O Vánocích jinak, část první

Rozhovory

Vytvořeno 19. 12. 2012 1:00

Autor: Redakce

Každý rok se na nás sypou stejné usměvavé tváře z obálek časopisů a internetových stránek. Vypráví se o kaprovi, domácím salátu a předsevzetích. Lidé, kteří celý rok hřeší bez skrupulí, vypráví o spirituálním rozměru Vánoc. Však jsme jenom lidé, žádné lilie, viďte. Redakce se letos rozhodla, že udělá kompromis mezi spiritualitou a konzumem. Zachytili jsme rozměr svátků v malinko odlišném formátu. Každý redaktor oslovil vybrané spisovatele a ilustrátory a mohl jim položit dvě otázky podle své chuti. Výsledkem je tento článek. Nejpracovitější z nás, Jana Semelková, nás všechny předběhla a vyzpovídala v podobném duchu koně ze svojí jasné stáje (čtěte ZDE). A vám všem přejeme za redakci šťastné a veselé. Konec jednoho kalendáře znamená jen to, že musíme zase na stůl postavit další... 

Michal Ajvaz

Nakladatelství Druhé město vydalo v souborném vydání vaše dvě první knihy pod názvem Vražda starého varana. Jak se vám toto nové vydání líbí?

Obě knížky vycházejí už potřetí a tohle vydání je mi osobně nejsympatičtější ze všech – nejen proto, že se v něm opravilo pár zbylých chyb z minulých vydání, ale i pro svůj formát, obálku, papír a typ písma. 

V románu Lucemburská zahrada jsou fragmenty psané yggurštinou. Setkáváte se s otázkami na ni či s prosbami o poskytnutí překladu těchto textů?

Kapitolu s yggurštinou jsem napsal proto, že mě zajímalo, jak budou působit rozmluvy v neznámé řeči v textu, v němž dostávají určitý význam, určité ladění pouze prostřednictvím setkání kontextu promluvy a její zvukové stránky. Tedy kdo si cizojazyčné pasáže nepřeloží, o nic nepřichází, k porozumění této kapitole a knize vůbec není třeba znát jejich překlad. Gramatiku a slovník, které jsou v posledním oddíle, je třeba chápat jako jakýsi bonus pro ty, kdo rádi luští rébusy; ti si mohou vytvořit ještě druhou variantu knihy a mít tak dvě trochu jiné knihy za cenu jedné. S prosbami o rozluštění yggurských textů se setkávám, ale nikomu jsem překlad neprozradil a neprozradím. Koho to zajímá, ať si to vyluští. 


Pavel Čech

Pracujete nyní na nějaké autorské knížce? Nebo máte alespoň vymyšlený nějaký námět, který byste chtěl v budoucnu zpracovat?

Dodělávám knížku s názvem „Velký závod“ – měla by mít asi 50 stran a měla by vyjít někdy začátkem roku 2013. Hlavní postavou je indián Rychlá Veverka, který se zúčastní velkého automobilového závodu. Knížka vznikla pod tlakem mých synů, abych už konečně udělal něco o autech. 

Jak budete trávit letošní vánoční svátky?

Je mi to líto, ale pokud mám odpovědět upřímně, ty doby, kdy jsem se nemohl Vánoc dočkat, už jsou dávno pryč. Samozřejmě vnímám tu slavnostní atmosféru a mám radost z toho, že jsme spolu, a těším se na rybí polévku a radost našich synů z dárků. Ještě stihnout každoroční zimní táboření v týpí a pak už může přijít jaro.


Veronika Černucká

Budou vaše Vánoce štědré na knižní dárky? Obdarujete své blízké nějakou pěknou knihou nebo očekáváte vy sama pod stromečkem knížku? 

Knížky dostávám a dávám odmala, bez knížky si neumím Vánoce vůbec představit. Vybírám je a kupuji během celého roku podle toho, co kdo rád čte. Tchyně a tchán čtou všechno, tam je to bez problému. Ségra a mamča mají rády historické knížky a červenou knihovnu. Táta miluje westerny a manžel sci-fi, v jejich případě si nechám poradit v menších knihkupectvích. Já dostanu několik kousků, které jsem si už objednala u Ježíška. Většinou jsou to knížky, které vyšly lidem, které znám. Pak sbírka povídek a několik thrillerů.

Psala jste někdy v některé své knize o Vánocích? A jaké Vánoce to byly – vložila jste do nich kus těch svých vlastních?

Takhle z hlavy netuším, ale řekla bych, že v Taře (detektivní romány). Nejsou v žádné vydané knížce nebo rukopise. Vánoce a Silvestr jsou vděčné téma pro povídky – může tam být kontrast té atmosféry a vraždy.  V povídkách tedy Vánoce nevylučuji, ale na sto procent si nejsem jistá a nechci lhát. Určitě jsem ale měla vánoční svátky v povídkách do časopisu a myslím, že byly i v Půlnočním rekviem (brožovaná edice Moba krimi). Ale v knížkách si všechno vymýšlím, takže bych si vymyslela i konkrétní oslavy.


Irena Dousková

Románem Darda jste ukončila svou trilogii. Jak se vám s hlavní hrdinkou Helenou loučilo? Nepomýšlíte se k ní někdy v budoucnu vrátit?

Postava Heleny Součkové mě provázela téměř dvacet let. Hrdého Budžese jsem začala psát ve třiceti letech a teď mi za chvíli bude padesát. To už je kus života. Přesto když jsem dokončila Dardu – třetí a poslední část –, necítila jsem žádný smutek nebo nostalgii. Vlastně jsem o loučení ani nepřemýšlela. Jsem si jistá, že vracet se k ní už nebudu. Ale ona si, jak se zdá, žije vlastním životem, teď už nezávisle na mně. Mám z toho radost a doufám, že jí to ještě chvíli vydrží.

Jak byste zhodnotila tento rok? A myslíte si, že ten následující bude lepší?

Pomalu – nebo vlastně už spíš rychle – uplývající rok 2012 byl pro mě osobně i pracovně dobrý. Beru to s pokorou a vděčností, dobře vědouc, že to není žádná samozřejmost. 
Jiná věc je situace u nás i jinde ve světě. Z tohoto úhlu pohledu už je těžší zachovat si alespoň špetku optimismu. Pokud jde o Českou republiku, výsledky posledních voleb, komunisty v krajských zastupitelstvech atd., pokládám za naprostou hrůzu. Ale zdá se, že většině lidí to příliš nevadí. Navíc demokratické strany se chovají takovým způsobem, že v parlamentních volbách můžeme, bohužel, očekávat něco podobného. Takže v tomto směru jsem spíš skeptická.


Jiří Hájíček

Letos jste vydal román Rybí krev. Když jsem se vás ptal na knižním veletrhu v Praze na vaše další plány, odpověděl jste, že si dáte pauzu. Dodržel jste toto své „předsevzetí“, nebo už přemýšlíte o další knize?

Ano, zatím to platí, píšu drobné texty, jako jsou sloupky do pátečních Hospodářských novin na stránku o knihách. Taky mám ještě dost akcí s prezentací posledního románu a s anglickým překladem Selskýho baroka, takže zatím není čas na psaní. Mě stejně nejvíc baví ta fáze, kdy si o tématu a postavách a zápletkách nového románu jen tak přemýšlím a sním, je to fáze takové ještě napůl abstraktní představy toho, co bych chtěl napsat. V momentu, kdy sednu k laptopu, už ten sen jen kazím...

Dokážete si užít vánoční svátky?

Vždycky si plánuju, že o Vánocích přečtu pár knížek, ale málokdy to splním. Spíš ten čas uplyne rodinnými návštěvami, setkáními s kamarády v kavárně a tak. A protože přes rok dost cestuju kvůli různým literárním akcím a snažím se to skloubit s prací, která mě živí, tak je pro mě svátek, že můžu být na Vánoce pár dní doma a nikam nemusím. A to si opravdu užívám.


František Kalenda

Děj vašeho posledního románu Ordál se odehrává ve 13. století. Budete i v budoucnu svou historickou tvorbu směřovat spíše do středověku, nebo byste se chtěl zaměřit i na jiná období?

Středověk bylo vždycky období, které mě fascinovalo. Od dětství jsem nejraději unikal do světa králů, hradů a palácových intrik a ještě mě to neopustilo. Navíc se středověku věnuji a chci věnovat i badatelsky. Ale je to období tak nesmírně široké a různorodé, že se myslím nebudu opakovat. Navíc nemůžu vyloučit třeba i něco ze současnosti; láká mě vyzkoušet maximum žánrů, období, prostě experimentovat. Nikdy jsem neměl rád autory, co se báli vykročit mimo povědomá témata. Proto se jim nechci vyhýbat.

Hlavní hrdina románu Ordál pokládá vpád Tatarů za konec světa. Co si myslíte o mayském proroctví? A jak hodnotíte vzrůstající počet knih týkajících se tématu koce světa?

Osobně vidím dnešní vnímání takzvaného „mayského proroctví“ za typický jev v západní civilizaci, která je už od počátků křesťanství zvyklá očekávat konec světa. Mayové tímto způsobem nemysleli a všichni seriózní vědci se shodují na tom, že konec světa pro letošní rok neočekávali; ostatně jejich pojetí času bylo cyklické, zatímco my máme pořád tendenci vyhlížet, kdy to všechno skončí. Je to součást naší kultury a takových konců světa už bylo nespočet; v roce 500, 1000, 1033, 1241 nebo třeba v období husitského hnutí, které částečně vznikalo na půdorysu apokalyptického hnutí.
V poslední době se k tomu navíc přidal mediální a komerční rozměr, který celou tu obecnou hysterii přiživuje a globalizuje. Spousta autorů ví, že může na tomto fenoménu vydělat snadné peníze, a proto píše a píše, až se jim zapalují prsty. V mé knize je konec světa pojat ne jako touha naplnit apokalyptickou poptávku, ale jako osobní záležitost malého konce světa pro hlavního hrdinu a mnohem většího konce světa pro tehdejší společnost, kterou tatarská invaze proměnila k nepoznání. Ale narodila se nová společnost a také hrdina se musel smířit s tím, že už nikdy nebude stejný. V tom je konec světa v Ordálu, který je zároveň začátkem. A to je konec světa, který může být blízký i čtenářům, protože ho už zažili nebo dříve či později zažijí.


Emíre Khidayer

Nyní vychází u nakladatelství Mladá fronta vaše kniha Život po arabsku. V čem je tato kniha jiná ve srovnání s předchozím titulem Arabský svět – jiná planeta?

Život po arabsku je iný témami, ktoré rozoberám. Kým Arabský svět – jiná planeta? je skôr úvodom do populárneho štúdia arabského sveta a jeho obyvateľstva s vymedzením teritória a náboženstiev, s mužsko-ženskými vzťahmi, tabu a sexualitou, Život po arabsku prináša praktické témy zo života Arabov. Nosnou časťou sú zvyky a slávenie náboženských a rodinných sviatkov. Rozoberám ramadán s jeho príťažlivými, ale i absurdnými stránkami, skladačku rituálov počas púte do Mekky, históriu a bizarnosť pripomienkovej slávnosti ášúrá, ale i arabské Vianoce a sviatok pripomínajúci Veľkú noc. Venujem sa svadbe a siahodlhým prípravam na ňu, krstinám v muslimskom šate, formám pochovávania. Čitateľa zavediem do arabskej kúpeľne, povieme si o intímnej hygiene, skrášľovaní, ale i o parádnych vôňach a riadnych smradoch. Vkročíme do arabských kuchýň a obzrieme si byty a domy po celom tomto regióne. Každý vie o zahalených ženách, ale ja odhaľujem pravú príčinu tohto spoločenského javu. Okrem toho vnesiem čitateľa do šatníka žien a mužov v jednotlivých krajinách, ktoré ohrejú farebnosťou a typickými doplnkami. Radi cestujeme, a preto je dôležitou kapitolou cestovanie a problematika víz, ktorá neraz prekvapí. A k tomu zdolávanie dopravy a záludností šoférovania. Hovorím, ako fungujú materské škôlky a ako sa Arabi vzdelávajú. Na záver sa pobavíme o identite jednotlivých arabských národov, ale aj o tom, akých prešľapov sa môžeme dopustiť a ako sa im najlepšie vyhnúť, aby sme si cesty po arabskom svete vychutnali.

Jak se liší oslavy spojené s příchodem nového roku v křesťanském a arabském světě? A jakým způsobem budete letos slavit Vánoce?

Hoci Nový rok arabskej väčšine, teda muslimom, nič nehovorí, niektoré krajiny a niektoré rodiny príchod nového kalendárneho roka oslavujú. Ale nie sú to také búrlivé oslavy ako u nás. Určite ho oslavuje okrem časti muslimov hlavne kresťanská komunita, ktorá má bližšie k európskym zvykom. Ako my si dávame novoročné predsavzatia, tak Arabi si ich dávajú hlavne počas svojich náboženských sviatkov, ktoré sú pre nich prelomové.
Viackrát som Vianoce oslavovala mimo Slovenska, bez kapra a zemiakového šalátu. Práve preto si vážim, že som doma a so svojou rodinou, lebo takto si Vianoce môžem naozaj vychutnať. Vianoce sú pre mňa rodinná záležitosť, ktorá musí byť spojená s medovníkmi, zázvorníkmi, kapustnicou a vôňou vianočného stromčeka. Aj tento rok sa teším na vianočnú výzdobu a plánujem, čo upečiem. A keď sneží a je zima, pocit krásna sa mi iba znásobí.

Mini rozhovory pro vás připravili: Sabina Huřťáková, Jiří Lojín, Marta Štefková.