Recenze: Lukáš Vavrečka – Ztracená generace

Vytvořeno 22. 6. 2017 2:00

Autor: Jiří Lojín

Čas od času se objeví generace, která sama sebe nazývá ztracenou. Většinou jde o pozdní reakci na nějakou společenskou změnu. Často je zdrojem deziluze, směs protestu vůči rodičům a neschopnost nalézt si místo v životě. Jak správně podotýká Lukáš Vavrečka, problém se týká příliš velkého množství otevřených dveří.

Kniha je koncipována jako malý brněnský dekameron, což by možná méně vnímavému čtenáři uniklo, kdyby to autor nepředeslal hned v úvodu. V něm dost podrobně vysvětluje, jak a za jakým účelem text vznikal. Kombinace smyšlených a skutečných jmen dodává prologu na věrohodnosti, i když lze předpokládat, že je v něm velká dávka fikce. Ale hledat střípky pravdy v románu má smysl je pro ty, kteří jsou v jeho ději nějakým způsobem zainteresovaní. Přirovnání k dekameronu má své meze, příběhy, vázané k jednotlivým postavám, nemají zapouzdřenost povídek Giovanniho Boccaccia. Příběhy jsou ve Ztracené generaci přítomny spíše latentně, oscilují v malé skryté místnosti brněnského baru. Spočítáme-li vypravěče, dojdeme k číslu devět. Kdo je desátý? Autor? Zřejmě.

Hrdinové téměř neopouštějí Brno, výraznou výjimku tvoří pobyt Jakuba Hirsche a Terezy Lerchové v Budapešti, ale i tom případě autor vnímá maďarské hlavní město jako brněnskou výspu. Brno, i když se prezentuje jako hlavní město Moravy a snaží se v některých směrech vyrovnat Praze, má hodně zvláštní postavení, velmi odlišné od Prahy i jiných, menších měst. Atmosféra se zdá kompaktnější a společnost, zaplňující stránky Vavrečkovy knihy, má podobnou strukturu. Všichni znají všechny, všichni se všemi souloží. Tuto charakteristiku je potřeba brát s rezervou, spíš jako bonmot, ale vystihuje podstatu vztahů, které autor označuje jako milostné fraktály. Možná i to je jedním ze symptomů ztracené generace, snažící si suplovat nedostatek smyslu života pestrým sexuálním životem, vedoucím v konečném důsledku ke stejné nudě a prázdnotě. Zní to jako odsudek moralisty, jako klišé, ale vyprázdněnost existence, založená na náhodných svazcích, je nevyhnutelná. Někteří autoři své texty na takových základech staví a staví je na pomyslný piedestal, zdá se však, že Lukáš Vavrečka nemá zapotřebí ustrnout na takovém stupni duševního vývoje.

Podobně jako v předchozích knihách, počet postav a složitost vztahů mezi nimi vyžaduje velkou čtenářovu pozornost. Bratři, sestry, milenci, milenky, manželé, strýcové a neteře, to vše v textu najdeme v množství více než hojném. Tvoří komunitu svázanou nejasnými pravidly, které autor nestaví do popředí a nechává na čtenáři, pokud by chtěl, hledat si je v textu. Množství postav klade na autora velké nároky z hlediska jejich charakteristiky a vývoje. Částečně pomáhá to, jak procházejí od románu k románu, Lukáš Vavrečka tak není omezený formátem jedné knihy.

Označit Ztracenou generaci za pokračování knihy Dej holce jméno by bylo nepřesné. Sám autor ji považuje za průsečík svých předchozích titulů. Setkáme se se stejnými postavami, zejména s Jakubem Hirschem a „autorem“, který s ním splývá, dohromady tvoří volně načrtnuté Vavrečkovo alter-ego. Příběh, obsažený v předchozí knize, se v některých kapitolách krátce mihne, netvoří však nosnou část. Vysvětluje pouze některé aspekty Hirschových pohnutek, zvláště z jeho pobytu v Budapešti.

Je-li část dnešní generace ztracená, není jednoduché o ní psát. Mnohem jednodušší je vyhnout se tématu obloukem a raději se uchýlit k fantasy či jiným žánrům, nezávislým na momentální společenské situaci a postavení člověka ve společnosti. Knihy Lukáše Vavrečky pravidelně sledují život jeho vrstevníků, a to je příslibem, že neustrne na jednom místě jako někteří autoři, zakotvení pouze v jedné etapě. I když jde zpravidla o období dramatická, jako léta válečná či normalizační, časem se opakují. Objektivně vzato, stejné postavy v románech mohou postupem času čtenáři také zevšednět, ale zatím je autor ve věku, kdy každý rok přináší relativně velkou změnu, a v porovnání románů Dej holce jméno a Ztracená generace je to výrazně cítit. Dochází k postupnému odcizování mužů, kterým utíkají léta, aniž by si to zcela uvědomovali, s jejich mladými milenkami. Zdaleka nejde o vztahy založené na empatii, ale na snahách člověka připoutat a vlastnit. Do vztahů navíc vstupují děti, chtěné, nechtěné, plánované i náhodné. Jde o další odraz autorovy vlastní zkušenosti, reality vložené do románu. Přesto (zatím) nehraje rodičovství hrdinů v jejich příbězích velkou roli, to zřejmě na autora teprve čeká.

Výsledný tón textu naznačuje jakési smíření, akceptování místa uprostřed společnosti i s vědomím, že snaha o nalezení smyslu života mezi generací, která se zdá být ztracená, planá, může vyjít naprázdno. Směr, kterým se kronika života Jakuba Hirsche ubírá, vyvolává zvědavost umocněnou tím, že čtenář ani autor nemůže predikovat, jak bude pokračovat, protože se vyvíjí v reálném čase. A v tom tkví jeden z pilířů originality románů Lukáše Vavrečky.

Ztracená generace

	Autor	Lukáš Vavrečka
	Nakladatelství	Pavel Mervart
	Místo vydání	Červený Kostelec
	Rok vydání	2017
	Vydání	1.
	Počet stran	199
	ISBN/EAN	978-80-7465-252-3
	Ediční řada	-

Do nakladatelství

Porovnat ceny