Jasnozřivé haiku Františka Všetičky

Recenze

Vytvořeno 18. 9. 2013 3:00

Autor: Jarmila Flaková

Nakladatelství Barbara nám ve své edici Krokusy s rokem 2013 přibližuje další skvost české poetické scény, sbírku poezie s názvem Hájemství haiku. Jejím autorem je František Všetička, významný překladatel polské poezie a nositel ceny Leopolda Vrly za rok 2000.

Útlá knížka se skromnou obálkou v šedé a bílé barvě v sobě skrývá pestrou plejádu barev, se kterou jsou její verše haiku podbarveny. Jasnou červení zazáří před námi dychtivé květy máku, pod tíhou žluti se rozpijí slunečnice jak z van Goghových obrazů. Modravé nebe nám zamává nad hlavou a bílí čápi v nás vzbudí touhu brázdit spolu s nimi tu vlídnou oblohu.

Barev a přírodních personifikací je kniha Hájemství haiku plná. V tradiční básni haiku ze 17. století, která se vyznačuje klasickými třemi verši v lyrickém tónu vždy o sedmnácti slabikách (tedy pěti, sedmi a pěti jdoucími po sobě), je nám zde předložen japonský styl plný přírodních krás. Krajina, která se před námi v autorových verších rozkládá, jakoby nám byla známá a blízká. Jako bychom ji stejně jako on cítili díky prvním jarním paprskům i prvním mlhám, která se v měsíci srpnu vznášejí nad vyčerpanými zahradami.

Autor v několika málo počtem daných verších dokáže bravurně vylíčit krásu přírody a zvířat s ní neodvratně spjatých. A poukazuje přitom i na silnou vůli přírody, o proti níž je člověk tak nepatrný a slabý. Možná je v tom náznak trestu potom, co se člověk od přírody odklonil a učinil z ní zdroj svých hmotných statků. Možná je v tom symbolika jisté trojjedinosti, ve které svorně spočívá příroda, zvířectvo i lidé. Protože proč by se člověk neustále vracel do přírody plné ticha a barev, když na něj materiální svět valí svou šeď a hluk? Příroda je vstřícnou matkou každého ze svých obdivovatelů, ať je to zvíře či člověk. I když si každý z nich chvílemi zoufá nad svým údělem a nedokonalostmi, jako je tomu ve verších haiku Františka Všetičky.

Dva klíny čápů
Brázdí oblohu ranní.
Moci tak s nimi.
(s. 9)

Vrba má větve
Zplihlé až dolů k zemi,
Chtěla by k nebi.
(s. 67)

Dalšími ústředními tématy celé sbírky jsou především: zneužívání přírody lidmi, stav lidských nálad v závislosti na počasí, kontrast mezi barvitostí přírody a šedí mysli, „srdeční“ sepětí přírody a zvířat, ale i zkázonosná moc přírody.

Autor svými verši staví do řady krásu přírody a ohyzdnost techniky, nástroje materiální doby:

Krajina dáma
Člověku byla dána,
Zůstala – jáma.
(s. 27)

Táhlá údolí,
tah čápů, hnus, posléze –
autotahače.
(s. 28)

Autor sbírky si také velice umně pohrává s písmeny abecedy, s kterými po způsobu akrostichu vytváří jednotlivá haiku tak, aby to samé písmeno bylo na začátku každého slova. Stejně tak spřádá verše haiku na všechny měsíce a jednotlivé barvy. Daří se mu tak ve čtenáři vykouzlit například obraz čistě bílé, klidné, zasněžené krajiny.

Bělostné touhy,
bílé jak horské sněhy,
nedostižná běl.
(s. 63)

Hájemství haiku je sbírkou veršů, které jako by maloval sám krajinář s nostalgií v duši. Jako by si naráz uvědomoval krásu a sílu přírody a v kontrastu pohledu na ní i vlastní úzkosti, splíny, vlastní smrtelnost. Jako by v každém ranním východu slunce hledal naději, která by ozářila jeho životní cestu. A pokud by slunce stínila mlha, s trpělivostí a vírou by čekal na vyhraný boj slunce, aby se spolu s ním mohl na svět usmívat.

Očekával jsem
slunce, přišly však mraky.
A déšť žel taky.
(s. 69)

Zarostlé stráně,
Nahoře zlomený smrk,
Chodí sem laně.
(s. 53)
(VŠETIČKA, František. Hájemství haiku. Ostrava: Barbara, 2013) 

Knihu Hájemství haiku vydalo nakladatelství Barbara