Jak se cítíte, pane Vieweghu?

Recenze

Vytvořeno 11. 12. 2013 2:00

Autor: Jiří Lojín

O prasklé aortě Michala Viewegha ví téměř celá republika a zajisté i mnoho čtenářů zahraničních. Nebylo vůbec známo, zda ještě někdy něco napíše. Objevily se i rozhovory realizované po této události, přesto asi málo lidí tuší, co se vlastně v hlavě jednoho z nejznámějších současných českých spisovatelů odehrává. Mnoho čtenářů zřejmě sáhne po jeho nové knize v naději, že se to dozví. Ale lze to vůbec popsat?

Na to, zda je vůbec ještě schopen něco napsat, nebyli určitě zvědaví jen čtenáři, ale i sám autor. Možná víc a netrpělivěji. Jemu jde o existenci, o život, který vedl předtím. A i kdyby se nejednalo o existenční otázku, v životě nejde jenom o peníze. Spadnout rovnýma nohama z života nabitého prací a aktivitou do nemohoucího stavu pasivního přežívání je naprosto nepředstavitelné. To je jedno z témat, táhnoucí se knihou od začátku do konce. Autor zvolil deníkovou formu, což s ohledem na jeho nemoc je pravděpodobně forma nejpřijatelnější. Problémy s pamětí omezují možnost koncipovat složitější románovou zápletku. Ladislav Fuks v okamžiku, kdy pocítil, že není s to udržet v hlavě linku svého nového románu, skončil s psaním. Pro Michala Viewegha je taková cesta předčasná a zcela správně se rozhodl podniknout pokus o napsání knihy.

Autor nejprve zaznamenal jen kusé vzpomínky a to, co se dozvěděl o svých blízkých. Pravidelný deník začíná květnem 2013, téměř půl roku poté, co byl hospitalizován. Předtím, Zápisky jsou stručné, dny Michala Viewegha jsou jednotvárné, on sám se potýká s běžnými činnostmi, které většině lidí  nečiní žádné problémy. Převládají utkvělé myšlenky – chuť skoncovat se životem, deprese, pocit zbytečnosti. Skutečnost, že je známou osobností, má své světlé i stinné stránky. Okolo něj je spousta lidí ochotných pomoci a beroucích velmi vážně všechny jeho problémy. Ale vstřebat nepřeberné množství rad není ani v moci zdravého člověka, natož spisovatele, který se musí soustředit na každou myšlenku.

Vieweghův literární styl nedoznal příliš velkých změn, ale díky jednoduchosti zápisků jsou zdůrazněny některé aspekty zůstávající jinak v pozadí. Nejvýraznější je autorova sebestřednost. Vše, co se okolo něj odehrává, je filtrováno přes jeho pocity a vzhledem k jeho tragickému rozpoložení najdeme v knize málo pozitivního. Stejně jako v románu Biomanželka, vystupuje i ve svém deníku jako oběť, člověk vláčený okolnostmi, tentokrát ovšem z velké části oprávněně. Michal Viewegh byl vždy inspirován sebou a svými zážitky, ale kniha Můj život po životě je opravdu autentická. Autentičtější už nemůže být. Prozrazuje na autora snad i to, co sám nechce. Velmi symptomatická je myšlenka na nevěru manželky či to, že ho manželka opustí v okamžiku, kdy ji on  přestane bavit. Deprese a nemohoucnost křiví jeho pohled na své okolí a místo vděčnosti, kterou by měl pociťovat za lidi, kterými je obklopen, se dostavuje podezřívavost. Absurdní je, že v mailech i při osobních setkáních na něj útočí spousta alternativních léčebných metod. V Biomanželce byl schopen s ironickým nadhledem čelit takovým zvěstovatelům, svému deníku se ovšem svěřuje, jak bezradný je v situaci, kdy ho zrazuje paměť. Je to drobný výsměšný škleb osudu, s jakým se občas setkáváme.

Díky deníkové formě je poznat zřetelné zlepšování autorova stavu. Jako ve zrychleném filmu, protože dlouhý časový úsek je komprimován do krátké knihy, tím se tento progres zvýrazňuje a odkrývá očím čtenáře. V konečném důsledku, přestože by o osudu nemocí postiženého spisovatele bylo možné napsat i román, je zvolený způsob vyprávění pro čtenáře přitažlivější. V každém z nás se ukrývá kus voyeura.

Kniha Michala Viewegha je pozitivním signálem. Dokazuje, že autor je schopen psát a že se jeho stav zlepšuje. Michal Viewegh má mnoho příznivců a pro ně je zpráva o uzdravování svého autora velmi příznivá a určitě se těší na jeho další knihu. A to mu, doufám, přejí i jeho odpůrci.

Knihu Můj život po životě vydalo nakladatelství Druhé město