První láska na celý život

Recenze

Vytvořeno 16. 5. 2013 3:00

Autor: Jiří Lojín

Nerad bych začal  recenzi blahosklonným prohlášením, že snad každý prožil první lásku. I když je to patrně pravda. Pravdou je také, že první láska se zaryje do paměti na hodně dlouhou dobu a zůstává tam i poté, co čas odvane vzpomínky na ty ostatní, a jsou chvilky, kdy její sladkost i hořkost po mnoha letech na okamžik pocítíme. Kdo z nás však o ní dokáže vyprávět? Miroslav Stoniš ano. Jak, to můžeme posoudit, když si přečteme jeho román Vdechoval jsem vůni potoka a nabíral svou milou do paměti.

Stárnoucí básník Filip Beránek vzpomíná na své mládí a na svou první lásku, kterou intenzivně a vášnivě prožíval po dobu několika let v malé jesenické vesničce Janov. Vrací se zpět do doby, kdy mu bylo šestnáct a chystal se na studium umělecké školy v Praze. Chlapec, vyrůstající v zaprášené Ostravě, trávil prázdniny v čisté přírodě Jeseníků. Tam narazí na svou osudovou lásku, Rozárku. Dívka, která Filipa doslova uhrane svou krásou, ho zprvu okatě ignoruje. Zamilovaného Filipa její chování mate. Pravděpodobně si nerozumí ani Rozárka sama. Autor výstižně popsal chování čtrnáctileté dívky, v níž se probouzí podvědomá touha i schopnost manipulovat s muži, jedním pohledem je poslat na úplné dno a druhým povznést do nebetyčných výšin. Prázdniny následujícího roku přinesou ve Filipově lásce zásadní obrat. Rozárka jeho cit bezvýhradně opětuje a zdá se, že jejich štěstí bude dlouhé a ničím nezkalené.

Možná si řeknete, že na takovém příběhu není nic neobyčejného, spíše zavání trochu kýčem. Takový povrchní pohled by ale byl velmi chybný. Z takto jednoduchého námětu dokázal Miroslav Stoniš udělat malý literární skvost. Název naznačuje, že před sebou máme spíše básnickou sbírku, ne prózu, a nesmírná citlivost a poetika autorova vyprávění první dojem potvrzuje. Ne náhodou jej autor umocňuje častými citacemi Šrámkova Splavu.

Autor se neomezuje pouze na poetickou linku, u více než třísetstránkového románu by to bylo málo, Filipovy vzpomínky odhalují, jakým způsobem jako mladý chlapec svou dívku vnímal. Nebyla pro něj pouhým objektem milostného vzplanutí, vycházejícího z probouzející se sexuality. Všímal si jejích lidských stránek, pro něj nebyla sice krásnou, ale obyčejnou vesnickou dívkou, hloupou dělnicí z místní továrničky. Uvědomoval si pečlivost jejího rukopisu, jak klade slova do vět, jak zvládá pravopis, jakou má fantazii, jejího účinkování v  ochotnickém divadle. Na to, aby pronikl hlouběji do její duše, nebyl čas, bránily tomu i jiné okolnosti, o kterých se ještě zmíním. Rozárka je ve Stonišově nebo spíše ve Filipově podání silnou osobností, individualitou. Za zmínku stojí její hrátky se slovy, možná, že slovo „košilela“, jež jí autor vkládá do úst, je spíš inspirováno Hiršalovým překladem Morgensernovy básně, ale to nemá velký význam.

Filipovo vnímání reality je přeexponováno prožíváním první lásky, a tak jiné události zůstávají jakoby v pozadí. Přesto to jsou události velmi důležité nejen pro Filipa, ale pro celou společnost. V krátkých zmínkách je zachycena smrt otce, potlačení povstání v Maďarsku i invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa. V kontextu současné české literatury, kdy mnoho autorů vracejících se do doby svého dospívání neopomene podotknout, jak jim odpor proti komunizmu zkomplikoval jejich profesní i soukromý život, jsou střízlivé Stonišovy zmínky vítaným oživením monotónní tématiky. Filipova první láska končí stejně jako většina jiných. Rozárčin dopis oznamující, že se seznámila s jiným, sice ukončí jednu životní etapu, ale dívka se v duši malíře usadila tak hluboko, že se po celý život objevuje v každé ženské tváři, v kresbách i obrazech.

Když se propracováváme románem Vdechoval jsem vůni potoka a nabíral svou milou do paměti, setkáváme se s dalšími vrstvami. Současný Filip překvapeně zjišťuje, že se v jeho vzpomínkách objevují falešně detaily, jakési parazitické záblesky a mezery. Když některé konfrontuje se svými deníky, psanými v té době, a dopisy, zjišťuje, že jej mysl obelhává a svůj díl viny nese i za to, že si Rozárka našla někoho jiného. A možná je Rozárčin vnitřní svět také jen mámením jeho vlastní představivosti. Filipa to vede k úvahám o rozporu reality, vzpomínek i uměleckého vyjádření, které nakonec shrnuje v náhodné větě, že  nikoliv život, ale umění vyjadřuje pravdu. Málokdo se v běžném životě zabývá vztahem reality a jejím subjektivním vnímáním - navíc s časovým odstupem. Nebývá k tomu mnoho příležitostí, jsem si však jist, že výsledky by byly překvapivé.

Poslední dějství románu i Filipova života je jeho pozdní vzplanutí k Anežce, o dvacet pět let mladší ženě, která ho doprovází na vzpomínkovou cestu na místa jeho první lásky. Zařazení tohoto tématu je jakousi útěchou jíž se starší autoři sami přesvědčují, že žádný věk není konečnou stanicí, že i v pokročilém věku mohou potkat někoho, s kým lze ještě jednou prožít kouzlo budování nového vztahu.

Román Miroslava Stoniše se ze současného proudu české literatury vymyká svou poetikou a citlivým návratem do mládí, který ve čtenáři vyvolává vlastní vzpomínky. Zároveň je znejišťuje -  když vyprchaly vzpomínky Filipovy, proč ne čtenářovy? Číst knihu Vdechoval jsem vůni potoka a nabíral svou milou do paměti je velký zážitek, ale nesmí se uspěchat, je lépe si v klidu vychutnat poetický příběh, odehrávající se uprostřed krásné jesenické přírody.

Knihu Vdechoval jsem vůni potoka a nabíral svou milou do paměti vydalo nakladatelství Prostor