Román skrývající pořádný balík dámského prádla

Recenze

Vytvořeno 25. 5. 2013 3:00

Autor: Jiří Lojín

Jistě to znáte – otevřete knihu a zaútočí na vás první věta. Od chvíle, kdy se vám zaryje do hlavy, probíjíte se textem společně. To ona formuje váš názor na knihu, může všechno zkazit, ale i dát falešnou naději. Pro spisovatele bývá nalezení první věty někdy hodně těžké. Vědí, že na ní může záviset další osud jejich díla. První věta románu Ondřeje Horáka Dvořiště záměrně provokuje vulgaritou a předznamenává otevřenost, s jakou chce autor vyprávět o osudu jednoho z čtveřice kamarádů.

Zápletka knihy je poměrně jednoduchá, a protože je zmíněná ve všech anotacích, nebude vadit, když se o ní zmíním. Adam v opilosti se svými kamarády uzavře sázku, že poté, co někdo z nich získá stovku kalhotek, každé od jiné dívky, dotyčný dobrovolně opustí tento svět. Ráno po propité noci nikdo nebere sázku vážně, takových nesmyslů se v opilosti napovídá spousta. Kromě Adama, ten zbytek svého života zasvětí honbě za sexuálním dobrodružstvím a stává se sběratelem dámského spodního prádla, symbolizujícím dobyté dívky a ženy. Pak skutečně spáchá sebevraždu. V jeho bytě je pak prapodivná sbírka nalezena.

Krátký příběh Adamova života autor nevypráví přímo, je potlačen do pozadí a vyvstává z hovorů, myšlenek jeho kamarádů a retrospektivního pohledu na Adama ještě v době jeho života. Útlá kniha má pozoruhodně pravidelnou strukturu - sedm dílů, každý díl obsahuje tři několikastránkové kapitoly. Tím ovšem pravidelnost nekončí, jedna z kapitol je vždy věnovaná Adamovým přátelům, konzumujícím něco v nějaké restauraci, další Adamově kamarádce, prožívající určitou road movie, a třetí samotnému Adamovi. Pořadí kapitol se mění a z románu se z globálního pohledu stává svérázná báseň o jednadvaceti verších.

Hlavní porci vulgarity servíruje Ondřej Horák ke stolu v restauraci, kde probíhají hovory dvou lidí na různá, většinou velmi nepodstatná témata. Nejsem příznivcem obhroublých výrazů v literatuře, většinou je připouštím jen tam, kde mají svá opodstatnění. Nadužívání těchto výrazů bývá spíše snahou autora o vybočení z průměru prostřednictvím šokování čtenáře. Takový jazykový projev postav působí rušivě a nevěrohodně. Ondřej Horák, jak jsem se zmínil, zasazuje takový typ hovoru do restaurace – soudě podle objednávaných jídel. Slovník však spíše ukazuje na hospodu. Nemohu zodpovědně tvrdit, že se takovým způsobem běžně lidé v restauraci spolu baví, ale připadá mi to poměrně nepřesvědčivé.

Nyní, když se recenzent projevil jako úzkoprsý, možná i prudérní, můžeme pokročit dál. Souhlasím s autorem, že do českého prostředí hospody hospodské žvanění patří. Mnoho z nás Čechů strávilo v hospodách podstatnou část života a u piva bylo vyřešeno více závažných ekonomicko-politických problémů než v jednacích sálech Evropské Unie. Stejně beznadějně zabředlá do českého prostředí je Adamova kamarádka. Kupuje a na ohni opéká buřty, road movie, o níž jsem se zmínil, prožívá na kole. Žádná bezstarostná jízda v kabrioletu nebo na motorce, žádný vítr ve vlasech, jen pot a dřina. Při namáhavých a málo romantických výletech právě jí občas probleskne hlavou, že Adam, přestože nevybíravě střídal ženy, byl vlastně fajn kluk a jeho smrt byla naprosto nesmyslná.

„Adamovi zabylo smutno.“
Tak začíná každá z kapitol věnovaná hlavnímu hrdinovi. Je smutek klíčem k motivu jeho sebevraždy? A existuje vůbec klíč, je ho zapotřebí? K historce takto banálního charakteru asi potřeba nebude. Jakou záhadu by objasnil? Dalo by se předpokládat, že život, jaký Adam vedl, byl přímou cestou k deziluzi a depresi. Ta se obyčejně prohlubuje v okamžiku, kdy jsou předsevzetí splněna. V cíli cesty se vždy skrývá zklamání, že se za ním nic dalšího neobjevuje. Dětinské rozhodnutí splnit dávnou opileckou sázku, i když věřím, že v jejím plnění Adam jisté potěšení nalézal, vyústilo v ještě dětinštější rozhodnutí vyplnit i její poslední část.

Kniha Ondřeje Horáka Dvořiště není zajímavá svým příběhem, ten čtenáře ničím neobohatí ani ničím neochudí, ale spíše svou strukturou. Ale i tato zajímavost má svá omezení, pravidelnost ubíjí, předvídatelnost potlačuje vlastní úvahy. Pokud hledám klady knihy, nazývané i přes svou útlost a absenci více dějových linek románem, pak se zastavím u jazyka a přímé řeči. Vyskytuje se v celé škále, od spisovné, přes obecnou a sahá až k vulgaritám, které mi ovšem připadají poněkud přehnané. Občas zachytíme i prvky jazyka rodáka z Českých Budějovic. Celkově však Dvořiště nepatří mezi knihy, které by překvapily a posunuly současnou českou literaturu kvalitativně dopředu.

Knihu Dvořiště vydalo nakladatelství Druhé město