„Velký“ román o zániku jedné jihočeské vísky: Rybí krev Jiřího Hájíčka

Recenze

Vytvořeno 13. 8. 2013 3:00

Autor: Jana Semelková

Sedím v kupé rychlíku Praha – České Budějovice, od stanice Tábor už úplně sama. Nad hlavou v prostoru pro zavazadla můj odřený tmavomodrý kufr na kolečkách, na jeho držadle se ještě houpe cedulka letiště v Rotterdamu. Konečně chvíle samoty, kdy si můžu vytáhnout z peněženky ten přeložený lístek se sloupcem jmen. Podlouhlý bílý lístek na poznámky, vypadá trochu jako účtenka z restaurace, v levém horním rohu je barevné logo holandské letecké společnosti. Popsala jsem ho v letadle velkými tiskacími písmeny a vzpomněla si přitom na Frederika. Co by tomu řekl. Ta bohémka, chaotička, ta Češka, se kterou se už čtyři roky trápí, a tohle? On, který má ve všem systém a vyznává řád. (strana 9)

Rodinná soudržnost, nenávist, odpuštění, láska, vykořenění, hledání místa, kam se člověk může vrátit a kam se vrací rád. To je příběh Hanky, která měla v patnácti jasně nalinkovaný život, která chtěla žít doma v jihočeské vísce, v níž se narodila. Hodlala se vdát, učit v malotřídce, žít v chalupě, co tu stála roky a voněla po předcích. Jenže rozhodnutí shora vše změnilo. Výstavba elektrárny si žádala konec několika obcí. Stačilo mít pozemek pod kótou 370,5, tato hranice znamenala konec domů, zahrad, konec kořenů. Obyvatelé těchto domů se měli odstěhovat, i Hančina rodina. Hanka však chtěla bojovat a také bojovala. Vydržela dlouho, tvrdošíjně se držela „rodné hroudy“, později i domu svého přítele, ale boj s úřady prohrála. Rozbilo se všechno, na čem si vystavěla svůj život. Osud několika jihočeských vísek naboural vztahy, které jsou základem spokojenosti každého z nás. Musela vzdát, odejít z opuštěné vesnice, psychicky to nezvládala, proto opustila republiku. Tenkrát netušila, že k návratu se odhodlá za dlouhých patnáct let.

Teď se vrací a hledá cestu k těm, které dávno neviděla. Je načase navázat zpřetrhané nitky… s tátou, bráchou i kamarádkami z dětství. Hanka se vrací na místo činu, netuší, co ji čeká, neví, zda se napraví vše, co možná kdysi pokazila. Jak ji přijme táta, se kterým to bylo vždycky složité? Najde bratra? Přijmou ji? Co vlastně oba dělají? A co holky – nejlepší kamarádky – Anna a Olina. O Annu se tolik nebojí, ale Olina? Vždyť jí tenkrát přebrala kluka, dokonce s ním žila a chtěla s ním mít rodinu, nemluvily spolu už tehdy, dá se to napravit teď? Kam se asi poděl Petr? Ten, kvůli kterému se s největší kamarádkou od dětství rozkmotřily, to pro něj přece skončilo jedno velké přátelství. Na začátku je plno otázek, co bude na konci návratu do Čech?

Jiří Hájíček rozehrál příběh jihočeské vísky osmdesátých let. Jeho hlavní aktérkou je Hana, dívka, která kdysi jenom chtěla zůstat tam, kde se narodila její maminka, kde byly kořeny jejího táty, kde vyrůstala… Uplynulo dlouhých patnáct let. Poznala celý svět, ale vždy, když se jí někde začalo líbit, zamířila rychle pryč, jinam, dál. Jakoby nechtěla zakotvit. Proč taky, její zkušenost jí velela zmizet. Kdyby se příliš přimkla, zabydlela, zase by mohla trpět – a to už nechtěla nikdy zažít.

Skvělá „vesnická próza“ moderní doby. Voní životem, září ve všech barvách lidských citů, plyne ve vlnách od zármutku ke štěstí, od zrady k pochopení. Nic není tu černobílé, nic není bez kliček, objížděk a kotrmelců. Autor skvěle evokuje osmdesátá léta na vesnici, umožňuje, aby se čtenáři, byť sami nemají podobnou životní zkušenost, dokázali vcítit, ztotožnit se s hrdiny příběhu. Dávkuje jednotlivé osudy po částech, prolíná minulost se současností, nutí k vlastnímu úsudku i vzpomínkám. Nelze zůstat jenom v jedné rovině, rovině kroniky doby (jak toto spojení nemám příliš ráda, jiné mne nenapadlo), to nám autor nedovolí. Fabuluje, ale nikdo netuší, zda nejde o skutečné vzpomínky, o realitu, vše se zdá být možné, opravdové, výstižné. Opravdový román o opravdovém životě? Ano, tak bych asi Hájíčkovu prózu nazvala v literárním semináři. Jako čtenářka děkuji – děkuji za velmi dobře strávený čas nad stránkami silného příběhu.

Jiří Hájíček (1967) žije v Českých Budějovicích. Debutoval sbírkou povídek Snídaně na refýži (1998), v roce 2001 vyšla jeho novela Zloději zelených koní. Je autorem románu Dobrodruzi hlavního proudu (2002). Na povídkovou tvorbu navázal roku 2004 souborem dvanácti kratších próz Dřevěný nůž. Za román Selský baroko (2005) získal cenu Magnesia Litera za nejlepší prózu. Hájíčkovy prózy vzbudily pozornost také v zahraničí. V Budapešti vyšel překlad jeho novely o hledačích vltavínů Zloději zelených koní, román Selský baroko vyšel v angličtině, italštině, chorvatštině a maďarštině. 

Knihu Rybí krev vydalo nakladatelství Host