Zašlé stopy Josefa Formánka

Recenze

Vytvořeno 2. 12. 2013 2:00

Autor: Jiří Lojín

Co najdeme, chceme-li se vrátit po svých stopách zpět do vlastní minulosti? Lidé si většinou uvědomují jak beznadějná snaha to je. Přesto si mnohokrát nedokáží pomoci a hnáni sentimentem a náhodnými událostmi nedbají varování racionálního rozumu. A občas o tom napíšou i knihu. Josef Formánek je jedním z nich a román Syn větru a Prsatý muž určitě zaujal velké množství čtenářů. Navazuje na velmi zdařilou prvotinu tohoto autora Prsatý muž a zloděj příběhů, která se stala jednou z nejúspěšnějších českých knih.

David Zajíc se opět vrací na ostrov Siberut. Právě tam při své první cestě dostal od domorodců své druhé jméno – Prsatý muž. Čtenáři si určitě vybaví vedlejší význam tohoto jména naznačený významným pomlaskáváním příslušníků kmene, o nichž se traduje, že jejich předkové nepohrdli lidským masem. Nebyl to první návrat Prsatého muže, po zpustošení pobřeží vlnou tsunami se zúčastnil předávání humanitární pomoci, ale po osmi letech, dělících ho od poslední návštěvy, je všechno jinak. I on je jiný. Dcera Veronika, v první knize maličká, je už dospělá, on je rozvedený a se svou novou ženou mají čerstvě narozenou dcerku. Jako kdyby se na ostrov vracel jiný člověk ve staré kůži a očekával, že potká stejné lidi, jako jeho předchůdce. Kdybychom se pohybovali na půdě sci-fi, nazvali bychom takovou situaci variací reality v jiné dimenzi – zdánlivě totožní lidé vykazují odlišné chování.

Nový román Josefa Formánka se směsicí skepse a masochistického sebetýrání. Mohl by i prvoplánově vyznít jako varování před ničením přírody a likvidací svébytné původní kultury domorodých kmenů, ale na to je autor příliš velký realista. Nesnaží se ani argumentovat právem místních lidí na lepší životní úroveň, která bohužel zahrnuje i mobilní telefony, motorky, televize a satelity. David Zajíc lituje zanikajících zvyklostí, Josef Formánek vnímá obě strany, přestože hledisko jeho hrdiny je mu podstatně bližší. Samozřejmě, pro čtenáře není jednoduché rozlišit hranici dělící Davida Zajíce a Josefa Formánka. Pro autora pravděpodobně také ne.

Změna odehrávající se v dříve izolovaném koutě světa se dotkla zákonitě jeho obyvatel. S ní se autor nedokáže smířit. Dřívější spontánnost, s níž se k němu místní lidé chovali dříve, zmizela a nahradila ji vypočítavost a touha po majetku. Není divu, je to důsledek vlivu našeho takzvaně civilizovaného přístupu k životu, kde jsou prioritou peníze a moc. Chtít po někom, aby se choval v takovém světě jinak jen proto, abychom si my ostatní za své peníze mohli splnit své sny o romantice, je vysloveně sobecké.

Podobně jako ve svých předchozích knihách se autor projevil jako spontánní vypravěč, který dokáže čtenáře uchvátit a nenechá ho vydechnout. Změnu však zaznamenal příběh. Není tak silný, jako byl Prsatý muž a zloděj příběhů nebo Mluviti pravdu. Vracet se zpět se většinou nevyplácí v životě ani v literatuře. Jde spíše o rekapitulaci osobního života, v některých místech i o obhajobu před sebou samým, pokus o malé zmírnění černého svědomí. Josef Formánek v postavě Davida Zajíce vyjadřuje neobyčejně intenzivní lásku ke své rodině, silně kontrastující s jeho chováním. V jeho životě je vše bouřlivé, hraničící až s hysterií. Samozřejmě, čtenář o takových emovích čte raději něž o tichých a trpělivých citech, které sice nikomu neubližují, ale časem mohou začít nudit. Téma Syna větru je zdánlivě potlačeno do pozadí, ve skutečnosti je přítomno i v předchozích úvahách o rodině.

Jak jsem už napsal, nová kniha je tématicky chudší, přesto si Josef Formánek vystačí i s málem. Dokáže z obyčejné epizody vytěžit napínavý příběh, někdy sice budování napětí vyúsťuje téměř do prázdna, nicméně pro mnoho autorů je právě toto tvůrčí postup. Své názory na tvorbu vyjádřil Formánek v jedné z počátečních kapitol. Nejde o univerzální návod jak napsat knihu, ale velmi dobře postihuje jeho tvorbu. Na potvrzení svých slov vkládá do textu zprávy, které ho zaujaly a mohly ho inspirovat k dalšímu psaní. Josef Formánek vždy vychází z reality, jeho příběhy nejsou smyšlené, pouze dofabulované. Možná proto jsou tak přitažlivé. Samozřejmě, bez jeho vypravěčského umu by neměly dostatečné kouzlo. Stejně jako předchozí knihy, s výjimkou titulu Umřel jsem v sobotu, i tuto ilustroval Dalibor Nesnídal. Měl tentokrát neobvyklou příležitost sdílet s Prsatým mužem jeho dobrodružství, neboť se s ním vydal do pralesa. Pozornému čtenáři neunikne ani Nesnídalův vzkaz, jak málo se liší Formánek a Zajíc. Na straně 200 autor píše o nožíku s čepelí zdobenou nápisem: „Aku rep dep. Aman Veronika“, což česky znamená „Vzpomínám. Otec Veroniky“. Hned na vedlejší straně je obrázek tohoto nože. Nápis na čepeli zní: „Aku rep dep. Aman Karolina“.

Nový román Josefa Formánka čtenáře potěší, a i kdyby se nedočkal tolika vydání jako Prsatý muž, stane se z něj určitě jedna z nejvýraznějších knih letošního roku, a to i přesto, že má vydatnou konkurenci. Beletrizovaných cestopisů u nás stále není mnoho, u čtenářů se setkávají s velikým zájmem a málokterý z jejich autorů má dar takového vypravěčského umu jako Josef Formánek.

Knihu Syn větru a Prsatý muž vydalo nakladatelství Gekko, distribuce Smart Press