Čtenářský deník: Tereza Nováková – Drašar

Vytvořeno 14. 7. 2016 3:00

Nacházíme se v době, kdy je český jazyk považován za mluvu vesničanů. Čeština je vytlačena z nejvyšších společenských funkcí, kultury i státní správy. Na školách se vyučuje německý jazyk, jazyk vzdělanců. Dochází k velké germanizaci (poněmčování) společnosti… A do této doby se narodí Josef Václav Michl. Dlouho očekávaný syn, kterému jsou předurčeny velké skutky a který se má stát chloubou rodiny.

Odmala je mu vštěpována myšlenka na vstup do piaristické koleje, díky které bude plně zaopatřen. Stane se knězem a proslaví tak rodinu Michlů neboli Drašarů, jak se jim často přezdívá. Drašar kvůli finančním problémům do koleje opravdu vstupuje. Provází ho víra v instituci a možnost dalšího studia a psaní. Tento inteligentní mladík touží po studiu literatury, jazyka a historie. Chce se zasloužit o propagaci a vzkříšení českého jazyka. V piaristické koleji je po něm vyžadováno hlavně studium teologie, jeho zájmy jsou mu sice jistým způsobem tolerovány, ale nejsou podporovány. A pro jeho lásku k češtině se mu jeho kolegové i nadřízení vysmívají. Drašar často uvažuje o vystoupení z koleje, je však velmi nerozhodný a po vystoupení by byl bez majetku a nezajištěný. I když je nešťastný, zůstává mezi piaristy a nakonec skládá zkoušky.

Chvíli po této události umírá jeho matka, po které dědí velkou část majetku. Jako kněz ale nemůže vlastnit hmotné statky. O jeho dům se starají jeho sestra a otec, kteří si nepřejí, aby z koleje odcházel a připravil je tak o majetek a slávu. Kvůli jejich neustálému nátlaku Michl zůstává u piaristů. Píše a vydává teoretické práce. Často se zabývá historií jeho rodného města Poličky.

Zlom nastává ve chvíli, kdy se Drašar zamiluje. Nejprve do své sestřenice, později do Míny, která mu připomíná hrdinku z Kollárovy knihy Slávy dcera (Mína je Kollárova múza). Jako kněz se nemůže oženit, snaží se přestoupit do církve bratrské, kde jsou sňatky povoleny. Odjíždí do zahraničí, kde se setkává s Janem Kollárem a prosí ho o pomoc. Kollár ho vyhání a radí mu, aby se přestěhoval do Vídně. Drašar přestěhování odmítá, jako básník a spisovatel se nechce vzdát svého jazyka, chce také pomáhat svému národu. Snaží se tedy o zrušení celibátu. Po neúspěchu opouští piaristickou kolej a stává se vyvrhelem. V jeho rodném městě je považován za blázna, za někoho, kdo odhodil svou víru, kdo se mravně prohřešil. Odchází tedy do Březinek, malé vesničky, kde vyučuje na místní škole, později už vyučuje jen soukromě a pomáhá místním obyvatelům s úředními spisy. Bohužel, ani po výstupu z koleje mu není povolen sňatek, snaží se o zrušení tohoto pravidla, ale neúspěšně. Více se sbližuje s nejnižšími. Nachází si milenku, se kterou má nemanželské dítě. Ta mu ale, stejně jako jeho druhá milenka, umírá. Nakonec se sblíží se ženou velmi rozdílné povahy i intelektu. Se ženou, která si ho váží pro jeho peníze a zabezpečení, které jí poskytuje. Stává se z něj velmi smutný člověk, který ztratil svůj životní elán. Nemá ani energii na dopsání svého díla a posléze umírá na souchotiny.

Hlavní myšlenkou díla je život a tragický konec Josefa Václava Justina Michla. Román je rozdělen na kapitoly, z nichž každá reprezentuje určité období Drašarova života. V každé kapitole se znovu seznamujeme se starším Drašarem jako s novou postavou a můžeme vidět jeho vývoj od narození až po smrt. V díle narážíme na rozdíl mezi morálním a mravním úpadkem. Drašar porušil společenské hodnoty a zvyklosti. Ale byl to člověk velmi morální, svými vědomosti se snažil přispět pro blaho národa. Byl to také věřící člověk, který ale ztratil víru v církevní instituci. V díle můžeme vidět i neuvěřitelné maloměšťáctví a předsudky, nejen mezi „obyčejnými lidmi“, ale také mezi spisovateli a českými buditeli. Román obsahuje prvky realizmu, a to především při popisu historických postav. A romantizmu, který je vidět ve vnitřním prožívání Drašara a také v popisu přírody, která je nedílnou součástí díla. Příroda je velmi spjata s Drašarovým životem, je jeho útěchou a průvodcem, je opravdovým účastníkem děje.

Jazyk díla odpovídá různým skupinám a postavením. Zatímco Drašar a jeho kolegové mluví velmi spisovným a odborným jazykem, jazyk na vesnici a ve městech obsahuje nářečí. V řeči se vyskytuje mnoho přechodníků, které jsou typické pro 19. století (jdouc). Dílo obsahuje velké množství filozofickým myšlenek hlavní postavy.

Tereza Nováková zpracovala tragický příběh opravdové historické postavy. K psaní románu využívala Drašarovu korespondenci a vyprávění jeho přátel. Drašarova psychika je v díle velmi dobře a podrobně vykreslena, i když velkou část jeho prožívání si autorka musela domyslet a vycházela tak i z vlastního strádání. Na Drašara, kterého dříve neznala, narazila díky náhrobní desce, která byla na jeho počest instalována na hřbitově ve vesnici Březiny. Tato deska a polorozpadlý dům, který před smrtí obýval, byla jediná vzpomínka na dříve uznávaného profesora a zasloužilého českého vlastence, který své dny dožil v nezapadlejším koutě Českomoravské vysočiny.