Recenze: Jiří Bigas – Útisk: O moci a bezmoci

Vytvořeno 19. 2. 2016 1:00

Autor: Jiří Lojín

I když se téma předešlého režimu ze současné literatury pomalu vytrácí, občas se s ním přece jen setkáte. Do minulé doby nás zavádí nová kniha Jiřího Bigase Útisk s podtitulem O moci a bezmoci, nejde však o pouhé vzpomínání na normalizaci a na nesvobodu, která sice nebyla v každodenním životě příliš znatelná, ale která se projevila v okamžiku, když chtěl jedinec udělat cokoliv, co nebylo v souladu s oficiální představou o socialistickém způsobu života.

Střet jedince s mocí představuje univerzální téma a je lhostejné, odehrává-li se v normalizačním Československu nebo kdekoliv jinde. George Orwell se proslavil svým románem 1984, podobně se i Bradbury stal známým díky knize 451 stupňů Fahrenheita. Aniž si to uvědomujeme, měli jsme to „štěstí“, že jsme byli přímými svědky dystopie, kterou nám tito autoři v poněkud výraznější formě předkládají. Označit tedy Útisk Jiřího Bigase za dystopii by byla střelba vedle. Jde – bohužel – o realitu. 

Útisk lze brát jako knihu o dozrávání. O dospívání. Mladý a naivní Kohoutek jde do svého prvního zaměstnání. Jeho postavu nejprve nedokážeme prohlédnout, zakrývá ji neproniknutelný závoj naivity, připomínající Fuksova Pasáčka z doliny nebo paní Mooshaberovou v prvních částech knihy. Autor šikovně využívá podobnost slov „maso“ a „masa“, jatka a masokombinát dostávají naprosto jiný význam – manipulace s masou. 

V budově, kam Kohoutek chodí do práce, se nachází velké množství lidí a jejich činnost je tak nepochopitelná, jako kdyby se mladý hrdina najednou ocitl v románu Franze Kafky. Jiří Bigas ale dává byrokratům charakteristická jména, pocházející ze dvou inspiračních zdrojů – buď charakterizují jejich chování či zevnějšek, nebo na nich ulpívají jako pohrdavé nadávky. Obojím lidé častovali obávané politiky či nadřízené, opovržením a humorem se bránili i ti, kteří s režimem jinak vesele kolaborovali.

Podobně, jako se vyvíjí hlavní postava, mění se i styl vyprávění a z nejistoty a náznaků krystalizuje realita. Postupně jsme schopni přesně poznat, do jaké doby děj svého románu autor situoval. Popis Kohoutkovy cesty do Moskvy již zcela odpovídá skutečnosti, i když těm, kteří sovětskou Moskvu nezažili na vlastní kůži, může připadat přízračná.

Autor zvolil spontánní způsob vyprávění působící, jako kdyby na čtenáře chrlil slova jedním dechem. K tomu přispívá i přímá řeč bez uvozovek. Neocitáme se tedy v centru příběhu, ale ve vypravěčově interpretaci děje.

Pokud přijmeme předpoklad, že jde o román o dospívání hlavního hrdiny, musíme připustit, že dospělost v době totality může vyústit k poznání, že některá pravidla není možné změnit a je proto potřeba se s nimi smířit a respektovat je alespoň naoko. V knize Útisk nenajdeme protichůdnou postavu. Částečně proto, že se vše odehrává v prostředí, v němž je koncentrace byrokratů velmi hustá. A také proto, že těch „nedospělých“ nebylo v minulém režimu mnoho. Ostatně nikdy jich není mnoho. V žádném státě, v žádném režimu.

Také závěr se nese ve znamení různých variant významů slov a útisk tak dostává dvojí smysl. Kniha je čtivá, pro ty, kteří si tehdejší dobu pamatují, neobsahuje žádné jiné skryté významy, snad jen mladší čtenáři mohou trochu tápat. Literární zpracování dává zvlášť dobře vyniknou absurditě tehdejšího života i chování lidí. Každodenní rutina udělala z některých vzorců chování normu, nad níž se málokdo zamýšlel, teprve když je autor postaví do těch správných souvislostí, vyjdou na povrch kompromisy i „zločiny“ vůči vlastnímu svědomí. V tomto smyslu kniha Útisk rovněž splnila svůj úkol. 

BIGAS, Jiří. Útisk: O moci a bezmoci. V Praze: Zlatá rybka, 2015, 310 stran. ISBN 978-80-905946-4-7.