Radka Denemarková: „Mám ráda vlaštovky“

Rozhovory

Vytvořeno 28. 2. 2013 2:00

Autor: Jiří Lojín

Radka Denemarková je mezi současnými českými spisovateli výraznou osobností. Její knihy se nečtou snadno, témata, která se v nich objevují, nejsou příjemná ani odpočinková. Taková je i její volná trilogie o středoevropském dvacátém století, vznikající postupně v průběhu šesti let. Koncem minulého roku nakladatelství Druhé město znovu vydalo první titul této trilogie – knihu A já pořád kdo to tluče (recenzi této knihy si můžete přečíst ZDE).

Paní Denemarková, nedávno znovu vyšel Váš román A já pořád kdo to tluče. Má připravit půdu pro vydání nové knihy, mohou se na ni Vaši čtenáři těšit?

Důvod vydání románu A já pořád kdo to tluče: kniha byla vyprodána, nakladatelství se na mne obrátilo, že ji chce vydat znovu. Zároveň vyšla knižně moje první divadelní hra Spací vady, kterou jsem napsala po tátově smrti. A po derniéře v Divadle Na zábradlí, kde se hrála téměř tři roky, si tak vizuální a knižní podoba symbolicky předaly štafetu, postavy v divadelních kostýmech pokřtily postavy vrostlé do slov na stránkách.
Píšu román. Což je laboratoř. A tam mám být sama. Je v tom i jistá radikalita. Nutná nekompromisnost. Strhnout lidi do „zkušenosti“ tím, že se vyškubnu z frází jazykových, literárních, politických. Nevyvlékat se z osobní zodpovědnosti v životě ani v psaní. Následovat postavu a práskat bičem nad slovy. Pro mne je podstatná „realita“ fikce, reálnější než realita sama, přestože existuje jen v mé mysli a posléze na papíře. Veškeré faktické detaily i dějinná pozadí jsou pouze zaměnitelné kulisy. Lidé se nemění, doba ano. Jsem nucena kulisy a konkrétní detail pro srozumitelnost používat, stejně jako jsem nucena používat slova, na jejichž významu jsme domluveni. Realita A já pořád kdo to tluče, realita Peněz od Hitlera, nebo realita knihy Smrt, nebudeš se báti, aneb Příběh Petra Lébla je mimo čas a prostor, přestože se v konkrétním čase a prostoru děj odehrává. Použila jsem slovo fikce a přitom ho nemám ráda. Nikdy to přece není úplně fikce, protože spisovatelka má k dispozici zase jen samu sebe, samu sebe opracovává a nasává, co prožila; prožité promýšlí, přetváří. Pracuji s „realitou“ slov, zkouším, co čeština umí, hnětu ji jako sochař hlínu. Volím jazyk, který se nevzpírá srozumitelnosti, ale také specifický jazyk konkrétního příběhu, jazyk tématu. Tak v tom teď zase vězím, jsem s tím románem srostlá. Jak to dopadne, nevím. Ten román nepíšu, spíš maluju. Ne štětcem. Štětkou, kterou namáčím do husté barvy. Miluju sever a jeho ostrovy, jezdím na ostrov Amrum, i letos jsem ta byla, tam je ticho a tam mne navštěvují moje věty. S románem se okukujeme, číháme, co od sebe můžeme čekat. Tuto fázi mám ráda. A i všechno, čím žiju, do něho padá, jako do trychtýře. Chci, aby to byla nebojácná kniha. Zároveň křehká. Pracovní titul je Příspěvek k dějinám radosti. Svou roli tu mají vlaštovky. Mám ráda vlaštovky. Nepotřebují odvahu. Žijí podle sebe, jinak nemohou. A přitom jsou tak křehké.

Kromě vlastní tvorby se věnujete i překládání, například knih Herty Müllerové. Co je pro vás náročnější - psaní nebo překlad?

Psaní. A nesrovnatelně! Překládám v prolukách mezi psaním vlastních knih, z nichž jsem vnitřně poničená. Je to forma odpočinku. Když píšete, riskujete všechno. Máte prázdný papír. Při překládání je text hotový, jen mu šijete na míru český kabát. Spisovatelka ve mně, kterou načas uspím, se právem vzteká, proč překladatelka v témže těle někomu cizímu daruje „její“ jazyk. Překládám s nasazením tak, jak chci, aby ostatní překládali mé knihy. Mým snem je, aby mne překládali spisovatelé a spisovatelky. Je to pořád dokola. V každém oboru. Důležití jsou tvůrčí lidé, kteří se nebojí riskovat. Vycítí i energii textu, vidí do kuchyně, mají úctu ke slovu. Výhodou je, že překládám autory, které jsem si buď sama vybrala, nebo ty, kde cítím napojení, autor mne vzrušuje prací s jazykem nebo novým přístupem k tématu. Pokud ono jemné napojení na svět autora chybí, nebudu ho překládat, nemůže nikdy vzniknout dobrý překlad (a že jsem četla mnohé, jazykově výtečné překlady, ale byly o něčem jiném než originál). Po těch zkušenostech mne čistě filologický přístup překladatelů děsí, nemá daleko k fachidiotismu. A také ne všichni přece mají stejnou empatii, smysl pro humor, ironii, cit pro všechna sklepení jazyka… Postup je obdobný: přečtu vše od daného autora, abych věděla, v kterém bodě se nachází daný text a proč jsou upřednostňována určitá slova. Autora chci poznat osobně, jeho životní prostor, vnímání života, světa i to, co v textech zakrývá. Potom je nutné na text zapomenout. A poté začne ožívat v mém jazyce, naslouchám jeho dechu. Dech textu je zásadní. Věty každé knihy vyžadují odlišný přístup. Například u Michaela Stavariče byl zásadní celek a jeho rytmus, jako bych se nad větami vznášela, celek ohledávala z výšky. Výhodou bylo, že jsem mohla výsledek konzultovat, protože Stavarič umí výtečně česky. Před vlastní prací jsem chodila na dlouhé procházky, v onom rytmu pak překládala. U Herty Müllerové je nutné se naopak zklidnit, odpojit od okolního světa, zakutat se do každé věty jako do škeble, pečlivě hlídat obrazy, které bují z výchozích vět, aby tytéž vyrůstaly i v cílovém jazyce. Svým překladatelům také zdůrazňuji, že se pohybujeme v různých jazycích a tedy v různých myšlenkových systémech a nejde vůbec o doslovný překlad. Výsledné vyznění textu musí být stejné.

Když mluvíte o Hertě Müllerové a o Michaelu Stavaričovi, vyzařuje z vašich slov vnitřní souznění s těmito autory. Když jsem měl možnost Hertu Müllerovou slyšet „naživo“ v Praze v dubnu 2012, potvrdil se mi pocit, že váš překlad z takového sepjetí vychází a je tedy velmi autentický. Co vás ale vedlo k tomu, že jste se rozhodla přeložit román Pascala Merciera Lea? Osobně mě moc nezaujal, připadl mi pózérský, drama, které je jen na povrchu a vlastně se ani nekoná.

V tomto případě mne oslovilo nakladatelství. Díky práci na překladu jsem se podívala pod sukni nejen přemrštěnému a duchaprázdnému jazyku tohoto textu a myšlenkové lenosti, ale i této době. Pomohl mi s odpovědí na otázky, které mne trápí. Proč mizí metaforické vnímání? Proč literatura ztrácí náročné čtenáře? Zdětinštěli? Televizí? Přebírá literatura televizní způsob myšlení, kde se všechno soustředí na jednu myšlenku či obraz? Ambice všech přesměroval trh. Celá ta falešná hra na kulturu. Nakonec zbudou reklamní spoty. Když jsem měla čtení v Curychu, tak má přítelkyně byla zkormoucená, že mají tolik zajímavých autorů a svět si všimne zrovna Merciera. Při překladu jsem si mohla stopovat, proč doba uctívá a žádá autora, který napodobuje dávno napsané a leští povrch. Ten člověk je pozér, a neví o tom. Abych se nezbláznila, našla jsem si na textu jistý klad: autor ješitně popisuje údajné „hledání identity“ dvou mužů, kteří se vnímají jako oběti. Bezděky ovšem trefně popsal sobecké figurky, které nejsou schopné navázat a udržet vztah a naprosto selhali jako otcové. Při práci jsem měla pocit, jako kdybych se brodila odpadky slov a smetištěm ošoupaných vět a myšlenkovou veteší. Je to bublina, která se tváří, že je něčím naplněná. Není. Autor je manipulátor, který tvrdí, že nahlíží do „filozofických hloubek“, ale zatím se nehne z mělčiny. Ale čtenář má asi pocit, že v ruce drží náročnou knihu. A je blažený, že jí rozumí. Zvláště když se na pět minut nezamyslí. A to je přesně problém dnešní doby. Ta faleš. Stačí nám „jako“. „Jako“ literatura, „jako“ filmy, „jako“ diskuze. Má přítelkyně z Curychu byla vyděšená, když jsem jí řekla, že se do toho pustím a varovala mne, že mne to zničí. Nezničilo, naopak. Jen mne to utvrdilo v mém rozhodnutí stát plně při jazyku. Z jistého úhlu pohledu to byla moje nejlepší práce v oblasti překladu, protože jsem musela zatnout zuby. Byla jsem nadšená tou prací a zároveň mátla redaktorku, která byla nesmírně milá, když jsem jí vyčítala, že něco takového vydávají. Přeložme to, nevydávejme to. Nahlédla jsem díky tomuto textu opravdu dnešku víc pod kůži. Pro mne to byla studie dnešní doby. Lhostejnost. Podvod, povrch, smetí, póza. Toho se nikdo nebojí, protože to nebolí. Toto lidé chtějí dnes číst.
Neviditelná ruka trhu nevyřeší vše. Neviditelná ruka trhu opravdu žádá, aby společnost dětinštěla.

Zaznamenal jsem názory některých literárních kritiků, že se současná česká literatura neustále zabývá několika tématy. Jedním z nich je poválečný odsun Němců. Myslíte si, že je potřeba o této události psát?

Samozřejmě, a žádné téma není nikdy vyčerpané, nikdy. A jakápak literární kritika? Ti co neustále sledují, aniž to vědí, vyšlapanou cestu? A kterépak knihy mají na mysli? Těch několik publicistikou kontaminovaných povrchností? To je stejná omezenost jako u populistických politiků, kterým toto téma slouží jako vděčná záminka. Umělecké zpracování vyžaduje jiný vhled, jiné myšlení, jiný jazyk. V každém tématu přece naleznete člověka. Lidská situace je podstatná. Kulisy, včetně těch historických, se mění, jsou zaměnitelné, vždy píšu o sobě a vždy píšu o současnosti. Já budu vždycky na straně oběti. A je úplně jedno, z jaké skupiny ta oběť je. Jestli tu bude jeden jediný nevinně zmařený život, tak se já musím nad tím zmařeným životem zastavit. Porovnávat utrpení prostě nelze. V žádné válce nikdo není vítězem. Tam není vítězů. Obhlížím děje s takovým časovým odstupem a literárně vysoce stylizovaně, a přesto lidé reagují zjitřeně. Já si vždycky budu všímat podobných věcí všude na světě. Už dlouho přemýšlím o tom, co se například dělo na konci 19. století, kdy se zadělávalo na století dvacáté. Přemýšlím o té nacionální zapouzdřenosti. Říkám si, kdyby lidé měli empatii a respekt ke komukoliv. Jak toho dosáhnout. Já mohu literaturou ukázat jen to, že jsme tady na chvíli, nikdo tu není na věky,a že se máme navzájem vnímat.

Jaký je váš vztah k vlastním knihám? Pouštíte je z hlavy, když je vyšlete do světa, nebo s nimi dále žijete?

A já pořád kdo to tluče jsem napsala před deseti lety, psalo ji tehdejší já. S každou knihou je to jiné. Po některé vám zbude v mysli otázka, na kterou hledáte odpověď v dalším textu. Na některé se vás lidé neustále ptají. Ty knihy jsou součástí mého života. Ale když je kniha hotová, odloupne se, nevracím se k ní. Ani při nových vydáních. Žádné dodatečné úpravy. Nechápu autory, kteří starší knihy pro nová vydání upravují. Jako by své děti nutili podstoupit plastiku. I když, teď mě napadá, smí se něco takového říct? Ne. Přestanu mluvit o svých knihách jako o dětech.
Ale nic se nevyrovná pocitům, když kniha vzniká. To střídání zoufalství a radosti. Jsem román, který právě píšu. Jen v takovém údivu má cenu psát. Když píšu novou knihu, začínám od nuly. A když se ohlédnu, nejsem udivená, co jsem dokázala nebo nedokázala jako spisovatelka. Jsem udivená, že jsem dokázala vychovat děti, sama plnit a odškrtávat seznamy dennodenních povinností, které nám nenápadně a cílevědomě podtrhávají nohy a vysávají z nás energii. Nevzdala jsem se své práce, tedy svého života. I díky jakémusi čistému údivu, s jakým jsem samu sebe pozorovala a přemýšlela, co mi to osud navalil do cesty za výzvy, co mi tím chce vlastně vzkázat.

Nové vydání vaší knihy A já pořád kdo to tluče a to, že jsem možnost si ji oživit, mě inspirovalo k několika otázkám. Je pravděpodobné, že jste na ně už několikrát odpovídala v jiných rozhovorech, které vznikly v průběhu osmi let, která jednotlivá vydání dělí.
Postavy režiséra Bucha, dramaturgyně Klamové a autorky Birgit mi více než obvykle připadají jako tři různé aspekty jednoho člověka – vlastnosti, projevující se v jednom individuu, ale ne v tak vyhraněné formě, spíše potlačované nebo kompenzované jinými. Měly tyto postavy reálný základ v jednom nebo více lidech, nebo je to fikce (přestože to slovo nemáte ráda)?

Původně jsem měla jednu postavu a tu jsem rozporcovala na tři. Na praktickou Klamovou, inteligentní, sarkastickou a hypersenzitivní Birgit, která vidí pod povrch a obětavou, empatickou Johanku. Všem zasáhne do života režisér Buch, a všichni se míjí. Dohromady vytvářejí ideální bytost, takto separované umožnily ostrou stylizaci. Birgit říká pravdu o tomto světě, ale nikdo ji nechce slyšet, protože pravdu pronášejí právě tato nesnesitelná ústa. A předobraz v případě dramaturgyně Klamové: v úvodu stojí věnování přítelkyni Mileně Honzíkové, která klamala tělem celý život. Ve svých knihách odkrývám všechno, odkazy jsou zašifrované, roztroušené. A líbilo se mi, jak knihu označili v Maďarsku. Jako existenciální detektivku. Takové jsou asi všechny moje knihy. A společná je jim i grotesknost a černý humor, pravda, na některých místech se směju jen já... A samozřejmě Čechy jsou důležité. Tak dlouho chodím kolem Vltavy, říkala jsem si třeba, a už ji ani nevnímám. Věnuji jí knihu. Proto se Kobold odehrává na břehu Vltavy i v jejích hlubinách.

V A já pořád kdo to tluče se letmo mihne doktorka Gita Lauschmannová. Předpokládám, že je to tatáž Gita Lauschmannová, která je hlavní postavou Peněz od Hitlera? Měla jste ji už tenkrát v hlavě? Psala jste první knihu již jako první část trilogie?

Ne. Až po dokončení A já pořád kdo to tluče mi v mysli uvízly tři postavy. Vylouply se z textu, rozhodla jsem se jim darovat příběh. A těmi příběhy si prosvětlit prostor, kde žiju. Promísit rovinu společenskou a rovinu intimní, až po ticho, které panuje kolem duše. Co je to za prostor, kde žiju? Co je to za prostor, kde jsem se narodila? Co je to prostor, kde vychovávám děti? Co utvářelo místní mentalitu? Jak to, že kdekoliv na světě okamžitě poznám, že toto jsou Češi? Jako zvířata se poznáme, jdeme po čuchu. Jak vypadá dnešní Čech, vím. Ale co si neseme v mentálním podvědomí? Jsem Češka. Můžu odejít ze své mateřštiny. Můžu odejít z češství? Podivínovi z tramvaje, který Birgit irituje a odpuzuje, je věnována část Kobolda. Protože i takoví lidé jsou schopni lásky. Šarmantní tajemné paní doktorce Gitě Lauschmannové, která za záclonou sleduje dění před divadlem, jsem věnovala knihu Peníze od Hitlera (a z knihy A já pořád kdo to tluče je patrné, kde v Praze žila). S postavou Jiřího Oujezdského jsem nakonec čas trávit nechtěla, mysl ho propustila, přestal mě zajímat, je zbabělý.

Psychické násilí páchané na členech rodiny se objevuje ve vaší prvotině, znovu silně a naléhavě o něm píšete v dvojrománu Kobold. Jak toto téma vnímáte, proč o něm píšete?

Protože se na ně zapomíná a protože tady se rozhoduje, jak bude naše společnost vypadat. I politika a politici jsou výsledkem výchovy, a pokud jsou jejich duše a psychika pochroumané, předávají zvěrstva nenápadně dál. Podívejte, jak se rychle zapomnělo na to, že současný prezident týral svou matku i první manželku a syna. Zemanův výrok o znásilňování byl úděsný a stejně strašidelná byla reakce publika, i některých žen, které se při tom pochichtávaly. A společnost toleruje zločiny, které se dějí bezbranným, dětem především. Ale tady se pozná úroveň a kvalita lidské společnosti. Totalita nevymizela. Existuje nejen totalita nacistická a komunistická, existuje i totalita ve firmách, v rodině, ve vztazích. Totalita ve vztahu mezi zeměmi. Problém dneška jsou „koboldové“: neřeší, kritizují, stahují pozornost k sobě. Jsou vysoce inteligentní, ale chybí jim emoční inteligence, sociální soucítění. Snadno manipulují s druhými. Dvojromán Kobold je kniha o násilí v rodině a lhostejnosti okolí, o rasové nesnášenlivosti a sociální nespravedlnosti dnešní doby. Témat mi do jazyka prorostlo vícero. Pro mne je to metafora: jak obecně funguje totalita a jak naše jednání ovlivňují síly, které jsou běžným jazykem jen těžko uchopitelné. Násilí v mikrokosmu rodiny je metafora totalitních režimů, kterými bylo 20. století nasáklé. A tím pádem i naše země. A nějakým způsobem zůstává tento otisk v chování lidí, v gestech, v mentalitě národa. Jak je možné, že většina menšině dovolí v tak krátké době neskutečné věci? Chtěla jsem ukázat, že vše začíná nenápadně. Lidé s vidinou nějakých krátkodobých výhod se vzdají toho nejcennějšího, co mají. A to je svoboda, sebeúcta a seberespekt. Přemýšlím o tom delší dobu, od knihy A já pořád kdo to tluče. Kobold je kniha, která svým způsobem završila mé přemýšlení o prostoru, kde žiju a kde jsou ještě mnohá tabu. Všechny mé postavy se snaží marně vysvobodit ze systému přítomnosti. Na současnosti mě nejvíc trápí fakt, že když se někdo ne vlastní vinou dostane na okraj společnosti, najednou mizí solidarita a občanská sounáležitost. Ti lidé jsou naopak kriminalizováni, jejich neštěstí jako by bylo odsouváno, aby se společnost nenakazila. Místo aby jim pomohla. Přitom společnost je přes všechny problémy blahobytná, my tu žijeme v době míru, nejsou války, základní potřeby jsou pro všechny pokryty. Mám pocit, že si zaděláváme na velké problémy do budoucna. Ve slovech ona účast existuje, ale v činech není, ani v chování lidí. Podívejte se například, jak ostudně nízké jsou u nás, pokud se ty případy vůbec k soudu dostanou, tresty za ten nejhorší zločin, jakým je týrání dětí? Tak jsem si říkala, co se to se společností, ve které žiju, vlastně děje?
Blahobyt může vést k sociálnímu otupění, je to zvláštní druh agresivního otupění a davové lhostejnosti, kdy najednou mizí to nejzákladnější, co dělá člověka člověkem. A to je soucit, empatie, elementární slušnost a taky rozhovor, kdy jeden naslouchá druhému, kdy se vnímáme. Není to pěkný pohled. Ty nálepky, které jsme si z minulých desetiletí přinesli, jako kolektivní vina a kolektivní hrdinství, zůstaly. Ano, k tomu, aby člověk nabyl zkušenosti, je zapotřebí času, ale u nás jako by za určitou hranicí poznání už nebyla ochota zkušenost prohlubovat. Nálepkování lidí podle barvy kůže nebo podle toho, zda se narodili v kůži ženy nebo muže, to zůstává. Místo toho, abychom už konečně jasně cítili, že hranice skutečně vede jen a jen od člověka k člověku. Všechno ostatní jsou nálepky zvnějšku. V tomto manipulátorském chování lidí vidím prvotní moment vzniku totalit. Totalita se netýká jen společnosti. Týká se rodiny. Týká se vztahů, někdy dokonce v době zamilovanosti, i tady se někdy rozhoduje, kdo koho kam a na jaké území pustí a kdo čí řeč přejme.

V projevu Birgit Stadtherrové jste ostře vystoupila proti idealizaci života v minulém režimu, na kterém se významně podílely a stále podílejí literatura, film a média v čele s televizí. Především skladba programu komerčních televizí, které trvale ovlivňují milióny lidí, vám dává zapravdu. Předpokládám tedy, že vnímáte nebezpečí návratu komunistů, za jejichž vlády bylo – podle takových interpretací – lépe, jako stálé, možná i vážnější. Je vůbec možné s něčím takovým bojovat?

Určitě je možné bojovat proti sebeklamu a lži tím, že věci pojmenujeme přesně a neuhýbavě. I zpětně. A připadá mi nechutné, že většina zvlášť komerčních umělců přetře a zapatlá minulá desetiletí lživou a růžovou polevou, podbízí se uboze čtenářům a filmovým i televizním divákům, vymývají jim po léta mozky, což ať si klidně a s vervou dělají, ale vzápětí se v rozhovorech či českých směšných bojůvkách pasují na neuhýbavé bojovníky za pravdu, jako by se svým dílem vůbec nesouviseli.

Zmiňujete se o autoru/tvůrci a autoru/zapisovateli. Jaký je mezi nimi podle vás rozdíl?

Jsou to dvě strany téže mince. Talent si nevybíráte a tvůrce ví, že je„zapisovatel“. I svého vnitřního hlasu. A uvědomuje si, že pracuje s jazykem, který tu byl před ním, do kterého vrostl. A že i svět tu byl před ním. I bytost, které říkáme člověk. I příroda a nebe a slunce a hvězdy a láska a nenávist a zrození a smrt. Z tohoto úhlu pohledu jsou zapisovatelé všichni, kdo píší, rozdíl je v tom, co je pudí k tomu, aby psali, „co“ jim diktuje, kdy je navštěvují věty. „Zapisují“, protože nemohou jinak. Slovo zapisovatel je v tomto kontextu absurdní a krásné slovo. Nietzsche třeba ke konci zapisoval, co mu diktovalo jeho šílenství. A pak nad těmito větami dumají po celém světě tisíce lidí…

Zamýšlíte se nad tím, jak je pro čtenáře srozumitelné to, co mu chcete sdělit? Vaše texty jsou náročné a stejně jako odrážejí vaši zkušenost, jejich interpretace je závislá na zkušenosti čtenáře. Záleží vám více na jednoznačnosti sdělení, nebo je důležitější právě individuální chápání – vlastně aktivní čtenářova práce s vaším textem?

Aktivní partnerství. Tak mi moje postavy zpětně podávají zprávu o světě. Na základě reakcí čtenářů, na základě rozdílných interpretací téhož textu. Vyžaduji umné čtenáře. Kteří umějí číst doopravdy. Ostatní ať mne nečtou. A mám radost, že existují různé možnosti, jak moje texty číst. V různém věku jinak. Text by měl rozezvučet neznámá sklepení v nás… Do jazyka mi prorůstá vícero témat. A každý má právo si z textu vyloupnout „své“ téma, zaslechnout svůj tón, zahlédnout svůj odstín. Já čtenáře nepodceňuju, naopak. Právě proto píšu tak, jak píšu. Psaní, které je svobodné, od kterého nikdo nic nečeká. A ono nechce nic, než tu být pro sebe. Skrze mne. Psát jako bych šla na procházku k chladnému moři na milovaném ostrově Amrum. Jsou dny, které mi opětovně dokazují, že nevím, co je psaní. Jednoho dne je prostě tu, s takovou samozřejmostí a lehkostí. Trápím se, že to není ono a pak během jediného dne…psaní přirozené jako dýchání. A někde bliká kontrolka: dýchám správně? Ale teoretizovat o literatuře je nesmysl. Teorii literatury bych přenechala vlaštovkám.

Děkuji za rozhovor a těším se, že si brzy přečtu Vaši novou knihu. Doufám, že vlaštovky přinesou štěstí Vám i Vašemu románu a Příspěvek k dějinám radosti přinese radost i Vašim čtenářům.

Rozhovor s Radkou Denemarkovou připravil Jiří Lojín.