S finalistou Fantastické povídky do Pevnosti zoufalství

Rozhovory

Vytvořeno 14. 1. 2013 2:00

Autor: Petr Kuběnský

Zobrazeno: 3945

Radovan Kolbaba je mladý brněnský fantasy autor, kterému nedávno vyšel první román Pevnost zoufalství (Mytago, 2012). Už delší dobu ho však fanoušci české fantastiky znají ze sborníků různých literárních soutěží nebo ze stránek časopisu Pevnost. Jak se dívá na svoje literární úspěchy a jak obtížná byla cesta k první autorské knize, vám prozradí v následujícím rozhovoru.

Právě ti vychází první román s názvem Pevnost zoufalství. Mohl bys nám na začátek prozradit, o čem tvá kniha je?

Román popisuje příběh ženy a muže, kteří spolu kdysi žili, ale nepřízeň osudu je znepřátelila a rozdělila. Když je ale uneseno jejich dítě, musí se po letech spojit a, přestože již pověsili na hřebík řemeslo dobrodruha, pátrat po něm a bojovat, aby je zachránili. Vše se odehrává v kulisách českého fantasy světa Asterionu, především ve městě Rilondu, jedné z metropolí kolonizovaného kontinentu Tara. Hraničářka a bojovník se totiž nechtěně zapletou do věcí, na kterých závisí osud mladého Rilondského království, když je jejich pátrání postaví do cesty náboženské sektě, jež využívá zoufalství lidí, které zbídačila nedávná válka, pro své vlastní mocenské záměry.

Asterion je svět pro hraní na hrdiny, specificky vytvořený pro Dračí doupě. Je vůbec možné, aby v takto strukturovaném univerzu vznikaly příběhy, které snesou srovnání s fikčními světy, které si vytvářejí sami autoři české fantastiky?

Určitě ano. Ostatně dokazuje to i fakt, že je Pevnost zoufalství již devátou knihou z asterionského prostředí a již brzy vyjde i desátá. Autorské světy mají samozřejmě tu výhodu, že si do nich autor může vložit to, co se mu hodí, aniž by musel konzultovat reálie s desítkami herních modulů a zjišťovat, je-li to či ono možné. Vím, o čem mluvím. Sám jsem několikrát trnul, jestli je něco v pořádku. Největší rána ovšem přišla, když jsem napsal asterionským tvůrcům Zbyňku Holubovi a Honzovi Galetovi dotaz, zda můžu příběh zasadit do určitého roku a jako odpověď mi přišlo, že to bohužel nejde, neboť tou dobou již možná nastane apokalypsa, znamenající zánik Asterionu. Výhodou na druhou stranu je, že píšete v prostředí, které mnozí čtenáři znají a drobná zaškobrtnutí, jako třeba to s apokalypsou, vás donutí být o to kreativnější.

Ještě nazpět k tvojí knize. Měl jsem možnost si ji už přečíst a podle mého soudu je to něco pro příznivce svižné akční fantasy. Dokonce mi přijde, že hrdina knihy, barbar Tarag, je náramně podobný slavnějšímu barbaru Conanovi. Vnímáš to taky tak, nebo se Tarag něčím zásadním liší?

Akční fantasy mám rád a pokud budou čtenáři vnímat Pevnost zoufalství jako "svižnou a akční", budu spokojený. Mám ale rád akční příběhy, kde akce nezastiňuje děj a je logickým vyústěním, ne jakousi atrakcí. Nejsem ani příznivce v současné době populárních knih, kde hlavní hrdina - s velkou pravděpodobností upír - na jedné stránce zabije dvě stovky nepřátel a na další si dá trochu voraz a sejme jich jen sto padesát.
A ke druhé části tvé otázky - Tarag se liší v mnoha směrech. Na Conana mu například chybí skoro půl metru a třicet kilo svalů. Na druhou stranu mají s Conanem mnoho společného a nebudu zastírat, že když se před mnoha lety Tarag zrodil v mojí hlavě, byl silně inspirován nejznámějším hrdinou Roberta E. Howarda.

Nedávno jsi se umístil dosti vysoko v soutěži Fantastická povídka, která měla poměrně velkou publicitu. Jeden z tvých soutěžních textů byl dokonce hodnocený odbornou porotou jako nejlepší povídka ročníku. Pokud se nemýlím, jednalo se k tomu všemu o sci-fi, což ale není tak úplně tvoje parketa. Přesto, pomohla ti nějak soutěž nakopnout tvoji literární kariéru?

Osobně si myslím, že ano. Když vám odborná porota čítající spoustu lidí, kterých si vážíte, vyhodnotí povídku jako nejlepší ze šesti set šedesáti šesti - to číslo jsem si nevymyslel, ani nejsem skrytý satanista (smích) - je to nakopnutí jako od Chucka Norrise. Ostatně na vlně euforie z takového úspěchu jsem začal Pevnost zoufalství psát. Shodou okolností se mi právě v té době ozval Zbyněk Holub a nabídl mi, že pokud napíšu něco schopného z asterionského prostředí, zařídí mi vydání. Jak může každý začínající pisálek potvrdit, nabídka zvenčí na vydání knihy je splněním snu.

To opravdu ano. Ale Fantastická povídka není tvůj první literární úspěch, že? Pokud vím, literární soutěže jsi obesílal už několik posledních let. Kde všude se tedy mohou tví fanoušci s tvými povídkami setkat a jakého uznání si ceníš nejvíc?

Literárních soutěží se zúčastňuju už řadu let a podařilo se mi zatnout dráp do Lahvičky miruvoru, Nejlepší fantasy nebo Železné rukavice lorda Trollslayera. Těžko ale říct, kterého úspěchu si vážím nejvíce. Každý je pro mě cenný a každý mi dával sílu psát dál v naději, že mi třeba jednou vyjde autorská kniha. Několik povídek mám též všude možně jako například v Almanachu Zeď, časopise Pevnost nebo dvou sbornících Hry s příběhem. Právě do posledně jmenovaných sborníků jsem psal povídky čerpající ze světa Asterionu a ve druhém z nich, s podtitulem Ocel a krev, je hlavním hrdinou mojí povídky právě Tarag.

A když půjdeme ještě dál do minulosti, jaké byly vlastně počátky tvojí literární dráhy? Kdy a za jakých okolností jsi začal psát?

Čím víc se mě na to lidé v souvislosti s knihou ptají, tím víc si uvědomuju, že jsem začal psát snad už v době, kdy jsem samostatně četl něco víc než slabikář. Svoji "prvotinu" jsem napsal na prvním stupni základní školy. Asi budu muset vyhlásit pátrání u rodičů, abych zjistil, jaký klenot jsem tehdy vyplodil. Potom jsem svého času psal povídky o dinosaurech, předpotopní potvory jsem v té době miloval, pak veselé zápisy do táborové kroniky a nakonec mi jeden můj kamarád navrhl, abych přispěl do jím připravovaného sborníku. Tehdy jsem nechápal, proč oslovil zrovna mě, ale teď mi to začíná zapadat do sebe. Asi v osmnácti letech se tak psaní stalo mým malým koníčkem.

Už jako dospělý jsi ale taky navštěvoval kurzy tvůrčího psaní. Daly ti něco podnětného?

Nechci, aby to vypadalo, že jsem prošel nějakým intenzivním psaveckým kurzem. Jednalo se o několik víkendových akcí s půlroční periodicitou a já je vždy bral spíše jako setkání kamarádů se stejným zájmem. Ostatně i hlavní organizátor těchto kurzů je můj dobrý kamarád. Paradoxně mi ale daly opravdu hodně. Možnost vyzkoušet si literární formy, jež jsem ani neznal, zpětnou vazbu, nezbytnou k růstu v jakékoliv činnosti, nebo pocit sounáležitosti, když jsem zjistil, že nejsem jediný podobně postižený. Zajímavé je, že ryzí fantazáci a prozaici jsme v celé skupině byli vlastně jen dva a vedle nás byla ohromná enkláva básníků. A samozřejmě bych neměl zapomenout na motivaci dál tvořit, bez těch kurzů bych psaní dost možná dávno pověsil na hřebík.

Jednou z tvých velkých zálib je bojové umění. Projevuje se to nějak v tvých prózách?

Většina toho, co napíšu, je poměrně akční a často čerpám z vlastní zkušenosti. Takže ano. Vím ale, že nepotřebujete být mistr šermíř na to, abyste dokázali popsat souboj. Navíc podrobný a zdlouhavý popis akci škodí. V současné době dokončuju knihu, jejímž hlavním protagonistou je Dioxippus z Atén, vítěz antických olympijských her v disciplíně zvané pankrateon. Pankrateon není nic jiného než starověká forma boje beze zbraně a předchůdce dnešních smíšených bojových umění [MMA neboli Mixed martial arts, pozn. red.], které jsou mimo jiné také jediným sportem, který Pierre de Coubertin za žádnou cenu nechtěl na hrách novodobých.

Musíme prozradit, že jsi studoval historii. Proč se tedy častěji vrháš do vod fantastiky, namísto historické prózy?

Možná proto, že jsem se nakonec profiloval jako badatel událostí z první poloviny 20. století. Na druhou stranu ze svých vědomostí získaných studiem často podvědomě čerpám, například při popisu reálií. Kniha o pankrateonu, kterou jsem před chvílí zmínil, je ale historickým studiem doslova prodchnutá, a jestli se mi podaří ji dopsat a zbydou mi k tomu síly, udělám k ní patně nejen rejstřík pojmů, ale i seznam použité literatury.

Nejen, že jsi vystudovaný historik, ale učíš na střední škole vedle angličtiny také dějepis. Znají tvoji žáci tvou literární tvorbu? A co na ni říkají?

Ani nevím. Někteří vědí, že píšu, ale moc se o to nezajímají. S politováním musím říct, že většina mých žáků nečte a že je to, jakkoliv to teď bude znít nepěkně, na nich poznat. Dělám co můžu, abych mezi nimi propagoval četbu obecně a upřímně je mi vcelku jedno, jestli čtou zrovna moje věci. Navíc se o svém psaní ani moc nešířím, protože moje díla nemají zrovna výchovný charakter.

Koho ze současné české literatury, nebo chceš-li fantastiky, uznáváš a proč?

Příliš mnoho jmen. Zmíním jen pár a snad mi to ostatní prominou. Mimo fantastiku bych zmínil Zdeňka Svěráka. Koupil jsem mámě jeho Povídky, neodolal jsem a ještě než jsem je předal, tak jsem je přelouskal. Je to čistě můj osobní názor, ale myslím si, že jako spisovatel-řemeslník a obráběč českého jazyka je pro mě hned za Karlem Čapkem. V české fantastice je pro mě pomyslným králem hory Miroslav Žamboch. Zaprvé mnohé jeho knihy i povídky zbožnuju a za druhé to byl on, kdo mi ukázal, že existuje něco jako česká fantasy a že se v porovnání s tou zahraniční nemusí za nic stydět. Tím mě ovlivnil i jako autora.

Děkuji. A teď, kdyby ses s námi podělil, pověz, jaké jsou tvé plány do budoucna? Máš třeba v hlavě nějaký vysněný literární projekt, do kterého ses ještě nepustil?

Můj vysněný literární projekt, ve kterém vězím až po uši už tři roky, je zmiňovaná kniha ze starověkého Řecka. Rád bych také dál psal pro asterionskou knižní řadu. To ale záleží na čase a hlavně chuti psát.

Radovan Kolbaba (*1983) se narodil v Brně, kde také vystudoval historii a politologii na Masarykově univerzitě. Působí jako učitel angličtiny a dějepisu na střední škole. Se svými povídkami se umístil v soutěžích O lahvičku miruvoru, Žoldnéři fantazie, O nejlepší fantasy, O železnou rukavici lorda Trollslayera a Fantastická povídka 2011. Publikoval také časopisecky a jeho texty se objevily i ve sbornících Hry s příběhem, almanachu Zeď a almanachu Na věky věků. V roce 2012 mu vyšel první román Pevnost zoufalství.