Vánoční pohádky Františka Kožíka

• 

Recenze

Vytvořeno 11. 1. 2013 2:00

Autor: Jana Semelková

Vstoupili jsme do lednových dnů. Je za námi prosinec – měsíc plný očekávání, rozjímání, rozzářených oči malých i velkých. Komu se stýská, že jsme otevřeli kapitoly těch „obyčejných“ měsíců, dnů bez tajemství, má šanci si je připomenout pohádkami, které kdysi vyprávěl své dceři večer před spaním spisovatel pan František Kožík.

Jeho vánoční pohádky jsou plné nadpřirozených bytostí, přitom však takové obyčejné, věcné, ze života. Vždyť s kým z nás kdy nešili čerti jako s Ivánkem, co všechno dělal obráceně. Teprve pan doktor mu prozradil, že se v něm usadil nejhloupější čert, který mu našeptává samé hlouposti. 

„Je to něco jako sportovní zápas, víš?“ poučoval ho pan doktor. „Čert se teď tak snadno nedá. Je v tobě zapíchnutý, drží se tě a nebude chtít ven. Musíš dávat pozor, až se ozve. Když ti bude něco našeptávat, hned jdi na něho zostra a neposlouchej ho, i kdyby se v tobě sebevíc vztekal!“
„Myslíte, pane doktore, že by pak odešel?“ ptal se tatínek.
„Ale ovšem. Když uvidí, že je na něho Ivan moc chytrý, dopálí se a zmizí. Jinak neodejde. Ivan musí být na něho tvrdý. Ať si ďáblík mele svou čertovskou písničku, uděláš pravý opak toho, co bude žádat. Rozumíš mi?“

Kožík, F. Pohádky vánočního zvonku. Praha: Albatros, 2012, str. 117.

Nebo určitě u stromečku nějaký balíček dostal někdo jiný, než měl. U nás se to povede rok co rok. Myslela jsem si, že jsem nepozorná, ale pan Kožík mi vysvětlil, že za to mohou skřítci Kuk, Fuk a Muk. Kdo z nás by nechtěl umět čarovat jako potrhlá Andula, kdo z nás nedospěl ke stejnému závěru, že čarování není pro nás, že je lepší vzít za práci a vše se k lepšímu obrátí…

Dvanáct Kožíkových příběhů voní purpurou, skořicí a medem, třpytí se sněhem i hvězdičkami a zní koledami. Sváteční atmosféra brzy vstoupí do každého z nás. Jsou to pohádky skvělé k předčítání. Po každé z nich se totiž dá krásně vzpomínat na ty svoje Vánoce. Vždyť děti milují historky „jak to bylo kdysi“. A vůbec nevadí, že autor příběhy napsal v padesátých letech. Vzbudí ve vás pocit, že něco podobného jste zažili a musíte to sdělit ostatním. Tak to určitě František Kožík také chtěl! Jsem o tom přesvědčená.

Celou pohodu obyčejných a přitom kouzelných ještě podbarvují ilustrace, jejichž autorem je Dávid Ursiny. Přestože téměř každá má v sobě sníh, led a mrazivý večer, všechny vyzařují teplo a útulno. Tak to ostatně v prosinci má být.

Jdou Vánoce,
ten zlatý čas…
Hvězdnatý svátek,
který světí
vzpomínky, lásky
a sny dětí.

Kéž i vám zazní
jeho hlas!

Knihu Pohádky vánočního zvonku vydalo nakladatelství Albatros