Diplomacie je zvláštní svět – rozhovor s Markétou Hejkalovou

Rozhovory

Vytvořeno 15. 10. 2012 2:00

Autor: Jiří Lojín

Nejprve bych Vás rád krátce představil čtenářům, pokusím se tedy shrnout to, co mi prozradil internet a krátké životopisy na přebalech Vašich knih.

Vystudovala jste Filozofickou fakultu UK, následuje profese redaktorky, v roce 1991 zakládáte Podzimní knižní veletrh a v polovině devadesátých let vede Vaše stopa na české velvyslanectví v Helsinkách, kde působíte jako konzulka a kulturní atašé. V současné době jste překladatelkou, nakladatelkou, spisovatelkou a také členkou PEN klubu. Navíc učíte finskou literaturu na Masarykově univerzitě v Brně. Nezapomněl jsem na něco? Dá se vůbec tolik práce zvládnout, nebo musíte některé aktivity odsouvat stranou?

Myslím, že jste na nic nezapomněl – a děkuju za to, jak hezky mě čtenářům představujete. Člověk zvládne všechno, co chce – ale za určitou cenu. U mně je tou cenou jistá povrchnost, nedokážu věnovat každé jednotlivé práci tolik času a hlavně energie, kolik by možná bylo zapotřebí. Ale musím říct i to, že ne všechny ty činnosti mají stejnou váhu – psaní knihy je nesouměřitelné s učením (učím málo, letos vedu jednou za čtrnáct dní překladatelský seminář), překládám také mnohem méně než dřív... A také jsem se musela naučit poznávat věci, které jsou pro mě důležité, prvořadé, a ty méně důležité věci odsouvat stranou, protože všechno se stihnout nedá.

Asi jste na takovou otázku už mnohokrát odpovídala, přesto se musím zeptat - proč jste začala studovat finštinu, co Vás k ní přivedlo?

Rodinná historie – můj otec, historik a hungarista Richard Pražák, se začátkem šedesátých let dostal neuvěřitelnou shodou náhod na roční stipendijní pobyt do Finska, aby se naučil druhý ugrofinský jazyk. My, tj. maminka, moje sestra a já jsme s ním nejely, to vůbec nepřicházelo v úvahu, ale pro mě se Finsko stalo vysněnou, pohádkovou zemí, o které se doma hodně mluvilo – a já jsem ji chtěla poznat.

Finsko je určitě dlouhodobě v popředí Vašeho zájmu. Máte vztah i k jiným, třeba severským zemím?

Já vůbec ráda cestuju a cizí země mě zajímají nejenom jako turistku, ale tak dobře jako Finsko žádnou jinou zemi neznám.

Pobyt ve Finsku se ve Vašich knihách stále odráží. Když pominu publikaci Finsko - stručná historie států, kterou není potřeba komentovat, naráží na něj čtenář i ve Vaší beletristické tvorbě. Ale jak se projevila ve Vašich knihách práce v diplomatických službách? Setkala jste se s intrikami a vzájemným hlídáním se tak, jak se o tom zmiňujete ve svém posledním románu?

Diplomacie je zvláštní svět – žijete v cizí zemi, ale nejste její součástí, jste odděleni od běžných každodenních starostí (mj. tím, že si kupujete skoro všechno bez daně, nejen alkohol a cigarety, ale i třeba auta a další zboží). Zároveň žijete ve více či méně uzavřené enklávě velvyslanectví, a to s sebou určitou ponorkovou nemoc nese. Pro profesionální diplomaty je navíc velmi důležitá kariéra, - kdo kam „vyjede“, v jaké funkci...  Některá místa jsou samozřejmě žádanější než jiná, ať už proto, že jsou důležitější pro kariérní postup, nebo naopak proto, že je tam třeba lepší podnebí nebo snazší a klidnější život. O žádaná místa usiluje hodně lidí, takže intriky a nejrůznější vazby hrají svou roli. Někdy se v lehké nadsázce dokonce mluví o tzv. vnější a vnitřní diplomacii – vnější je ta oficiální práce, a vnitřní – opět v nadsázce – leštění klik na ministerstvu zahraničí. Nechci ale vyvolat dojem, že diplomati jsou jen ziskuchtiví intrikáni – když jsem v roce 2009 pracovala pro české předsednictví EU, poznala jsem spoustu nadšených mladých diplomatů, kteří pracovali pro šíření dobrého jména naší země -  říkám to diplomaticky a asi pateticky, ale je to pravda.

Mezi Vaše oblíbené autory patří určitě Arto Paasilinna, jehož díla překládáte a vydáváte, a také Mika Waltari, o kterém jste napsala knihu. Jsou ještě jiní finští autoři, o kterých si myslíte, že stojí za pozornost?

Určitě je hodně zajímavých finských autorů, ale finskou literaturu čtu teď už spíš náhodně – jak už jsem říkala, všechno se stihnout nedá. Hodně zajímavých finských autorů vychází česky v překladech mého spolužáka, kolegy překladatele a kamaráda Vladimíra Piskoře.

Jaká kniha ze současné české produkce Vás v poslední době zaujala?

Bylo jich víc, tak jmenuji namátkou jen tři: román Jiřího Hájíčka Rybí krev, román Jiřího Kratochvila Dobrou noc, sladké sny a prózy Romana Ludvy Falzum.

V tomto roce pořádáte již 22. Podzimní knižní veletrh – je to pořád dobrodružství, nebo se z jeho organizování stala do jisté míry rutina? Leží hlavní tíha této práce na Vás, nebo se podařilo dát dohromady takový kolektiv lidí, kterým ji bez obav můžete svěřit?

Úplně všechno sama nedělám, ale většinu věcí ano a je to logické. Veletrh je můj podnik, moje práce, a mám štěstí, že mě ta práce většinou baví. Velmi příjemné je i to, že teď už nemusím nakladatele ani autory přesvědčovat, aby na veletrh přijeli, sami se hlásí. Dobrodružství je to až těsně před veletrhem – aby se všechno podařilo. Kdo by se o tom chtěl přesvědčit na vlastní oči, ať se přijede 19. a 20. října do Havlíčkova Brodu na 22. Podzimní knižní veletrh podívat.

Vaše poslední kniha se jmenuje Andělé dne a noci, recenzi na ni si mohou čtenáři vyhledat na stránkách našeho magazínu. Proplétají se v něm dvě hlavní linie – jedna emotivní, intimní, druhá dobrodružná, hraničící s thrillerem. V té první hraje hlavní roli žena, na kterou doléhá krize středních let a syndrom opuštěného hnízda, v té druhé se věnujete terorismu, fenoménu poslední doby. Které z témat je Vám bližší?

Mému životu je – nevím, jestli bohužel nebo naštěstí – jistě bližší krize středního věku než mezinárodní terorismus. Mezinárodní terorismus je ale možná zajímavější – nebo ne terorismus, ale mezinárodní politika, světové události, rozpor mezi tím, co se děje veřejně a tím, co se děje v zákulisí, to mě vždycky hodně přitahovalo.

„Teroristické“ téma, politické intriky a  tajné organizace trochu svádějí k tomu, aby se hlavní hrdina pyšnil nejméně vlastnostmi agenta 007. Je pro autora těžké se takové myšlence ubránit?

Myslím, že moje postavy mají k dokonalosti Jamese Bonda dost daleko – nevím ovšem, je-li to k jejich prospěchu nebo škodě. Jsou to tzv. obyčejní lidé, řízením náhody nebo osudu se dostanou do určité situace a v té se musí rozhodnout pro dobro nebo pro zlo. Buď obstojí jako nenápadní, nebo dokonce i směšní hrdinové, nebo selžou. Problém je ale v tom, že někdy je těžké poznat, co je dobro a co je zlo.


V souvislosti s terorizmem naznačujete, že se člověk může stát nástrojem v rukou teroristů nechtěně, dokonce nevědomě. Kolik z toho je úplná fikce a nakolik jste se inspirovala nějakou skutečnou, byť třeba hodně odlišnou situací?

Celý román je fikce. Vychází sice z určitých momentů skutečného života, nejenom mého, ale jeden konkrétní „inspirační zdroj“ ten příběh nemá. Myslím, že všechny věci, o nichž v knize píšu, by se stát mohly – ale je na čtenářích posoudit, nakolik by se mohly stát takto koncentrovaně.

Krize středních let je naprosto běžnou záležitostí, před kterou málokdo uteče. V literatuře se s ní většinou potýkají muži, kteří odcházejí od rodiny s pocitem, že se musí osvobodit. Ve svém románu zmiňujete i opačnou situaci, ženu, která boří taková pravidla. Bylo to jen vedlejší, nepodstatné téma, nebo cítíte, že je potřeba jej v literatuře více ventilovat, třeba jen jako „protiváhu“ mužského pojetí tohoto problému?

O krizi středního věku píšu „ženským pohledem“ proto, že jiný pohled jako žena nemám. Moje hrdinky (o krizi středního věku píšu už v předchozích dvou knížkách, Kouzelníkovi z Pekingu a Důkazech jejího života) možná pravidla boří, ale není to jejich cílem. Ony chtějí a musí vyřešit určitou situaci, právě tu krizi, a v podstatě si (zpočátku) nepřejí nic jiného, než aby krize pominula, manžel se k nim citově, případně i fyzicky vrátil a všechno zase bylo jako dřív. Jenže zjišťují, že už to nejde. Život jde dopředu a už nikdy nebude nic jako dřív – v dobrém, ale ani ve zlém. Musím ale říct, že necítím potřebu tohle ani jakékoli jiné téma v literatuře nějak ventilovat, píšu prostě příběhy.

Spojená Evropa, na jedné straně prostor, ve kterém je i pro nás jednodušší cestovat a poznávat, ale také příčina postupného zániku kultur a jazyků malých národů – posloužilo Vám to v románu jen jako kulisa děje, nebo to pro Vás představuje problém, ke kterému máte potřebu se vyjadřovat?

Myslím si, že Evropská unie má možná mnoho hříchů a nedostatků, ale rozhodně neohrožuje existenci malých jazyků, naopak, rovnoprávnost všech jazyků opravdu podporuje. To, že v dnešním světě je stále důležitější angličtina a že se stává jakýmsi globálním jazykem, je něco jiného, co s Evropskou unií nesouvisí. A samozřejmě má Evropská unie spoustu skvělých věcí, pro mě třeba možnost cestování bez hranic a bez pasu – ale o tom teď nemluvíme.
Nebezpečí Evropské unie (a také ostatních mocných mezinárodních organizací a uskupení) vidím v něčem jiném: úředníkům, kteří v takových organizacích pracují a opravdu o něčem rozhodují, se jejich život a práce líbí a nechtějí o ně přijít – a přesně to by se stalo, kdyby byl problém, kvůli němuž organizace vznikla, vyřešen, nebo kdyby se lidé a státy domlouvali o svých problémech a záležitostech přirozeněji, sami, bez mnoha byrokratických stupňů řízení. Ještě větší nebezpečí vidím v tom, že úředníci, kteří o něčem rozhodují (a není důležité, jestli rozhodují o každodenních maličkostech, nebo o opatřeních, která změní životy celých států a národů), získají dojem, že vědí všechno lépe než „obyčejní lidé“ a začnou s jejich životy, city, touhami a sny manipulovat. Někdy to dělají v dobré víře – ale ne vždycky.
To za problém považuju, ale platí to, co v předchozí odpovědi – nepíšu polemiky ani kritické postřehy, píšu příběhy.

Jedna z prvních kapitol knihy Andělé dne a noci nese název Žena středního věku na pokraji nervového zhroucení. Inspirovala jste se filmem Pedra Almodóvara Ženy na pokraji nervového zhroucení? Zápletka filmu děj románu částečně předznamenává.

Inspirace to asi přímo není, spíš jenom odkaz – nebo pocta Almodóvarovi a hezkému názvu jeho filmu. Takových „povrchních kulturních aluzí“ je v knize víc. Hlavně v té části, která se odehrává v Rusku, je několik odkazů na ruskou literaturu (kterou mám ráda) – ale nebudu je prozrazovat, třeba je čtenáři najdou.

Jak vnímáte současnou českou literaturu? Mnohdy se v ní odráží socialistická éra, za které autoři prožívali své dětství či dospívání. Častým tématem je také perzekuce, které byli vystaveni rodiče nebo prarodiče této generace. Vím, že zastáváte názor, že jsme s minulostí ještě úplně nezúčtovali, ale Vaše knihy se do této nedávné minulosti příliš nevracejí, přestože osud Vašeho dědečka by Vás k tomu určitě opravňoval.

Myslím si, že spíš než literatura by se s minulostí měla vyrovnávat společnost – politika, historie, školství, média. Pojmenovat zlo ne proto, aby byli potrestáni lidé, kteří měli smůlu, že žili v temné době, ale proto, aby se zlo neopakovalo. Každý den teď jezdím do práce kolem billboardu s textem: Chcete pořádek? Volte KSČM – a dělá se mi z něj špatně, opravdu mě obchází hrůza. Naštěstí k němu někdo odvážnější než já připsal pár trefných poznámek o tom, jaký ten pořádek byl a o krvi, která se z rukou jen tak nesmyje.
Já jsem o osudu mého dědečka Františka Křeliny – nebo spíš jeho ženy, tedy mé babičky Anny - v jedné knize psala, v Kouzelníkovi z Pekingu, byť tam byli „skryti“ pod jmény literárních postav.  Budiž, to byla moje rodina, moje babička, s níž jsem měla hodně blízký vztah, ale myslím, že na to, abych psala o dalších křivdách minulosti, už nemám právo – bylo by to ušlechtilé téma, ale nebylo by moje, nebylo by doopravdy prožité. Připadalo by mi, že se tak trochu honosím cizím peřím, peřím oškubaných ptáků, a to nechci, chci psát sama za sebe.

Jaký máte vztah k mladým autorům? Sdílíte pocit některých kritiků, že jejich tvorba přešlapuje na místě a marně hledá nová témata?

V době relativního klidu a blahobytu, kterou prožíváme, se jistě témata hledají hůř než ve vypjatých momentech historie, ale nemyslím, že by to platilo jen pro mladé autory. Myslím, že některým mladým – stejně jako některým starým – autorům se daří nacházet témata lépe, jiným hůře. Neřekla bych, že by třeba Kateřina Tučková nebo Petra Soukupová, autorky výrazně mladší než já, nenacházely témata. Musím ale říct, že před několika lety jsem přestala dělit lidi na mladé a staré. U spisovatele přece věk není důležitý, důležitá je kniha.


V nedávné minulosti se spisovatelé – umělci obecně - odlišovali svým vztahem k vládnoucímu režimu. Od těch, kteří tvořili jeho pevnou ideovou základnu, přes různé přisluhovače nebo ty, kteří chtěli mít klid na tvorbu, až po takové, kteří raději psali do šuplíku nebo vydávali v samizdatu či exilových vydavatelstvích. Lze podobnou situaci vypozorovat i v současném českém literárním životě, nebo se dá říct, že je tvorba nezávislá a svobodná?

Naše společnost má mnoho chyb a nedostatků, ale jsem přesvědčená, že máme úplnou a ničím neomezovanou svobodu slova a že pro literaturu není ani trochu důležité, kdo zrovna vládne. Samozřejmě – někdo hledá vydavatele snadno, jiný hůře, někdo se prodává dobře a jiný moc ne, ale každý může psát, co chce a literatura je absolutně svobodná. Můžeme říkat, cokoliv chceme – ale naslouchá nám někdo? To už je ovšem jiná otázka.

Děkuji za rozhovor a přeji Vám hodně úspěchů ve všem, co v současné době podnikáte, i v tom, co Vás teprve čeká. Věřím, že nadcházející Podzimní knižní veletrh proběhne stejně dobře jako ty předchozí.

S Markétou Hejkalovou hovořil Jiří Lojín.