S Jiřím Kratochvilem ke hvězdám

Recenze

Vytvořeno 30. 11. 2013 2:00

Autor: Jiří Lojín

Když si vezmete poprvé do ruky novou knihu Jiřího Kratochvila, možná zaváháte a pomyslíte si, že se význačný brněnský spisovatel dal na sci-fi. Ničemu bych se nedivil, Jiří Kratochvil se ničeho nezříká a své čtenáře rád překvapuje. Ostatně by to nebylo poprvé, kdy jeho povídka měla fantastický nádech. Alfa Centauri, tak se jeho nové romaneto jmenuje, evokuje představu hvězdných dálek a nekonečného vesmírného prostoru.

Alfa Centauri, nejjasnější hvězda souhvězdí Kentaura, podněcovala fantazii autorů sci-fi dlouhá léta. Alfu Centauri tvoří ve skutečnosti tři hvězdy a jedna z nich - Proxima je nejbližší hvězdou mimo naši sluneční soustavu. Do ní vkládali fantasté naděje, že nám přinese setkání s mimozemskou civilizací. Dnes je dokonce známo, že okolo ní obíhá nejbližší exoplaneta astronomy pojmenovaná naprosto nepoeticky Alfa Centauri Bb. Možná se ptáte, co má astronomická vsuvka společného s postmoderní literaturou. Něco společného má, ale to se z této recenze nedozvíte. Omlouvám se předem, ale snad později pochopíte, že mám k tomu velmi dobrý důvod.

Rodina, do níž nás autor přivádí, je na první pohled zcela obyčejná – otec, matka a syn. Ani na tom, že syn je nevlastní, by nebylo nic zvláštního, jen snad způsob, jakým se ve své nové rodině objevil, je poněkud bizarní. Tomáš, bohatý restituent, chlapce nalezne v tramvaji – vlastně v šalině, jsme přece v Brně. A protože tramvaj autorovi i Tomášovi připomíná velrybu, chlapec se bude jmenovat Jonáš. Toto podobenství se táhne celým romanetem a nabírá i jiných významů. Příběh ve skutečnosti začíná v době, kdy je chlapci třináct let. Podle židovské tradice, jak se Jiří Kratochvil zmiňuje, je chlapec přijat mezi muže. V rodině se objevuje záhadný bezdomovec trpící amnézií, kterého si Tomáš pojmenuje Charlie. Společně se snaží vysvětlit záhadu Charlieho minulosti, ale ani za použití nejmodernějších technických vymožeností se to nedaří. Na scéně se krátce mihne i soukromý detektiv Mojmír Kočí, syn Daniela Kočího, s nímž jsme měli tu čest setkat se v Kratochvilově románu Slib.

Kratochvilovo romaneto je velmi pečlivě vypointováno, do samotného konce netuší čtenář, kam autor svým vyprávěním míří. Naštěstí autorův záměr respektovalo i vydavatelství, takže anotace nic podstatného neprozrazuje. Kniha patří k těm, jejichž účinek závisí na pomalém odhalování jednotlivých nitek příběhu a znalost pointy proces objevování degraduje. To je důvod, proč nechci následný děj ani naznačovat.

I v této knize se autor projevil jako fascinující vypravěč kombinující realitu a fantazii, neváhající používat nepravděpodobné až absurdní zvraty. V jeho podání to není nedostatek schopnosti posunout děj jiným způsobem, ale hravost, s jakou Kratochvil ke psaní přistupuje. V textu se setkáváme s typickými autorovými motivy – emigrací, společenskými změnami po roce 1989, ale i dobou, kdy nemohl publikovat a psal „do šuplíku“ bez perspektivy, že se jeho práce dostane na veřejnost. Kratochvil neustále mění způsob vyprávění, střídá er formu s ich formou, někdy je dokáže vystřídat v každém odstavci, často střídá i vypravěče. Přesto text nepůsobí dojmem chaosu. Autor hýří nápady, náladami, barvami jako velkolepý ohňostroj. Ve své hravosti si může Jiří Kratochvil dovolit zaplnit svou knihu i tak nepravděpodobnými postavami, jako je třináctiletý hoch Jonáš, který hltá vědomosti a nasává výklady neznámého Charlieho jako houba.

V souladu s označením jednotlivých hvězd v souhvězdích i autor rozlišuje kapitoly svého romaneta řeckou alfabetou, začíná alfou, poctivě pokračuje k písmenu théta, pak najednou skočí rovnou na omegu, tvořící symbolický závěr. Kniha je doplněna ilustracemi brněnského výtvarníka Jana Pražana.

Romaneto Alfa Centauri rozhodně nezklame příznivce Jiřího Kratochvila, patří k jeho nejvýraznějším knihám poslední doby. Neříkám k nejlepším, protože jeho knihy nelze dělit na dobré a špatné.

Knihu Alfa Centauri vydalo nakladatelství Druhé město