O Vánocích jinak, část druhá

Rozhovory

Vytvořeno 20. 12. 2012 1:00

Autor: Redakce

Každý rok se na nás sypou stejné usměvavé tváře z obálek časopisů a internetových stránek. Vypráví se o kaprovi, domácím salátu a předsevzetích. Lidé, kteří celý rok hřeší bez skrupulí, vypráví o spirituálním rozměru Vánoc. Však jsme jenom lidé, žádné lilie, viďte. Redakce se letos rozhodla, že udělá kompromis mezi spiritualitou a konzumem. Zachytili jsme rozměr svátků v malinko odlišném formátu. Každý redaktor oslovil vybrané spisovatele a ilustrátory a mohl jim položit dvě otázky podle své chuti. Výsledkem je tento článek. Nejpracovitější z nás, Jana Semelková, nás všechny předběhla a vyzpovídala v podobném duchu koně ze svojí jasné stáje (čtěte ZDE). A vám všem přejeme za redakci šťastné a veselé. Konec jednoho kalendáře znamená jen to, že musíme zase na stůl postavit další... 

Michaela Klevisová

Nedávno vám vyšla povídková kniha Čekání na kocoura. Najde v ní čtenář i nějakou detektivní zápletku? A na čem nyní pracujete?

V knížce Čekání na kocoura kriminální zápletku čtenáři nenajdou. Je to něco docela jiného, než jsem psala dosud. Pustila jsem se do těchto povídek právě proto, že jsem si chtěla od detektivní literatury odpočinout. Cítila jsem potřebu dát si pauzu od negativních témat, jako jsou vraždy, smrt, nešťastné události, ... A těm se v detektivce prostě nevyhnete. Tentokrát jsem se zaměřila na mezilidské vztahy. O knížce Čekání na kocoura se často píše jako o povídkové knize „o kočkách“, ale ona je spíše o lidech, kteří kočky mají rádi. Rozvádějící se mladí manželé, matka divoké dospívající dcery, mladý vysokoškolský profesor, který má problémy se seznamováním se ženami, ... Ti všichni řeší převážně vztahové problémy. Jedno mají společné: všichni milují kočky. A ty do jejich života nějakým významným způsobem zasáhnou. Tahle knížka má obrovský čtenářský ohlas, lidé mi píší své vlastní osudy, v nichž nějakou roli hrají kočky. Jedna paní mi napsala, že vždycky měla raději psy, kočky z principu odmítala, ale po náhodném přečtení mé knihy na ně změnila názor! V tu chvíli jsem si říkala, že už jen pro tenhle jeden příběh mělo smysl tu knížku napsat.
Momentálně pracuji na další detektivce. Poté, co jsem v listopadu dostala za Dům na samotě Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivku roku, se mi vrátila motivace k vymýšlení kriminálních zápletek. Moc mě to povzbudilo!

Pečete ráda vánoční cukroví? A co by podle vás nemělo chybět na štědrovečerním stole?

Od dětství jsem ráda pekla s babičkou vanilkové rohlíčky. Ty se tak pro mě staly symbolem Vánoc... Hlavně jejich vůně, které byl vždycky při pečení plný byt. Letos to budou moje první Vánoce bez babičky... Ale možná se pokusím upéct vanilkové rohlíčky sama. Jinak nejsem žádná velká kuchařka – raději mlsám cukroví od jiných, než sama peču. Možná to bude i tím, že mě zhýčkala přítelova maminka, která nám už roky dává nějakých dvanáct, patnáct druhů naprosto úúúúžasného cukroví. Takže kdybych ještě k tomu sama pekla, bylo by to nošení dříví do lesa. Na štědrovečerním stole pro mě nesmí chybět kapr s bramborovým salátem. Mám ráda klasiku – připadá mi, že tohle jídlo prostě k českým Vánocům patří. Možná i proto, že jinak během roku si kapra nikdy nedám, takže se pak na něj na Štědrý den o to víc těším.


Miloš Kratochvíl

Nedávno vám vyšla kniha básniček a říkanek Pes nám spadla. Kde hledáte inspiraci při psaní poezie pro děti? A jakým tématům je tento výbor věnován?

Knížka Pes nám spadla je pro mě něco jako sen. Žádnou inspiraci jsem k ní nemusel hledat, nestála mě ani trochu námahy, na všechno jsem měl lidi! Paní redaktorku Lucii Šavlíkovou napadlo vydat výběr básniček z mých pěti sbírek, které vyšly před deseti, dvanácti roky. Tak jsem ji nechal vybírat. Jednak z pohodlnosti a taky proto, kdyby se špatně vybralo, aby to bylo na ni. Lucie vybrala knížce i titul, rozdělila básničky do tematických částí: Zvířecí, Ze života, Školní a Něco navíc... Já opravdu vůbec do ničeho nemluvil. Přispěl jsem jen jedním jediným nápadem – ale hodně dobrým! Přál jsem si, aby mi knížku ilustrovala Eva Sýkorová-Pekárková. Ta odvedla báječnou práci a všechno skvěle dokončila grafickou podobou Klára Šimečková. Zjistil jsem, že když dáte dohromady pár šikovných lidí, necháte je dělat a nešťouráte jim do toho, je to naprosto ideální. Ještě pár knížek bych rád tímhle stylem udělal. Sil na to mám dost. Podepisovat Psa na autogramiádách a besedách zase tak moc neunaví.

Dáváte si nějaké novoroční předsevzetí? Pokud ano, můžete nám prozradit, jaké to letos bude?

S novoročním předsevzetím je to rok co rok stejné. Přeji si, abych napsal nějakou hezkou knížku. Dřív jsem si nafoukaně říkal, že to dokážu sám, když nebudu lempl a budu se hodně snažit. Jak mi ale přibývají roky, víc a víc prosím Toho nahoře, aby mi s tím trochu pomohl. Ne aby mi třeba nadiktoval každou druhou kapitolu, ale aby mi nechal kousíček zdravého rozumu a soudnosti, kterou bych rozeznal, jestli mé psaní může někoho potěšit, nebo jestli už jen ničím papír plkáním.
Pro příští rok už mám dvě knížky napsané. Poťouši a Zloděják jsou pokračováním Modrého Poťoucha. Vyjdou na jaře a moc bych si přál, aby měla knížka u dětí i rodičů stejný ohlas jako první díl. A pak mi vyjde po dlouhé době knížka, v níž žádné velké legrácky nebudou. Jmenuje se Zajatci stříbrného slunce. Ilustrovat ji bude Japonka Iku Dekune. Oslovil jsem ji nejen proto, že je skvělá ilustrátorka a má v kresbě zvláštní barvy i atmosféru, ale i kvůli tomu, že je Japonka a já mám Japonce za vážnější lidi, než jsme my. Říkal jsem si, že kdybych dal text Zajatců Milanovi Starému, s nímž jsem dělal Pachatele dobrých skutků, Markétě Vydrové, Gabrielu Filcíkovi nebo Evě Sýkorové-Pekárkové, byli by z toho rozhození, jak by pořád čekali, kdy v textu vyskočí nějaké mé oblíbené potrhlosti. U Iku Dekune jsem byl přesvědčený, že tohle nehrozí, protože jsme spolu ještě nikdy nedělali a navíc je to vážná Japonka. Když jsme se nedávno s paní Dekune viděli na křtu knížky Pes nám spadla, kde bylo dost legrace, tak mi povídá: „Příště bych s vámi ráda udělala knížku, aby v ní bylo hodně srandy. Nevím, proč mi v Čechách zadávají samé vážné věci...“
Až budu na přelomu roků škemrat u Toho nahoře, poprosím ho, abych se líp vyznal v Japoncích. Nebo úplně nejlepší by bylo, abych se vyznal ve všech lidech a bezpečně poznal ty, co se rádi smějou.


Sylva Lauerová

Která událost vás v adventním období nejvíce zasáhla?

Jednoznačně benefiční autorské čtení poezie dne 9. 12. u příležitosti setkání pozůstalých v rámci Světového dne památky zesnulých dětí. Hodně bolesti, ale i dotek smíření. A hlavně láska.

Proč číst o adventu Tichošlapa?

Adventní čas probouzí lidské emoce. Stejně tak i komorní thriller Tichošlap. Vyvolává vzpomínky, vypráví paralelně několik lidských osudů, hovoří k vašemu srdci a duši. Je trochu tajemný a velmi lidský. Tak lidský, že z něj člověka až mrazí.


Galina Miklínová

Jak se změnil váš život po vydání Lichožroutů? A kdy se můžeme těšit na animovaný film, případně na pokračování knihy?

Život „před“ a „po“ je úplně jiný (smích). Teď ale bez legrace, vždycky jsem si přála být součást něčeho, co zasáhne do života a spoluutváří jednu generaci čtenářů a ta pak předává „svůj objev“ dál. Takhle jsem to jako dítě zažila se svými rodiči, dělám to i se svou dcerou a okouzluje mě to. Pořád si myslím, že dobrá kniha je jedna z deseti nejlepších věcí, co na světě jsou. Na pokračování které se bude jmenovat LICHOŽROUTI NAVŽDY s Pavlem Šrutem pilně pracujeme, přesné datum vydání s jednou kapitolou oznámíme prostřednictvím našich FCB stránek a webu www.lichochozrouti.cz právě na Štědrý den jako dárek pro naše věrné lichomilce. Film producent letos (2012) v červnu pro nedostatek financí pozastavil, ovšem teď se situace obrátila k lepšímu, měli bychom v dubnu zase začít, tzn. premiéra by měla být někdy koncem roku 2016...

Zachováváte některé z českých vánočních tradic? Na kterou nedáte dopustit?

V naší rodině se snažíme zachovávat všechny možné vánoční tradice a také u nás ve vsi i nějaké novodobé vytváříme. Z těch starých dodržujeme řezání Barborky 4. 12., samozřejmě pálení svíček na adventním věnci, věšíme jmelí nad vchod, ale pozor, jen to darované (to nám obstarává každý rok maminka), na Mikuláše pečeme perníčky (recept mé pratety), na Štědrý den krájíme jablíčko a ti vytrvalejší čekají na zlaté prasátko. Z těch nových tradic, které se snažíme udržet u nás ve vsi, je zdobení vánočního stromku na návsi první adventní neděli. Pak voláme svatou Barboru a čekáme, až nám stromek rozsvítí. Na Štědrý den se pak se spoluobčany sejdeme u stromku, vaříme svařák a zpíváme koledy.


Petra Neomillnerová

Nedávno vyšla vaše kniha Amélie a tma. Jakému čtenáři je určena? A prozradíte nám, zda se můžeme i příští rok těšit na nějakou novou knížku od vás?

Kniha Amélie a tma je můj první počin směřovaný vysloveně na dětského čtenáře (v tomhle případě tedy spíš čtenářku), potěšit může ale i dospělého milovníka pražské Troje. Po Amélii bude hned v začátku příštího roku následovat další příběh ze série Tina Salo, pak dokončení trilogie Písně čarodějky, další dobrodružství zaklínačky Loty a na obzoru se rýsuje i další kniha pro děti. Plánů mám hodně, nakladatelé čekají, jen času je málo.

Jak budete trávit letošního Silvestra? A co byste popřála našim čtenářům do nového roku?

Silvestra budu trávit tak, jak se na letenského patriota sluší, ve svém teritoriu. Obejdeme s rodinou známé, podíváme se, co přichystali ohněstrůjci, a až moje osmiletá dcera zavelí k ústupu, vrátíme se do své věžičky nad letenským tunelem a budeme se dívat na Prahu. Čtenářům a vlastně vůbec všem přeju klid, naději, že dobré časy přece jen přijdou, a alespoň pár chvil strávených v kouzelném světě fantasie.


Lenka Rožnovská

Jaké pohádky vám předčítali rodiče? Máte nějakého oblíbeného pohádkového autora?

Doma nám pohádky četla maminka, která pochází z vesnice. Její tatínek, můj dědeček, byl prý vyhlášeným vypravěčem. Nejspíš ho k tomu donutily okolnosti, měl hodně dětí, televize nebyla, tak křiklouny utišoval vyprávěnkami. Dědečka jsem bohužel nepoznala, přesto věřím, že byl úžasný a že všechno, co se o něm říká, je pravda. Můj děda potkal hastrmana! A že mu dal kousek chlebové kůrky, hastrman ho neutopil. Maminka už nám tolik vyprávět nemusela, ale když měla čas, ráda nám četla. Vzpomínám si na náš tajný knižní poklad – Káju Maříka a Gabru a Málinku. Tyto knihy nepatřily do oficiálního proudu dětské literatury, v knihovnách či v knihkupectvích jste příběhy o trošku nezbedných dětech nenašli. Můj nejoblíbenější autor je Josef Lada. Jeho Nezbedné pohádky a Kocour Mikeš se mi nikdy neomrzí.

Která z vašich pohádkových knih je vaší nejoblíbenější a proč?

To je trošku záludná otázka, protože autoři ke svým knihám přistupují jako k vlastním dětem. Jsou to děti našeho ducha, fantazie. Ale asi jedno malé plus navíc má moje prvotina František a jeho pohádky do postýlky. Je to kniha o neposedném Františkovi, který nemá tatínka. Tatínka mu totiž očarovala zlá čarodějnice a on u ní ztratil své srdíčko. Avšak malému Františkovi to nevadí, najde si jiného tatínka, který má srdce na pravém místě. A mně František našel kamarádku – ilustrátorku Magdu Veverkovou-Hrnčířovou. Máme stejnou fantazii, navzájem nám to ladí a myslím, že knížky, které spolu děláme, zpívají nejen nám, ale i dětem.

Mini rozhovory pro vás připravili: Jitka Libigerová, Hana Moualla, Marta Štefková.

Foto: Kiva foto (S. Lauerová), ostatní z osobních archivů.