S Veronikou Černuckou o knížkách, detektivkách a především o vraždách!

Rozhovory

Vytvořeno 17. 11. 2012 1:00

Autor: Sabina Hašková

V první autorčině vydané knize Noc, kdy jsem měla zemřít se dozvíme, že „Veronika Černucká vystudovala učitelství pro střední školy, obor český jazyk a společenské vědy, a politologii a filozofii na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Žije a pracuje v Teplicích. Spolupracuje s regionálními deníky a s řadou časopisů, její fejetony a povídky nacházejí čtenáři např. v časopisech určených zejména pro ženy a dívky. Mezi své koníčky řadí především četbu klasických detektivek, vaření a samozřejmě psaní.“ 

Tato kniha vyšla v roce 2011 a obsahovala soubor 19 krátkých detektivních povídek s velmi překvapivými závěry. Kniha se rychle stala oblíbenou, a tak autorka rozvinula širší spolupráci s nakladatelstvím Moba. V letošním roce vydala detektivní román Tajemství sedmi ještěrek, kde navazuje na tradici klasických detektivních příběhů ve stylu Agathy Christie. V létě vyšel v sérii Česká krimi thriller Půlnoční rekviem a v těchto dnech plní pulty knihkupectví její nová knížka Právo na vraždu. Autorka se svými detektivními příběhy přispívá také do různých souborů detektivek, které vychází periodicky. Patří sem např. povídky Hadrová panenka a Ženská logika, které vyšly letos v souboru 10x detektivka (vydává Svět ženy). Veronika spolupracuje s webem Společnost Agathy Christie, která v létě ve spolupráci s MF Dnes vydávala krátké detektivní příběhy, u kterých si mohli čtenáři vyzkoušet své detektivní schopnosti a hádat vraha. Kromě psaní beletrie píše i recenze, například pro web Centrum detektivky. Jak svou tvorbu prožívá a vnímá sama autorka, a kam chodí na četné nápady a témata pro své literární počiny? Na to jsme se zeptali přímo Veroniky Černucké.

Začnu klasickou otázkou, která mě velmi zajímá. Kromě toho, že již delší dobu spolupracujete s různými periodiky, věnovala jste se i pedagogické činnosti. Proč jste s tím přestala a jak jste se dostala na profesionální dráhu spisovatelky?

Nemyslím, že bych byla profesionální spisovatelka. V ČR se profesionálních spisovatelů asi moc nenajde, nejsme Amerika, kde vydáte knížku a jste finančně za vodou. Lidé mají o honorářích autorů hodně zkreslené představy. To, co jsem studovala, jsem studovala i proto, aby mi to pomohlo v psaní. Od osmnácti let jsem učila, studovala a psala do novin. Dala jsem si závazek, že ve třiceti začnu psát knížky. Teď mám živnostenský list, píšu knížky, články a recenze. Dráhu novinářky nevylučuji, stejně tak jako práci učitelky. Knížky se dají psát po večerech. Ale upřímně řečeno, nejradši bych šla na mateřskou dovolenou.

Vaše knižní prvotina byl soubor povídek Noc, kdy jsem měla zemřít, která se rychle stala oblíbenou. Představte ji čtenářům, kteří ji ještě neznají. V čem je jiná než detektivní příběhy, které se na pultech knihkupectví objevují?

Zase budu oponovat. Nevím, jestli „oblíbená“ je to správné slovo. Knížka byla vcelku komerčně úspěšná, ale profesionální recenze a komentáře laiků se hodně lišily. Někdo byl nadšený, někdo zklamaný. Jeden recenzent napsal, že povídky jsou brilantní a knížka pozoruhodně vyspělá, druhý recenzent napsal, že knížku nepochopil a že ani nejde o detektivní povídky. Kdyby se to hodnotilo jako ve škole, dostala bych jedničky i pětky. Všechny povídky spojuje postava muže, který představuje absolutní spravedlnost. Ve všech je zločin a ve všech je potrestaný viník. Příběhy jsou poměrně drsné a odehrávají se v Anglii a Americe. To proto, že jsem potřebovala poroty a trest smrti. Řekla bych, že povídky jsou originální a soudě podle recenzí a komentářů i kontroverzní.

Jak se říká, co čtenář, to jiný názor. Stejně tak se mohou lišit i názory odborníků. Věřím, že pro autora mohou být užitečné ty kladné i ty záporné, záleží na tom, jak je využije. Ale povězte mi, jaké to bylo držet v rukách svou první knížku?

Skvělé. Člověk nevěří tomu, že knížka opravdu vyjde, a když ji pak drží v ruce, tak zase nevěří tomu, že opravdu vyšla. Ale abych řekla pravdu, tak víc se mnou zacloumal fejeton, který mi v sedmnácti letech vyšel v Cosmopolitanu. To byl první velký úspěch. Práce novináře vás potom docela otrká a psaní knížek berete jako práci. Píšu knížky, miluji to, ale pořád je to „jen“ práce. Rozhodně jsem se z první knížky neposadila na zadek a nechrochtala blahem, jak jsem úžasná. Navíc vydat knížku není zas tak velký problém. Sice je krize, ale nakladatelé hledají nové a nové spisovatele. Pro mě je spisovatel člověk, kterému vyšlo tak pět šest knížek. A pozor, ještě musí být čím dál lepší, ať už obsahově, nebo stylisticky.

Zažíváte stejné pocity při vydání každé knížky, nebo se ta první něčím liší?

Je to stejné. Radost a ona zmíněná nedůvěra. Asi se to nezdá, ale když knížka vyjde, čeká mě dřina. Oslovuji knihovny, časopisy, noviny a zajišťuji si propagaci. K tomu autogramiády a autorská čtení. Představa, že vypotíte knížku, někdo vám ji vydá a vy budete se založenýma rukama čekat na bombastický úspěch, je naprosto mylná.

Já se s Vámi jako s autorkou seznámila u knihy Tajemství sedmi ještěrek. Pro mě to byla klasická oddechová detektivka, kde byla vodítka pro odhalení vraha, trochu ve stylu Agathy Christie. Jak na tuto knihu reagují čtenáři? Je hodně odlišná od povídkového souboru?

Tajemství je první knížka z cyklu českých detektivních románů s hlavní hrdinkou Tarou. Záměrně je to klasická detektivka, ve které dodržuji všechna pravidla a přikázání. Mám tu stopy, falešné stopy, vodítka a čtenáři mají šanci odhalit vraha stejně jako Tara. Ona sama je soukromý detektiv, je vcelku arogantní, má drzé průpovídky a policisty považuje za totální hlupáky. Je tu několik vražd, Tara vyslýchá podezřelé a nesmí chybět ani závěrečná vysvětlující scéna, kde je odhalen pachatel. Přesně takovéhle příběhy miluji i jako čtenář. A čím jsou vtipnější, tím je to lepší. Povídky jsou proti tomu thrillery. Na napsání jsou jednodušší, protože nemusím hlídat spoustu věcí, které musím hlídat u Tary. A reakce? Moba preferuje povídky, já sázím na Taru. U čtenářů je to tak půl na půl. Mladším se víc líbí povídky, starší dají asi přednost Taře. A co se týče stylistiky, jsem si vědoma toho, že povídky mají větší říz. Vyhovují mi dialogy, zkratky, pointy. Moje slabina jsou popisy.

Zastavme se nyní u thrilleru Půlnoční rekviem, který vyšel letos v létě. Je to opět žánrový skok od předchozích dvou počinů. Kde sbíráte inspiraci pro své práce?

Všechno je vymyšlené od A do Z. Nesnáším tzv. pravdivé kriminální romány, které jsou založené na policejních spisech. Jaké kouzlo je v tom, že Pepíček praštil po hlavě babičku, aby jí ukradl dva tisíce? Já chci mít ve svých knížkách masové vrahy, boháče, herečky, modelky, agenty FBI, soudce. Půlnoční rekviem jsem psala na zakázku. Měl to být český příběh a měla jsem daný počet znaků. Technicky vzato je to takový kompromis mezi Tarou (českým románem) a povídkami (thrillerem). Napsané je to slušně, je to i napínavé, ale oproti povídkám jsem se držela při zemi.

Vybavuje se mi kultovní český seriál Taková normální rodinka a jejich vykutálená babička, co píše detektivky. Zkoušíte si také své „vraždy“, jestli jsou realizovatelné, nebo pouštíte uzdu své fantazii a vymýšlíte neuvěřitelné vraždy?

Nééé, žádné experimenty! Žádné chemické sloučeniny, žádné neznámé jedy. Čtenáři by pak byli akorát naštvaní, že to nemohli vyřešit, protože nemají dostatečné znalosti. Navíc čtenář je partner, já to beru tak, že i zákazník. Knížka je služba. Klasické detektivky se čtou proto, aby čtenáři tipovali vrahy. Měří své síly s autorem a snaží se být chytřejší než detektiv. Já si vystačím s nožem, pistolí, shozením z výšky, prášky na spaní a jedy, které čtenáři detektivek znají. Cílem je zmást je tak, aby záhadu nevyřešili. Píšu proto, abych lidi pobavila, aby se jim mé příběhy líbily, abych vzbudila emoce, a ne proto, abych zamachrovala, že si umím na googlu najít jedy z exotických ryb.

Co je vám bližší – promyšlená vražda s vrahem, který má dokonalé alibi, nebo krvavý masakr? A co vlastně mají rádi čtenáři? Sledujete ohlasy na své knížky?

Ono je to opravdu půl na půl. Já osobně dávám větší šance klasické detektivce, to je to, co na trhu chybí. Lidi chtějí číst příběhy, jaké psal Sir A. Doyle nebo Agatha Christie. U klasiky máte šanci, že příběh vyřešíte. Někdo ale chce být naopak šokovaný a chce žasnout nad tím, kam se příběh ubírá a jak skončí. Thriller v podstatě nemá pravidla a povolené je všechno. Mé povídky jsou oproti Taře drsnější a nechutnější. Co se týče preferencí, tak je to spíš o rozsahu. Tendence je vydávat romány, detektivní povídky jsou možná risk. Ale s tím nesouhlasím. Jako čtenář mám radši povídky. Z pragmatického hlediska mi vyhovují u začínajících autorů – přečtu si jich pár a poznám, jestli dotyčný umí psát. Zklame-li mě, tak času stráveného nad několika povídkami nelituji. Ale číst několik hodin detektivní román a zjistit, že je to ptákovina, to mě dokáže hodně naštvat.

V říjnu vám vyšla nová knížka Právo na vraždu. Jaká je?

Je to soubor devíti povídek, které spolu nijak nesouvisí. Jsou z různých zemí a o různých lidech. Oproti první knížce se do nich můžete víc ponořit a řekla bych, že i ztotožnit s hrdiny. V některých je ich-forma, v jiných er-forma. Některé vypráví ženy, některé muži. Jsou to thrillery, takže nemáte k dispozici vodítka, jak bude příběh pokračovat a jak skončí. V něčem jsem trošku přitlačila na pilu. Pár známých chtělo něco drsnějšího, tak jsem jim vyhověla. Ale abych dodržela alespoň nějaké konvence, tak zločinci jsou v téhle knížce potrestaní. Možná neortodoxně, ale dobro zvítězí nad zlem. Vlastně jen jedna má zčásti otevřený konec. V březnu by měly vyjít povídky Chuť na hřích, kde to tedy bude nářez. I když u mě není šokující to, JAK se vraždí, ale to, KDO vraždí. Mám ráda překombinovaný děj a pointu třeba až v poslední větě. Čtenářkám se líbí povídky, kde celou dobu litují hlavní postavu, ale pak na konci zjistí, že to je ve skutečnosti vrah.

Vidím, že se čtenáři mají stále na co těšit. Prozradíte nám, na čem teď pracujete?

Píšu do zásoby. Mám napsaný další soubor povídek, které jsou hodně drsné. Nu, váhám, jestli jsem už náhodou nepřestřelila. Nyní jsem začala Taru číslo pět. Tara číslo dva je v soutěži, já bych její vydání viděla na druhou polovinu příštího roku. Do budoucna to vidím spíš na Tary. Prostě si stále myslím, že klasická detektivka je obecně to, co lidi budou chtít číst.

Veroniko, já Vám děkuji za rozhovor, ve kterém jste čtenářům přiblížila sebe, své knížky i problematiku vydávání literárních děl. Do budoucna Vám přeji, abyste si co nejdříve splnila své přání a nastoupila na mateřskou dovolenou, aby nevyschl pramen Vašich nápadů na nové knížky a aby se prodávaly ještě lépe než doposud.