Africké sny a realita

Recenze

Vytvořeno 20. 9. 2013 3:00

Autor: Jiří Lojín

V posledních letech se turizmus rozmáhá nebývalým tempem. Oblohou křižují ve dne v noci stovky letadel, na místech - kdysi nepřístupných - se tísní davy cestovatelů, zaznamenávajících každý detail do paměti svých digitálních fotoaparátů. Do světa se vypravili i obyvatelé zemí, jejichž politické zřízení cestám do zahraničí nepřálo.

Domů si přivezou vzpomínky, mohou se o ně podělit se sousedy a přáteli, na obrazovku počítače promítnou všechny pořízené fotografie a zasvěceně pohovoří o místních zvycích, milých a ochotných domorodcích a přírodních krásách, jež měli možnost shlédnout. Ve skutečnosti cizí zem vůbec nepoznali. To, co viděli, byly jen kulisy pro ně a jim podobné. Zuzana Beranová ve svém románu Všechny vůně Afriky představuje čtenáři jinou tvář černého kontinentu, než o jaké bude vyprávět kamarád, který se právě vrátil ze safari.

Hlavní hrdinka Tereza přijíždí do Keni pracovat na české ambasádě. Má v plánu proniknout do místního života a přiblížit se domorodým lidem. Netuší, jak veliký problém to je. Nestačí jen dobrá vůle a znalost domácího jazyka. Brzy po svém příletu do Nairobi způsobí vážný konflikt a vyslouží si prokletí jednoho ze stařešinů. Její práce jí však umožní pochopit některé aspekty myšlení místních obyvatel lépe a rychleji, než počítala.

Pomoc lidem, kteří se ocitli v nouzi, je podstatnou částí knihy a tvoří vedlejší dějové linie románu. Díky nim se příběh konzulární úřednice stává pestrým a potenciální hluchá místa jsou jednoduše překlenuta. Čechy, stejně jako občany jiných států, lákají do Afriky různé důvody. Jana Spáčilová přijela umřít. Stravuje ji nevyléčitelná nemoc a Afrika byla vždy jejím snem. Aleš si předsevzal nesnadný a nesmyslný úkol přejít dlouhou vzdálenost na africkém kontinentu pěšky. Zdeněk Klusáček vyvezl svou ženu a děti na drahý výlet. Martina se chce vdát za domorodce. Jindřich přijel pořídit nevídané fotografie. Jednotlivé příběhy těchto lidí mají svůj začátek, konec a pointu. Mohly by to být jednotlivé povídky, jediná vazba, kterou mezi sebou mají, je česká ambasáda a Tereza.

Struktura, kterou autorka zvolila, sice přispívá celkové rozmanitosti, a tím i přitažlivosti knihy, ale působí i několik problémů. Některé příběhy uzavírají příliš brzy. Zpočátku sledujeme cestu Jany Spáčilové, ztotožňujeme se s její touhou zemřít na milovaném místě, ale její stopa se vytrácí v okamžiku, kdy to ještě není potřeba. Formou citací zápisků z jejího deníku mohla být přítomna až do konce. Dále v románu necítím pohyb času, vše jako kdyby se odehrávalo v jednom jediném dni. Přitom zrovna v případě Martiny muselo mezi prvním setkáním s Terezou a její druhou cestou do Afriky uplynout hodně vody. Podstoupila léčbu v nemocnici, zařídila spoustu administrativních náležitostí potřebných k svatbě, musela se zbavit majetku v České republice.

To hlavní, co se autorce daří, je názorná ilustrace kulturních rozdílů mezi Evropou a Afrikou. Turisté, ale někdy i lidé pracující v zahraničí, mají tendenci poměřovat místní život svými zvyky, nedokáží si připustit, že myšlení jiných lidí může být diametrálně odlišné, vycházející z jiných základů a pozorující své okolí jinýma očima. Víru pak považují za hloupou pověrčivost, jiný žebříček hodnot za primitivizmus a rituály po staletí udržující rovnováhu za krutost. Velmi dobře zvolenou scénou na začátku knihy je migrace pakoňů. Očím změkčilého „milovníka“ zvířat se může jevit jako nepochopitelný masakr, v němž zbytečně umírají stovky tvorů. Z globálního pohledu nejde o jednotlivce, ale o zdárné přežití celého druhu, pro který je taková migrace jako oheň dávající prostor pro vyrašení nové vegetace. Podobně – bez zbytečných příkras a romantiky – popisuje Zuzana Beranová celou Afriku, přírodu i lidi. Nezavírá oči ani před hladem a nemocemi. Jak se jí povedl tento záměr se při čtení knihy - v pohodlí naší civilizace - velmi těžko hodnotí a já si na to ani netroufám. Mohu jen soudit, že se autorka nesnaží přikrášlovat, ale ani šokovat senzačními výmysly.

Její hrdinka Tereza se nepotýká s africkou realitou jen sama za sebe. Jejím úkolem je pomáhat i českým občanům v nesnázích. Většina problémů však vzniká právě nepochopením situace, v níž se tito lidé ocitli, a nerespektováním mentality místních obyvatel. Typickým případem je právě Martina. Ta si sní svůj sen o manželství s Afričanem a ani trpká realita ji nedokáže z jejích snů vzbudit. K procitnutí potřebuje opravdu tvrdé rány, a to doslova. Má ale štěstí, jakého se mnoha dívkám v podobné situaci nedostává.

Příběhy obsažené v románu Zuzany Beranové Všechny vůně Afriky mají reálný základ. V tom je přednost a síla knihy. Její další kladnou stránkou je spád děje. Autorka je dobrou vypravěčkou, dokáže kombinovat napínavý děj s nadhledem, ironií i náznakem humoru v situacích, kdy postavám už dobrá nálada opravdu dochází. Drobné výhrady vůči knize mám, v recenzi jsem je naznačil, ale můj celkový dojem je velmi dobrý. Z románu je cítit zkušenost a přehled. A přesto, že Zuzana Beranová Afriku opravdu miluje, nepodléhá tendenci ji idealizovat a předkládat čtenáři obrázek kolorovaný zářivými barvami.

Knihu Všechny vůně Afriky vydalo nakladatelství Jota