Zločin za císaře Rudolfa II.

Recenze

Vytvořeno 22. 7. 2013 3:00

Autor: Redakce

Dílo Vladimíra Přibského se v české literatuře objevuje již od šedesátých let. Přestože napsal řadu knih a povídek se společenskou tématikou, je především známý jako autor čtivých a napínavých detektivek. V jeho pozdější, porevoluční tvorbě se začínají objevovat i témata historická.

Nechal se inspirovat svou původní specializací, v padesátých letech vystudoval na Univerzitě Karlově historii. Na detektivní žánr nezanevřel, můžeme jej nalézt i v jeho pozdější bibliografii, ale kniha Vraždění lazebnic čtenáře zavede hluboko do českých dějin.

Doba panování císaře Rudolfa II. zanechala v Praze své zřetelné otisky, davy turistů se tísní ve Zlaté uličce i u jiných památek. Rudolfova záliba v alchymii a umění odsunula do pozadí povědomí o mnoha jiných, velmi významných událostech té doby. I z nudných hodin dějepisu si nakonec člověk zapamatuje pouze zábavné informace, ostatní podivuhodně rychle zapomíná. Jak známo, císař Rudolf žil s hraběnkou Stradovou, s níž měl sice řadu dětí, ale nikdy se s ní neoženil. Díky známému filmu, v němž si Jan Werich zahrál samotného císaře a který se s železnou pravidelností objevuje v programech všech televizních kanálů, ví o této skutečnosti pravděpodobně celý český národ. Vladimír Přibský však pokračuje dál. Nejstarší syn  hraběnky Stradové a císaře Rudolfa Julius Caesar d’Austria byl pravděpodobně duševně nemocný a svému okolí nebezpečný. Císař Rudolf II. ho nechal zavřít do českokrumlovského vězení, v němž Julius zemřel v pouhých pětadvaceti letech. Už jen tato strohá historická fakta jsou velmi poutavá a autorovi stačilo, aby dodal několik dalších postav a detailů příběhu. A hle, napínavá skorodetektivka je na světě! Hlavním hrdinou a vypravěčem je velitel hradních trabantů Pablo Ortiz. Věřím, že v knize zasazené do šestnáctého století nebude nikdo hledat ve slově „trabant“ oblíbené umělohmotné auto východoněmecké provenience, přesto raději upřesním, že šlo o členy osobní gardy. Zároveň se však omlouvám všem čtenářům, jejichž inteligenci jsem nedocenil. Pablo je pověřen vyšetřením brutální vraždy mladé lazebnice. Není zkušeným vyšetřovatelem, nemůže se ani opřít o vědecké metody. Podezřelý se však brzy objeví. Toho však nelze potrestat. Stejně ale Pablovi tento případ raději odeberou. Po dalších násilnostech a vraždě císař Rudolf posílá svého levobočka do kláštera. Je to svým způsobem velmi tvrdý trest, a pokud by tam Julius zůstal, měl by postaráno o velmi nekomfortní doživotní vězení, čímž by spravedlnosti bylo učiněno zadost a císařská rodina by nepřišla příliš do řečí. Hraběnku Stradovou však autor pojal jako starostlivou a milující matku, která se pro štěstí svého dítěte neohlíží nalevo ani napravo. Hraběnka uplatní svůj vliv a Julius je za nějakou dobu z kláštera zpět v Praze. Je samozřejmé, že tím to všechno nekončí.

Současně můžeme sledovat druhou dějovou linku – postupně vznikající a prohlubující se vztah mezi Pablem a mladou lazebnicí Markétkou. Pablo si chce Markétku vzít a dokonce uvažuje, že vojenské řemeslo pověsí na hřebík a usadí se. Trochu mu to komplikuje fakt, že nic jiného neumí. Aby to ale nebyl jen fádní příběh šťastné lásky, okořenil ho autor i kapkou žárlivosti a ženské umanutosti. Jak je předem jasné, oba děje se spojí v předvídatelném a tragickém závěru.

Kniha Vladimíra Přibského je, přestože jde o příběh historický, psaná moderním jazykem, v dialozích místy až hovorovým. Autor se příliš nepozastavuje ani nad výrazy, které v té době evidentně existovat nemohly. To ale propůjčuje textu rys aktuálnosti a hlavní hrdina, španělský voják Pablo Ortiz, bude čtenáři bližší.

Tuch odcválal, seskočil jsem z koně a ejhle: Přede mnou stál amigo Manuel. Projevil touhu jet do Českého Krumlova s námi.
„Se jede na noc,“ varoval jsem ho včas.
„Mi nevadí,“ prohlásil srdnatě. „Ty, Pablo, vem mě s sebou!“
„Ale my už co nevidět vyrážíme,“ pokoušel jsem se ho zviklat.
„Skočím si akorát pro mošničku,“ nadskočil radostí. „Šoupnu do ní butýlku s vysoce kvalitním obsahem,“ a už upaloval.
„Pozor!“ volal jsem za ním, „jakýkoliv alkohol je zapovězen!“ Chtěl jsem ho zastavit, ale pak mi došlo, že zákaz se pravděpodobně na mešní víno nevztahuje.
(Přibský, V. Vraždění lazebnic. Praha: Ikar 2013, str.58)

Vraždění lazebnic má rysy detektivky, už sám název to naznačuje, ale nejde o detektivku v pravém slova smyslu, protože je předem znám pachatel i jeho pozdější osud. Čtenář si může vše přečíst v anotaci a zbytek si lehce domyslet. Postavy nejsou uváděné do historických souvislostí, autor je představuje jako obyčejné lidi s obyčejnými tužbami, ne jako osobnosti známé z učebnic dějepisu. Kniha přinese spíše krátkodobé rozptýlení a pobavení, není koncipovaná jako historický román pro zájemce o hlubší seznámení s rudolfínskou érou. Přesto se domnívám, že jako četba na dovolenou rozhodně nezklame.

Knihu Vraždění lazebnic vydalo nakladatelství Ikar