Rudišův klub rváčů po česku

Recenze

Vytvořeno 26. 7. 2013 3:00

Autor: Kateřina Houfková

Jaroslav Rudiš po svém posledním románu Konec punku v Helsinkách (vydal Labyrint v roce 2010) přichází po třech letech s novou knihou Národní třída. Tentokrát se pokusil o vytvoření „drsné a zároveň melancholické novely ze sídliště, kde lidé a domy vzdorují přírodě i neodvratnému zániku“, jak nám slibuje anotace knih.

Rudišovi se v nové knize podařilo stvořit pozoruhodného antihrdinu. Hlavní postava, rebel a samozvaný správce spravedlnosti, osamělý městský kovboj přezdívaný Vandam, dělá denně třikrát třicet kliků, je vyhlášeným rváčem, ale spíš než od krve má ruce od barvy, kterou v práci natírá střechy. Žije na pražském sídlišti, které jeho táta vyrval z okolních lesů a je patřičně hrdý na to, že je rádoby pánem betonového království, které jeho rodina uzmula přírodě.

Vandam má pestrou minulost, je posedlý válkami a snaží se o nápravu tohoto světa – jediným způsobem, který zná, a to násilím. Hlavičkou dává „polibky“ těm, co potřebují napravit a poučit o životě. Pravým hákem uvádí dějiny světa do pohybu – dějiny válek, velkých bitev, posledních bojovníků, dob, které neustále cyklují.

Ale nejen pěstní, ale i slovní potyčky jsou stavebním materiálem novely – jsme svědky hospodských hádek, kdy každý má svou pravdu, obohacené o „českej humor“ a stejně tak Vandamovo trochu pokřivené filozofování o minulosti, přítomnosti i budoucnosti, která je v podstatě stále tatáž. Stejně tak jeho stylizace do „posledního Římana“ a neustálá snaha o sebezdokonalení, zlepšení své fyzické kondice, které světélkuje v kontrastu s honbou za sebedestrukcí ve rvačkách.

Na stránkách novely můžeme prohlédnout kritiku společnosti, hlavně té české, z pohledu člověka stojícího na její periférii. Vandam se pere pro „spravedlnost tohohle světa, kterej potřebuje akci, jinak se utopí v bažině.“ V životě má jasno, je králem své panelákové džungle z betonu a zde, stejně jako v té skutečné džungli, přežijí jen ti nejsilnější.

Musíš cvičit.
Slib mi to.
Slib mi to, kurva!
Ne třicet kliků, ale třikrát třicet! Musíš bejt silnej.
Musíš si věřit. Zapoj tělo do trojkový série, protože všechny dobrý věci na světě sou vždycky tři.
Třetí pivo chutná nejlíp. Třetí ženská je nejlepší. Roky mezi třicítkou a čtyřicítkou stojej nejvíc za to, protože nejseš ani mladej a blbej, ale ani ještě moc starej a přechytralej a rozbolavělej a slizkej, což jsou věci, který ženský niky neoceněj. A taky ti furt ještě stojí, což je věc, kterou ženský vždycky oceněj. A můžeš dávat rány, a když nějakou dostaneš, tak se z toho taky nepoděláš.
Nejdůležitější je koncentrace. A přesvědčení.
Musíš do toho jít jako vítěz, jako vojevůdce do bitvy. Odhodlání je půlka úspěchu.
Nemáš pocit, že těm, co nám šéfujou, právě tohle nějak chybí? To odhodlání?
Místo do toho do tebe valej ty svý kecy.
Ale jinak nic nevymyslej.
Maximálně jen to, když prachy nejsou, natisknou nový. Nedělaj nic jinýho než já. Taky jen přečmárávají starý odřený barvy novejma.
Valej do tebe, že máš bejt v klidu.
Valej do tebe, že máš bejt hodnej.
Valej do tebe, že máš bejt solidní, trpělivej a demokratickej.
Ale já říkám: Akce. Chce to akci.

Vandam se snaží napravovat nenapravitelné a jeho okolí, a stejně tak i čtenář, na něj zpočátku kouká skrz prsty. Co se ale postavě rozhodně nedá upřít, je její realistické vykreslení. Rudiš se inspiroval skutečným člověkem ze svého okolí, a to má za následek věrohodnost hlavní postavy, která v kombinaci s živými dialogy, které se blíží spíše mluvené řeči, než psanému slovu, vytváří tu správnou atmosféru, která čtenáře uvádí přímo do Vandamova nebezpečného sídlištního světa.

Vandam se cítí být poučený o politice, je to sice jen „hra se stínama v pozadí“, ale plně ovlivňuje náš každodenní život, stejně tak konzum, který vše pohlcuje. Vandam jako poslední válečník vzdoruje systému, dokud se neukáže, že on sám pochází z té odvrácené, zkažené strany.

Valej do tebe, že je mír.
Valej do tebe, že válka je v týhle chvíli na jiný straně planety a že je strašně daleko, že to je dost možná úplně jiná planeta než ta, na který žiješ.
Valej do tebe, že máš kliku, že do války nemusíš, protože žiješ v český kotlině, kde je klid a mír.
A kde dnes války odehrávají jen ve tvým břiše.
Když si dáš knedlo-zelo-vepřo a pivo, zažiješ ve střevech opravdovej Stalingrad.
Valej do tebe, že máš bejt šťastnej.
Valej do tebe, že si toho máš vážit.
Valej do tebe, že si máš vzít půjčku a hypotéku a kredit.
Valej do tebe, že máš nakupovat a nechat si koupit.
Valej do tebe, že máš bejt šťastnej a roztlemenej a bezstarostnej a pozornej a hodnej.
Valej do tebe, že na politiky se sivce můžeš nasrat, ale to je tak jediný, co můžeš.
Valej do tebe, že každej někdy udělá chybu.
Valej do tebe, že tu sou pro tebe.
Valej do tebe, že  musíš bejt šťastnej.
Valej do tebe, že dluhy to za tebe vždycky vyřešej.
Valej do tebe, že  jen když se zadlužíš, existuješ.(...)
Valej do tebe, že máš bejt spokojenej.
Ale já vim, jak to je.
Já jsem poučenej o životě.

Pavel Mandys ve své recenzi zmínil, že Národní třída je „novela o chlapech pro chlapy“ s tím ale nemůžu úplně souhlasit. Je pravda, že jako žena asi nebudu úplně tím správným cílovým čtenářem, ale kniha mě i tak skutečně nadchla. Příběh má rychlý spád a sto padesát stran novely přelítnete jako nic, vystačí vám tak akorát na jednu cestu vlakem nebo posezení u kávy. Můj kamarád ji po přečtení výstižně označil za „krátký, intenzivní a smutný espresso“. Jedná se o zhuštěný silný příběh utopený v městské melancholii a typicky české tragikomedii. Jeho skutečnou moc odhalíte až na několika posledních stránkách. Vandamův svět vás drapne za ramena a pořádně s vámi zacloumá, protože „takhle a ne jinak funguje svět. A když zkusíš někoho zmlátit, tak pochopíš, jak to funguje a nebudeš mít potřebu dál pátrat a tápat. Někoho poučíš o životě a sám budeš taky poučenej.“ A o tom to je.

Knihu Národní třída vydalo nakladatelství Labyrint