Dvacet let s magazínem, který radí, co číst

Rozhovory

Vytvořeno 26. 7. 2011 12:09

Autor: Jana Semelková

Čas neskutečně letí. Před dvaceti lety – přesně 1. září 1991 – vyšlo první číslo týdeníku Knihy. Časopisu, který je určen k orientaci na knižním trhu, je nutnou pomůckou knihovníků, pedagogů, nakladatelských pracovníků a nezbytným kamarádem čtenářů. V současné době je tento magazín jediným tištěným týdeníkem v této oblasti. U jeho zrodu stáli, pečlivě jej opatrují a stále inovují dva úžasní redaktoři a zanícení čtenáři – Vladimír Sůva a Luba Svobodová. Je tedy nasnadě, že náš rozhovor se točil kolem knížek, kulatin časopisu a plánů do budoucna.

Dvacet let s jedním časopisem ve stejném tandemu – jaké to je? Pohádali jste se někdy v redakci?

Dvacet let je tak strašně krátká doba, že jsme se ještě pohádat nestačili. K výměně názorů samozřejmě dochází, a když se nedobereme ke shodě, vždy jeden ustoupí. Spojuje nás společný cíl dělat časopis zajímavě, a přitom aby byl i po finanční stránce životaschopný, což nás samozřejmě zase omezuje v nějakých dlouhodobějších obsahových koncepčních záměrech. Ale bez ekonomické soběstačnosti by se nedožil dospělosti.

Přibližte nám, jak vlastně vypadá váš běžný redakční den, vaše redakční porada?

Nejsme klasická redakce, protože každý z nás kumuluje několik funkcí. Neplatí tu ani nějaký vztah podřízenosti a nadřízenosti. Redakční poradu jsme zatím ještě neměli, domluva je vždy velmi rychlá, protože role jsme si v průběhu doby rozdělili vlastně automaticky a nemáme potřebu je měnit.

Vzpomenete si, které nakladatelství jste oslovili jako první? Jak vůbec nakladatelé před dvaceti lety přivítali nový profesní časopis?

Součástí prvního čísla, které vyšlo 2. září 1991, byla příloha k velké výstavě německých nakladatelů, která se konala v září 1991 v Paláci U Hybernů v Praze a v Domě odborů v Bratislavě. Připravili jsme ji ve spolupráci s Frankfurtským knižním veletrhem a Goethe institutem v Praze. Myslíme, že to byl dobrý start, protože nám hned od počátku hodně zvedl prestiž. Časopis jsme koncipovali jako česko-slovenský, protože v té době se už silně narušila vzájemná informovanost o našich národních literaturách. Je zvláštní, že tuto snahu více ocenili na Slovensku, o čemž svědčí slova Jána Vilikovského, tehdejšího ředitele vydavatelství Tatran, který si na úvodní straně prvního čísla KNIH postěžoval, že „práve v čase liberalizácie a zjednocovania trhu sa nám začíná rozpadat systém vzájomnej informovanosti“. A popřál KNIHÁM, aby pomohly tento problém odstranit. Myslím, že se nám to i dařilo až do rozpadu federace, kdy se stalo téměř nepřekonatelným administrativním problémem dostat na Slovensko přes celnici třeba jediný balík časopisu.
Myslíme si, že nakladatelé tehdy novou možnost informovat o své produkci uvítali. Počátkem devadesátých let byl trh hodně chaotický, vznikalo mnoho nových nakladatelství a dostat knihu ke čtenářům bylo dost složité.

Od počátku je časopis k mání na knihkupectvích – bylo těžké přesvědčit knihkupce o jeho odběru?

Knihkupecká síť byla tehdy roztříštěná. Státní podnik KNIHA končil a vznikala soukromá knihkupectví, mnohá se ve svých počátcích zaměřovala pouze na stánkový prodej. Stánkaři si vystačili s několika bestsellery a o náš časopis neměli zájem. Uspěli jsme u těch, kteří prodej knih brali vážně, jako profesi, nebo možná trochu nadneseně jako poslání. V průběhu let se však situace zlepšovala a dnes si myslíme, že jsme pro mnoho těžko nahraditelným zdrojem informací o vycházejících knihách.

Jak se měnil časopis, jeho peridiocita, formát, barevnost?

Periodicita se neměnila, od počátku vycházíme jako týdeník. Měnil se však formát a rozsah. Začínali jsme jako noviny na středoevropském formátu s osmi stranami, což se ukázalo jako dost nákladné. Abychom ušetřili, začali jsme si od roku 1992 vytvářet sazbu sami na (z dnešního pohledu) málo výkonném počítači, a proto změnili formát na A4 a rozsah na 16 stran. Asi od roku 1995 jsme přešli na barevný tisk na novinovém papíru s tím, že dnešní podobu předznamenala už v roce 1995 barevná vánoční příloha na křídě. Tisk se pak stále zkvalitňoval a při pohledu na stará čísla se až divíme, že je vůbec někdo četl. Rozsah se pohyboval mezi 16–64 stranami. Rekordní číslo je 120 stránkové, které vyšlo ke 4. Mezinárodnímu knižnímu veletrhu a Festivalu spisovatelů v Praze v roce 1994.

Rubriky (za dvacet let jich bylo jistě nespočetně) – které si čtenáři oblíbili, které naopak neuspěly, byly-li takové?

Od začátku byly dominantními rubrikami Komenia, v ní jsme představovali učebnice a nové metody ve výuce, a Klementina, která řešila problémy knihovníků. Úspěšná byla i příloha pro Klub mladých čtenářů v Albatrosu, speciální stránky jsme věnovali i Asociaci knihkupců a nakladatelů a později i Svazu českých knihkupců a nakladatelů.
Od roku 1992 jsme také vydávali speciální čísla pro knižní veletrhy ve Frankfurtu nad Mohanem a v Lipsku, dodnes jsme mediálním partnerem Lipského knižního veletrhu. Připravili jsme i mnohé literární výstavy, z nichž byla nejúspěšnější výstava Židovská literatura v českých zemích. Ta projela skutečně téměř celým světem – od Jeruzaléma, Tel Avivu, Londýna, Paříže, Berlína, Drážďan, Gerlitz, Vídně, Kodaně, New Yorku, Dakaru, Johanesburgu a mnoha dalších zemích. Ještě dnes putuje po německých městech.

Za dvacet let jste se jistě setkali s mnoha zajímavými lidmi, vzpomenete si, s kým jste dělali první rozhovor? Koho bylo nejtěžší přesvědčit, kdo byl v magazínu „pravidelným“ hostem?

Měli jsme možnost se setkat s mnoha zajímavými lidmi. Vzpomněl bych ale jednoho – Arnošta Lustiga. První rozhovor jsem s ním dělal brzy po jeho návratu do Prahy po mnoha letech emigrace. V zahraničí šlo o váženého autora a u nás byl pro mnoho lidí úplně neznámým spisovatelem a s tímto vědomím a pokorně k tomu rozhovoru také přistupoval. Pak následovalo mnoho krásných a inspirujících setkání, až došlo k poslednímu rozhovor loni na jaře. To už byl i u nás opět uznávaný autor, ale on sám zůstal stejně pokorný a skromný. Nesmírně si vážil jakékoli propagace své tvorby, a tak ochotně na mé otázky odpověděl za několik hodin, co jsem mu je předal, o půlnoci – telefonicky.

Co Knihy a internet? Kdy jsme se poprvé mohli podívat na webové stránky magazínu? Pak přibyla adresa www.portalknihy.cz – kdy přesně a s jakým ohlasem?

Na webu se KNIHY objevily poprvé od roku 1998, v roce 2005 se přidal Portál KNIHY s adresou www.portalknihy.cz, jehož obsah je denně aktualizován a knihy se tu dají také zakoupit v e-shopu. Je zde přes 300 000 registrovaných čtenářů z 32 zemí. Od 1. září se změní v Deník KNIHY, získá podobu internetového časopisu s mnohem zajímavějším obsahem.

Dvacet let – to je důvod k bilancování. Jaké byly? Bude magazín i v době virtuálního šílenství pokračovat v tištěné podobě tak, jak jej známe?

Myslíme, že uplynulých dvacet let bylo velmi zajímavých. Věříme, že tištěné KNIHY budou dále existovat a že společně se svou internetovou verzí budou stále moderním zdrojem informací z knižní kultury, a to i přes tupost, která ji ohrožuje ze současných vládních kruhů.

Jsem ráda, že týdeník Knihy budeme i nadále mít v tištěné podobě, jsem ráda, že si k narozeninám nadělí nový portál, na kterém získají čtenáři denně nové informace ze světa knih. Držím redakci palce a přeji oběma redaktorům, ať se daří i nadále a nejmíň dalších dvacet let mají o čem psát, na co nás svými články upozorňovat.

S Vladimírem Sůvou si povídala Jana Semelková.