícím knihy, které v životě nemají šanci přečíst. Přesto se ty hromady stávají přítelem, jehož není možno se zbavit ani prodat.

Arnoštova rodina je typická pro rozvedeného padesátníka. Bývalá žena s ním víceméně přátelsky komunikuje, dcera je dospělá a vdaná za muže, k němuž nemá Arnošt žádný respekt. K vnukovi Míšovi ho váže silné pouto. Autor dokáže nenásilně vystihnout vazbu chlapce, jemuž chybí otcovská autorita, a dědy. Tomu malý Michal nahrazuje syna, kterého neměl a na nějž by v té době stejně neměl čas. Současná doba plná práce a ambicí někdy poskytuje radosti výchovy až v druhé generaci. Ke svému zeti Richardovi má Arnošt špatný vztah. Kvůli dceři mu nemůže odpouštět poklesky, nad nimiž by jinak - díky mužské solidaritě - přivřel oči, či ho dokonce svým způsobem obdivoval. V rodině platí jiná pravidla.

Pokušitelem, člověkem  neustále vytrhávajícím Arnošta z klidu, je Evžen. Přestože jeho nápady někdy hraničí s paranoiou, zabraňují zahnívání hlavního hrdiny v tichu a prachu mezi knihami v nefunkčním antikvariátu. Evžen je dobrodružství milující alter-ego každého obyčejného člověka, občas snícího o nějakém vzrušení, ale schopného si logicky zdůvodnit, že fádní pravidelný život je lepší.

Šabachův román neútočí na čtenářovy city prvoplánově. Situace připomínající chléb padající namazanou stranou dolů, krize, objevující se v druhé polovině knihy a startující další překvapivé události, je popsaná racionálně, tiše, ale velmi působivě. Autor nemá zapotřebí hrnout na čtenáře horu emocí, vystačí si s prostými slovy.

Snad nejpůsobivější je Arnoštův vztah k otci. V této tématické linii se plně projevil autorův vypravěčský talent. Přestože je v textu naznačeno, že vztah otce a syna nebyl vždy idylický, pečuje Arnošt o svého otce s nesmírnou láskou, která je, jako předchozí autorova líčení, tichá a pokorná.

„Povídal ošetřovatel, že ste tu měli včera leteckej den, že prej jste padali z postelí jako shnilý hrušky. Je to pravda?“ Kejve hlavou. „Tys nespad, táto?“ Vrtí hlavou, že ne, ale je otázka, jestli mě vůbec vnímá.
„Nemáš nějakou bouli? To bysme hned poznali, že si taky přistál na zemi…“ Usmívá se a trochu se kejve ze strany na stranu. Pomáhám mu do županu, protože ho chci vzít na balkon, co patří k jeho pokoji. Zaplaťpámbů za něj. Zaplaťpámbů za tenhle ústav.
Sedáme si venku a já pro jistotu balím tátu eště do deky. Dávám mu na klín časopis plnej fotografií. Ty má táta nejradši.
(Šabach, P. Máslem dolů. Litomyšl: Paseka 2012, str. 50-51)

Události následující po krizi jsou optimistické. Autor neprohlubuje utrpení svých hrdinů, problémy se řeší, krystalizují nové vztahy a události připomínají Arnoštův sen o spokojeném životě. Máslem dolů vzkazuje, že chleba sice padá namazanou stranou dolů, ale život takový není a i v dědečkovském věku lze úplně změnit způsob života.

Knihu Máslem dolů vydalo nakladatelství Paseka