Literární okénko
Kondomy proti literatuře
- Vytvořeno 4. 4. 2010 2:00
- Autor: Petr Měrka
Díky prezervativu se nenarodil geniální autor, což byla hrozná ztráta pro budoucnost. Čtenáři z budoucnosti to nemohli jeho rodičům z minulosti zapomenout. Proto se rozhodli sestrojit stroj času. Vrátili se do roku 2058 a vypravili se zachránit spermie. Šlo jim o všechny, i když ve finále byla pro ně důležitá pouze ta jediná, která oplodní vajíčko.
*
Otec geniálního autora byl idiot, jak už to tak ostatně bývá zvykem. Matka taky moc rozumu nepobrala. On se jmenoval Ubu Gedo a ona Jimu Dumo. Ubu měl 15, Jimu byla o 2 roky starší a měla se sexem bohaté zkušenosti. Dokonce byla už několikrát na potratu.
Oba teď byli nazí a nadržení. Jimu natáhla Ubemu gumu na šulina. V tom se rozletěly dveře pokoje, na jejichž prahu stanula čtveřice silně mentálně rozrušených lidí. Byli rudí vzteky a tvářili se nepříčetně. Jednalo se o intelektuály. Vrhli se teď po nich. Ubemu stáhli ochranu a do Jimy začali hučet:
„Holka, nebraň se zbouchnutí. Uvidíš, bude to fajn! Z vašeho syna vyroste velký spisovatel!“
„Kolik bude měřit?“ zajímal se Ubu.
„Bude vysoký aspoň 2 metry?“ chtěla vědět Jimu.
„Jak my můžeme vůbec vědět, že se někdo takový narodí?“ vyslovil jeden z fanatických čtenářů z budoucnosti a tím mezi ostatní zasel sémě pochyb. Dostavily se rozpaky.
„Viděl jsem to v televizi,“ rozehnal je pádně jeden z intelektuálů.
Toto tvrzení stačilo k tomu, aby donutili Ubu s Jimu k nechráněnému pohlavnímu styku. Když bylo po všem, začali jim vyhrožovat, že pokud se jim nenarodí geniální spisovatel, tak se vrátí, stáhnou je za živa z kůže a jejich těla hodí do kotle s vroucí vodou. Poté odešli a těsně před tím jim ještě pohrozili pěstí.
*
Jimu nechtěla být těhotná, ale měla strach. Uběhlo 9 měsíců a na svět se pomocí císařského řezu dostavil Pivoň. Pivoň byl malé neduživé capartě. Ubu spáchal sebevraždu. Život ho omrzel, a tak si lehl na koleje a nechal se přejet vlakem. Jimu si našla nového přítele. Ten ji však záhy nechal. Stačilo, aby zjistil, že má fakana. A tak se nebylo čemu divit, že Pivoň záhy putoval do dětského domova.
Tam ho zneužívali, týrali a šikanovali. Už po pár prvních minutách svého pobytu se nemohl dočkat doby, kdy mu bude 18 a on odtud bude moci odejít.
*
Těsně po dosažení jeho plnoletosti vypukla válka. Pivoň narukoval k parašutistům. Po tvrdém několikatýdenním výcviku mu dali padák a spolu s dalšími adolescenty ho strčili do výsadkového letadla. To se s nimi vzneslo a přeletělo bojové linie. Jakmile se ocitli nad nepřátelským územím, byli nuceni vyskočit.
Pivoň se řítil prostorem. Cítil se u toho volný jako pták. Dole pod nimi byli vojáci, kteří se je snažili za každou cenu zabít. Pivoň schytal několik kulek a uvízl v koruně stromu. Pomocí nože přeřezal popruhy a žuchl sebou na zem.
*
Uplynulo několik hodin od seskoku a on se cítil ztracený. Toulal se lesem a nevěděl, co má dělat. Měl u sebe, kromě již zmiňovaného nože, malý rozkládací samopal, pistoli a několik ručních granátů.
Byla už noc, když spatřil v dálce prostupovat mezi kmeny stromů slabé světlo. Opatrně se tím směrem začal přibližovat. Postupoval pomalu a bedlivě naslouchal.
Jednalo se o nevelkou dřevěnici. Když se podíval skrz okno, spatřil místnost plnou nahých děvčat. Všechny byly blonďaté a modrooké. Pivoň nevěděl, co si má o tom myslet. Proto se je rozhodl zabít. Odjistil ruční granát, prohodil jím sklo a hned vzápětí vrhl dovnitř ještě jeden.
V okamžiku první exploze se před ním rozplynula iluze skutečnosti a zůstala jenom hmatatelná pravda. Vypadala jako nějaká značně odpudivá příšera. Ozvala se druhá detonace. Pivoň uslyšel řev, nářek a spatřil Smrt. Měla na sobě jen bikiny. Prošla kolem něj a postavila se vedle pravdy. Pivoň měl najednou hlavu plnou výčitek svědomí. Ale taková už byla válka – krutá a nesmyslná. Pivoň ji přežil a odnesl si z ní trauma, které ho mělo provázet až po zbytek jeho dlouhého a produktivního života.
*
Bylo po válce. Nastalo období míru a rekonstrukce. Pivoň odevzdal zbraň a sundal uniformu. Na pracáku se ho zeptali, co umí kromě zabíjení. Pivoň uvedl první, co ho napadlo.
„Umím psát,“ oznámil.
Úřednice s poprsím velikosti číslo 4 zvedla k němu nedůvěřivě hlavu a otázala se:
„Skutečně?“
„Jestli chcete, napíšu vám tady povídku,“ navrhl jí Pivoň a úřednice souhlasila. Dala mu tužku a papír a sama si udělala pohodlí. To znamená: Uvařila si kávu, sundala příliš těsné kalhotky a odložila podprsenku. Pivoň spočinul krátce svým pohledem na jejích úchvatných bradavkách a vytvořil krátký příběh o tom, jak během války byl nucen jíst lidské maso.
*
Úřednice při jeho čtení zbledla a těsně před koncem se pozvracela. Sotva si setřela blitky z úst, pověděla:
„Věřím vám a už jenom z tohoto textu je patrné, že máte nesmírně velký talent. Mohu vám nabídnout z těchto dvou míst. To první je práce v novinách, ale nevím, jak až moc by vás to uspokojovalo. Avšak ta druhá varianta by už pro vás atraktivní být mohla. Jedná se o povolání tak zvaně na volné noze. Jeho podstata spočívá v tom, že za rok napíšete a vydáte alespoň 1 román či novelu – to už bude záležet na vás – a v jejich prodejnosti budete natolik úspěšný, že se tím uživíte. Co vy na to?“
Pivoň se ji zeptal:
„Kde to mám podepsat?“ A od té doby z něj byl profesionální spisovatel.
*
Jeho knihy šly na dračku. Lidé se o ně v knihkupectvích často rvali. Občas klesli až k samotné vraždě. Pivoň se do konce svých pozemských dnů snažil vypsat ze svých hříchů, k nimž byl donucen válečnými okolnostmi. Tím pádem by se dal žánrově klasifikovat jako autor hororu a nebo též thrilleru.
Bylo mu 80, když si pro něj přišla Smrt. Vypadala skvěle. A od té doby, co jí uzřel poprvé, se vůbec nezměnila. Pro mužské oko byla vyloženě vábivě svůdná! Pivoň ji čekal. Měl sice rozdělanou práci, ale když vstoupila, bez jediného zaváhání se zvedl a nechal své dílo nedokončené. Tak si to přál a představoval. Ona ho vzala za ruku a odvedla na onen svět.
*
V Záhrobí Pivoňovi sdělili:
„Zbytek věčnosti strávíte v Očistci a buďte rád, mohlo to být i mnohem horší!“
Oba teď byli nazí a nadržení. Jimu natáhla Ubemu gumu na šulina. V tom se rozletěly dveře pokoje, na jejichž prahu stanula čtveřice silně mentálně rozrušených lidí. Byli rudí vzteky a tvářili se nepříčetně. Jednalo se o intelektuály. Vrhli se teď po nich. Ubemu stáhli ochranu a do Jimy začali hučet:
„Holka, nebraň se zbouchnutí. Uvidíš, bude to fajn! Z vašeho syna vyroste velký spisovatel!“
„Kolik bude měřit?“ zajímal se Ubu.
„Bude vysoký aspoň 2 metry?“ chtěla vědět Jimu.
„Jak my můžeme vůbec vědět, že se někdo takový narodí?“ vyslovil jeden z fanatických čtenářů z budoucnosti a tím mezi ostatní zasel sémě pochyb. Dostavily se rozpaky.
„Viděl jsem to v televizi,“ rozehnal je pádně jeden z intelektuálů.
Toto tvrzení stačilo k tomu, aby donutili Ubu s Jimu k nechráněnému pohlavnímu styku. Když bylo po všem, začali jim vyhrožovat, že pokud se jim nenarodí geniální spisovatel, tak se vrátí, stáhnou je za živa z kůže a jejich těla hodí do kotle s vroucí vodou. Poté odešli a těsně před tím jim ještě pohrozili pěstí.
*
Jimu nechtěla být těhotná, ale měla strach. Uběhlo 9 měsíců a na svět se pomocí císařského řezu dostavil Pivoň. Pivoň byl malé neduživé capartě. Ubu spáchal sebevraždu. Život ho omrzel, a tak si lehl na koleje a nechal se přejet vlakem. Jimu si našla nového přítele. Ten ji však záhy nechal. Stačilo, aby zjistil, že má fakana. A tak se nebylo čemu divit, že Pivoň záhy putoval do dětského domova.
Tam ho zneužívali, týrali a šikanovali. Už po pár prvních minutách svého pobytu se nemohl dočkat doby, kdy mu bude 18 a on odtud bude moci odejít.
*
Těsně po dosažení jeho plnoletosti vypukla válka. Pivoň narukoval k parašutistům. Po tvrdém několikatýdenním výcviku mu dali padák a spolu s dalšími adolescenty ho strčili do výsadkového letadla. To se s nimi vzneslo a přeletělo bojové linie. Jakmile se ocitli nad nepřátelským územím, byli nuceni vyskočit.
Pivoň se řítil prostorem. Cítil se u toho volný jako pták. Dole pod nimi byli vojáci, kteří se je snažili za každou cenu zabít. Pivoň schytal několik kulek a uvízl v koruně stromu. Pomocí nože přeřezal popruhy a žuchl sebou na zem.
*
Uplynulo několik hodin od seskoku a on se cítil ztracený. Toulal se lesem a nevěděl, co má dělat. Měl u sebe, kromě již zmiňovaného nože, malý rozkládací samopal, pistoli a několik ručních granátů.
Byla už noc, když spatřil v dálce prostupovat mezi kmeny stromů slabé světlo. Opatrně se tím směrem začal přibližovat. Postupoval pomalu a bedlivě naslouchal.
Jednalo se o nevelkou dřevěnici. Když se podíval skrz okno, spatřil místnost plnou nahých děvčat. Všechny byly blonďaté a modrooké. Pivoň nevěděl, co si má o tom myslet. Proto se je rozhodl zabít. Odjistil ruční granát, prohodil jím sklo a hned vzápětí vrhl dovnitř ještě jeden.
V okamžiku první exploze se před ním rozplynula iluze skutečnosti a zůstala jenom hmatatelná pravda. Vypadala jako nějaká značně odpudivá příšera. Ozvala se druhá detonace. Pivoň uslyšel řev, nářek a spatřil Smrt. Měla na sobě jen bikiny. Prošla kolem něj a postavila se vedle pravdy. Pivoň měl najednou hlavu plnou výčitek svědomí. Ale taková už byla válka – krutá a nesmyslná. Pivoň ji přežil a odnesl si z ní trauma, které ho mělo provázet až po zbytek jeho dlouhého a produktivního života.
*
Bylo po válce. Nastalo období míru a rekonstrukce. Pivoň odevzdal zbraň a sundal uniformu. Na pracáku se ho zeptali, co umí kromě zabíjení. Pivoň uvedl první, co ho napadlo.
„Umím psát,“ oznámil.
Úřednice s poprsím velikosti číslo 4 zvedla k němu nedůvěřivě hlavu a otázala se:
„Skutečně?“
„Jestli chcete, napíšu vám tady povídku,“ navrhl jí Pivoň a úřednice souhlasila. Dala mu tužku a papír a sama si udělala pohodlí. To znamená: Uvařila si kávu, sundala příliš těsné kalhotky a odložila podprsenku. Pivoň spočinul krátce svým pohledem na jejích úchvatných bradavkách a vytvořil krátký příběh o tom, jak během války byl nucen jíst lidské maso.
*
Úřednice při jeho čtení zbledla a těsně před koncem se pozvracela. Sotva si setřela blitky z úst, pověděla:
„Věřím vám a už jenom z tohoto textu je patrné, že máte nesmírně velký talent. Mohu vám nabídnout z těchto dvou míst. To první je práce v novinách, ale nevím, jak až moc by vás to uspokojovalo. Avšak ta druhá varianta by už pro vás atraktivní být mohla. Jedná se o povolání tak zvaně na volné noze. Jeho podstata spočívá v tom, že za rok napíšete a vydáte alespoň 1 román či novelu – to už bude záležet na vás – a v jejich prodejnosti budete natolik úspěšný, že se tím uživíte. Co vy na to?“
Pivoň se ji zeptal:
„Kde to mám podepsat?“ A od té doby z něj byl profesionální spisovatel.
*
Jeho knihy šly na dračku. Lidé se o ně v knihkupectvích často rvali. Občas klesli až k samotné vraždě. Pivoň se do konce svých pozemských dnů snažil vypsat ze svých hříchů, k nimž byl donucen válečnými okolnostmi. Tím pádem by se dal žánrově klasifikovat jako autor hororu a nebo též thrilleru.
Bylo mu 80, když si pro něj přišla Smrt. Vypadala skvěle. A od té doby, co jí uzřel poprvé, se vůbec nezměnila. Pro mužské oko byla vyloženě vábivě svůdná! Pivoň ji čekal. Měl sice rozdělanou práci, ale když vstoupila, bez jediného zaváhání se zvedl a nechal své dílo nedokončené. Tak si to přál a představoval. Ona ho vzala za ruku a odvedla na onen svět.
*
V Záhrobí Pivoňovi sdělili:
„Zbytek věčnosti strávíte v Očistci a buďte rád, mohlo to být i mnohem horší!“