Rozhovor s Martinou Málkovou

Rozhovory

Vytvořeno 24. 10. 2022 1:00

Autor: Veronika Pechová

„Psaní je můj paralelní svět. Dává mi možnost žít ještě jiné životy,“ přiznává Martina Málková, autorka románů - Dvojitý gambit, Závity ulit a Pérka, drátky, kolečka. Ta si v dětství ráda vymýšlela příběhy, a když se naučila psát, tak je převáděla na papír a od té doby jsou jejími věrnými společníky blok a tužka. Sama působí jako lektorka v oblasti rozvoje a vzdělávaní dospělých. K psaní knih ji přivedla touha a zvědavost.

Jako malá jste, jak jste v jednom rozhovoru řekla, ráda snila a vymýšlela různé příběhy, o kterých mluvíte jako o „lživkách“. Jak jste se naučila psát, tak jste své lživky převáděla na papír a od té doby jsou vašimi společníky blok a tužka. Vaše fantazie dostaly na síle, když jste dostala loutkové divadlo. Čím jste chtěla být? Pamatujete si svůj první příběh, který jste napsala?

Úplně ze všeho nejdřív jsem chtěla být Joy Adamsonová. Ne kvůli tomu, že byla i spisovatelka, ale proto, že měla lvici Elsu. Milovala jsem film Volání divočiny a později knížku Příběh lvice Elsy. A zřejmě i pod tímto vlivem jsem jako dítě napsala několikastránkový příběh o našem německém ovčákovi Bojarovi. Matně si vzpomínám, že jsem naše společná dobrodružství stylizovala kamsi do divočiny. A že to bylo na několik stránek, si pamatuju proto, že jsem svoje fantazie psala do starého, ovšem nepoužitého diáře s logem Uranových dolů Dolní Rožínka, který mi dala maminka na čmárání. Líbilo se mi, že moje psaní má hned formát knihy.

Co vás přivedlo ke studiu na ekonomické škole?

Řekněme racionální přístup rodičů. Chtěla jsem být loutkoherečka, ale zejména tatínkovi to nepřipadalo jako seriózní branže. Když jsem kvůli tomu začala rebelovat, rázně zasáhl, využil své autority a já nebyla zase tak tvrdý rebel, abych nátlaku neustoupila. Tak jsem si aspoň pro sebe v hlavě studium nezajímavého oboru nastavila tak trochu mučednicky a náležitě tento postoj před rodiči demonstrovala. Byla jsem tenkrát na zabití.

Než jste začala působit jako lektorka v oblasti rozvoje a vzdělávaní dospělých se specializací na komunikační dovednosti (vedete kurzy – Asertivita v praxi, Efektivní komunikace, atd.), pracovala jste v různých oborech. Práce vás, jak jste někde přiznala, velice baví. Jak se učí dospělí? Jaký je o kurzy zájem?

Jsem na volné noze a práce mám dost. Je to náročné a mě to hrozně baví. Baví mě lidi. Nejsem typ, co přednáší moudra u katedry. Využívám svůj koučovací výcvik a kurzy vedu v duchu workshopu. Nechám frekventanty přinášet vlastní témata a situace z jejich praxe, na kterých můžou ověřovat svoje nově nabyté dovednosti. Na mých kurzech to nevypadá jako ve škole, ale spíš jako na terapeutické skupině.
 
Vymýšlení příběhů vás neopustilo a psaní se věnujete od studentských let. Napsala jste divadelní hry, texty písní a v roce 2017 vydala svůj první román Dvojitý gambit. O rok později Závity ulit. Co vás přivedlo k psaní knih? Podle čeho si vybíráte, o čem budete psát?

Přesnější bude, když řeknu, že příběh si vybírá mě. Já nevím, kde se bere. Prostě najednou je v mé hlavě téma, zápletka nebo jen jeden obraz a já ho začnu větvit do příběhu. Není to tak, že si sednu, zamyslím se a řeknu si: „Tak co bych teď napsala? Třeba, třeba… třeba něco o stárnoucí herečce!“ Takhle to u mě nefunguje. K psaní knih mě přivedla touha a zvědavost. Touha vyjadřovat se skrze umění a zvědavost, jestli to dokážu.
 
Vaše třetí kniha má název Pérka, drátky, kolečka a vypráví o sesterské rivalitě, jako i o strašáku jménem Alzheimerova nemoc. Jak byste představila svoji novou knihu čtenářům a proč byste ji doporučila si přečíst?

Pérka, drátky, kolečka je příběh ženy na vrcholu své umělecké kariéry, která se snaží vyrovnávat nejen s přibývajícími roky, obavami o své zdraví a strachem ze ztráty image, ale i s minulostí, která ji nečekaně doběhne. Je to příběh o tom, kam může člověka dostat vlastní ješitnost a jeden pošetilý nápad. Kdo má rád vrstevnaté příběhy, neměl by tuto knížku minout.  

Napsala jste také rozhlasovou hru pro děti Jako pes a připravujete knihu, která má pracovní název Šestá ryba. Čím je pro vás psaní? Je to práce, koníček, terapie, nebo od každého něco?

Psaní je můj paralelní svět. Dává mi možnost žít ještě jiné životy. Je to volnost, neomezený prostor imaginace. Je to dobrodružství. Rozhodně to není práce.

Jaká jste čtenářka? Máte oblíbeného autora nebo žánr? Zaujal vás někdo v poslední době?

Jako čtenářka nemám vyhraněný žánr. Rozhodující je pro mě styl, jak autor píše. Mezi moje oblíbence patří například Michael Cunningham, Ian McEwan, John Irving, Stephen King, Ruta Sepetis, Phill Roth a další. V poslední době mě ale zaujala útlá básnická sbírka Radka Kolínského Rána (,) milostivá. Moc ráda se vracím k výběru facebookových textů Martina Němce Krásný den, které vyšly knižně, a od kamaráda mám nově půjčené Deníky fotografa Josefa Koudelky. To je navíc i pěkné pokoukání.    

Pocházíte z Vysočiny, kde žijí vaše sestra i bratr. Řadu let žijete a pracujete v Praze a díky vašemu partnerovi, kytaristovi Radku Interholzovi, pro kterého píšete texty písní, i v Českém Krumlově a spolu v Českém Krumlově na adventních trzích představujete vánoční písničky. Připravujete něco také na letošní adventní čas?  

Toto je všetečná otázka. My si každý rok říkáme, že s vánočním songem začneme zavčas, nejlépe už září. V polovině prosince nemáme ani notu, ani čárku, tak frajersky vyhlásíme bojkot Vánoc, že nic dělat nebudeme. Okolo dvacátého prosince nám to nedá, Radek složí hudbu a dá mi den na text. Nahrává se dost často třiadvacátého večer, abychom mohli na Štědrý den poslat našim přátelům novou písničku jako vánoční přání. Na adventních vystoupeních Radek vždycky hraje písničky z předešlých Vánoc. Například Sněhovou pro velký úspěch recykluje už několikátou sezónu.
 
 A co odpočinek? Jak jej ráda trávíte? S fotoaparátem v ruce? Dočetla jsem se, že jste nadšená fotografka. Co ráda fotíte?

Ráda chodím. Dobré boty, batoh a hurá do lesa, do hor. Ideální je třeba Šumava. A ano, taky ráda fotím. V naší rodině patřil fotoaparát k základnímu vybavení. Tatínek byl vášnivý fotoamatér. Naučil nás všechny děti nejen fotit, ale i mokrou cestu výroby fotek. A když technologie pokročila, koupila jsem si digitální fotoaparát. Poslední dobou ale nejvíc cvakám na mobil. Dnešní doba umožňuje zajímavou postprodukci snímku přímo v telefonu. Nemám ambice vystavovat velkoformátové snímky v galerii. Pro mé „vernisáže“ mi stačí facebook a instagram. A co ráda fotím? To co mě zaujme. Architektura, světelné efekty, lidi, příroda, zvířata… Ovšem výsostné postavení v mé „tvorbě“ má naše kočka Mia.
 
Martina Málková:
Pochází z Vysočiny. Vystudovala ekonomickou školu a působí jako lektorka v oblasti rozvoje a vzdělávaní dospělých.
Je autorkou rozhlasové hry pro děti, několika divadelních her a tří románů – Dvojitý gambit, Závity ulit a Pérka, drátky, kolečka.
Jejím partnerem je kytarista Radek Interholz.