Kondomy proti literatuře

Díky prezervativu se nenarodil geniální autor, což byla hrozná ztráta pro budoucnost. Čtenáři z budoucnosti to nemohli jeho rodičům z minulosti zapomenout. Proto se rozhodli sestrojit stroj času. Vrátili se do roku 2058 a vypravili se zachránit spermie. Šlo jim o všechny, i když ve finále byla pro ně důležitá pouze ta jediná, která oplodní vajíčko.

Otec geniálního autora byl idiot, jak už to tak ostatně bývá zvykem. Matka taky moc rozumu nepobrala. On se jmenoval Ubu Gedo a ona Jimu Dumo. Ubu měl 15, Jimu byla o 2 roky starší a měla se sexem bohaté zkušenosti. Dokonce byla už několikrát na potratu.
Oba teď byli nazí a nadržení. Jimu natáhla Ubemu gumu na šulina. V tom se rozletěly dveře pokoje, na jejichž prahu stanula čtveřice silně mentálně rozrušených lidí. Byli rudí vzteky a tvářili se nepříčetně. Jednalo se o intelektuály. Vrhli se teď po nich. Ubemu stáhli ochranu a do Jimy začali hučet:
„Holka, nebraň se zbouchnutí. Uvidíš, bude to fajn! Z vašeho syna vyroste velký spisovatel!“
„Kolik bude měřit?“ zajímal se Ubu.
„Bude vysoký aspoň 2 metry?“ chtěla vědět Jimu.
„Jak my můžeme vůbec vědět, že se někdo takový narodí?“ vyslovil jeden z fanatických čtenářů z budoucnosti a tím mezi ostatní zasel sémě pochyb. Dostavily se rozpaky.
„Viděl jsem to v televizi,“ rozehnal je pádně jeden z intelektuálů.
Toto tvrzení stačilo k tomu, aby donutili Ubu s Jimu k nechráněnému pohlavnímu styku. Když bylo po všem, začali jim vyhrožovat, že pokud se jim nenarodí geniální spisovatel, tak se vrátí, stáhnou je za živa z kůže a jejich těla hodí do kotle s vroucí vodou. Poté odešli a těsně před tím jim ještě pohrozili pěstí.

*
Jimu nechtěla být těhotná, ale měla strach. Uběhlo 9 měsíců a na svět se pomocí císařského řezu dostavil Pivoň. Pivoň byl malé neduživé capartě. Ubu spáchal sebevraždu. Život ho omrzel, a tak si lehl na koleje a nechal se přejet vlakem. Jimu si našla nového přítele. Ten ji však záhy nechal. Stačilo, aby zjistil, že má fakana. A tak se nebylo čemu divit, že Pivoň záhy putoval do dětského domova.
Tam ho zneužívali, týrali a šikanovali. Už po pár prvních minutách svého pobytu se nemohl dočkat doby, kdy mu bude 18 a on odtud bude moci odejít.

*
Těsně po dosažení jeho plnoletosti vypukla válka. Pivoň narukoval k parašutistům. Po tvrdém několikatýdenním výcviku mu dali padák a spolu s dalšími adolescenty ho strčili do výsadkového letadla. To se s nimi vzneslo a přeletělo bojové linie. Jakmile se ocitli nad nepřátelským územím, byli nuceni vyskočit.
Pivoň se řítil prostorem. Cítil se u toho volný jako pták. Dole pod nimi byli vojáci, kteří se je snažili za každou cenu zabít. Pivoň schytal několik kulek a uvízl v koruně stromu. Pomocí nože přeřezal popruhy a žuchl sebou na zem.

*
Uplynulo několik hodin od seskoku a on se cítil ztracený. Toulal se lesem a nevěděl, co má dělat. Měl u sebe, kromě již zmiňovaného nože, malý rozkládací samopal, pistoli a několik ručních granátů.
Byla už noc, když spatřil v dálce prostupovat mezi kmeny stromů slabé světlo. Opatrně se tím směrem začal přibližovat. Postupoval pomalu a bedlivě naslouchal.
Jednalo se o nevelkou dřevěnici. Když se podíval skrz okno, spatřil místnost plnou nahých děvčat. Všechny byly blonďaté a modrooké. Pivoň nevěděl, co si má o tom myslet. Proto se je rozhodl zabít. Odjistil ruční granát, prohodil jím sklo a hned vzápětí vrhl dovnitř ještě jeden.
V okamžiku první exploze se před ním rozplynula iluze skutečnosti a zůstala jenom hmatatelná pravda. Vypadala jako nějaká značně odpudivá příšera. Ozvala se druhá detonace. Pivoň uslyšel řev, nářek a spatřil Smrt. Měla na sobě jen bikiny. Prošla kolem něj a postavila se vedle pravdy. Pivoň měl najednou hlavu plnou výčitek svědomí. Ale taková už byla válka – krutá a nesmyslná. Pivoň ji přežil a odnesl si z ní trauma, které ho mělo provázet až po zbytek jeho dlouhého a produktivního života.

*
Bylo po válce. Nastalo období míru a rekonstrukce. Pivoň odevzdal zbraň a sundal uniformu. Na pracáku se ho zeptali, co umí kromě zabíjení. Pivoň uvedl první, co ho napadlo.
„Umím psát,“ oznámil.
Úřednice s poprsím velikosti číslo 4 zvedla k němu nedůvěřivě hlavu a otázala se:
„Skutečně?“
„Jestli chcete, napíšu vám tady povídku,“ navrhl jí Pivoň a úřednice souhlasila. Dala mu tužku a papír a sama si udělala pohodlí. To znamená: Uvařila si kávu, sundala příliš těsné kalhotky a odložila podprsenku. Pivoň spočinul krátce svým pohledem na jejích úchvatných bradavkách a vytvořil krátký příběh o tom, jak během války byl nucen jíst lidské maso.

*
Úřednice při jeho čtení zbledla a těsně před koncem se pozvracela. Sotva si setřela blitky z úst, pověděla:
„Věřím vám a už jenom z tohoto textu je patrné, že máte nesmírně velký talent. Mohu vám nabídnout z těchto dvou míst. To první je práce v novinách, ale nevím, jak až moc by vás to uspokojovalo. Avšak ta druhá varianta by už pro vás atraktivní být mohla. Jedná se o povolání tak zvaně na volné noze. Jeho podstata spočívá v tom, že za rok napíšete a vydáte alespoň 1 román či novelu – to už bude záležet na vás – a v jejich prodejnosti budete natolik úspěšný, že se tím uživíte. Co vy na to?“
Pivoň se ji zeptal:
„Kde to mám podepsat?“ A od té doby z něj byl profesionální spisovatel.

*
Jeho knihy šly na dračku. Lidé se o ně v knihkupectvích často rvali. Občas klesli až k samotné vraždě. Pivoň se do konce svých pozemských dnů snažil vypsat ze svých hříchů, k nimž byl donucen válečnými okolnostmi. Tím pádem by se dal žánrově klasifikovat jako autor hororu a nebo též thrilleru.
Bylo mu 80, když si pro něj přišla Smrt. Vypadala skvěle. A od té doby, co jí uzřel poprvé, se vůbec nezměnila. Pro mužské oko byla vyloženě vábivě svůdná! Pivoň ji čekal. Měl sice rozdělanou práci, ale když vstoupila, bez jediného zaváhání se zvedl a nechal své dílo nedokončené. Tak si to přál a představoval. Ona ho vzala za ruku a odvedla na onen svět.

*
V Záhrobí Pivoňovi sdělili:
„Zbytek věčnosti strávíte v Očistci a buďte rád, mohlo to být i mnohem horší!“