Bádání s příchutí romantiky

• 

Recenze

Vytvořeno 7. 12. 2012 2:00

Autor: Jiří Lojín

Se spisovatelem Tomášem Dosoudilem se nesetkáváme poprvé. Recenze jeho knihy Se zombiemi se netančí byla uvedena před nedávnem pod názvem Máte rádi zombie?  a o metodě tvorby tohoto autora jsme si povídali v rozhovoru Základem je rešerše. Nyní před sebou máme jeho další knihu Elixíry ohnivé zkázy, vydanou v roce 2012 nakladatelstvím Naše vojsko.

 

Na úvod je potřeba ještě malé upřesnění – Elixíry ohnivé zkázy nejsou „další“ knihou po „zombiích“. Autor ji dokončil již v roce 2009, dva roky po vydání své první knihy Spontánní vzplanutí osob (2007). To, že se na pulty knihkupectví dostala až v tomto roce, byl patrně záměr vydavatele. Téma naštěstí nepatří mezi ta, která by zastarávala a časem ztrácela na přitažlivosti. Stejně jako v ostatních dílech i v této knize autor sahá do oblasti faktů a nabízí čtenáři seriózní sondu do vybrané problematiky.

 

Zbraně a prostředky hromadného ničení patří mezi ty oblasti, které většinu lidí odpuzují i fascinují zároveň. Odpověď na otázku, kde se v nich bere taková ambivalence, by byla námětem pro jinou, bezesporu zajímavou knihu. Publikace Tomáše Dosoudila ale řeší okolnosti vzniku ničivých nástrojů. Pokus o zmapování celé jejich historie by pravděpodobně nebyl úspěšný – autor by musel přikročit buď k hrubému zjednodušení problematiky, nebo by si vytýčil vpravdě životní úkol. Zvlášť ve dvacátém století - díky překotnému rozvoji vědy a techniky - nabral vývoj zbraní takové tempo, že se začíná vymykat komplexnímu pohledu na celou problematiku. Při pohledu do dávné historie bychom našli mnoho mezníků, které znamenaly skok v technice zabíjení – určitě by to byl pěstní klín pravěkého člověka, sekera, kopí, luk a šípy, vynález bronzových, posléze železných zbraní. Elixíry ohnivé zkázy se pokoušejí zachytit  počáteční zmínky o zdokonalení zbraňových systému s využitím chemických látek. Samozřejmě, že jedny z prvních stop vedou k alchymistům a k jejich pokusům, vábících svou tajemností, která vyplývá z nedostatečně dochovaných zápisů a nesystematičnosti projevující se v tomto oboru.

Kniha začíná poutavým líčením použití takzvaného byzantského ohně. Tomáš Dosoudil z dostupných pramenů čtenáři přibližuje varianty, které přicházejí v úvahu pro smíchání hořlavé směsi, vyhovující popisům jejich účinků. Autor je samozřejmě limitován kusými líčeními fragmentů dobových zpráv, a tak se nakonec stejně tajemství byzantského ohně zůstává tajemně vznášet v mlhavých výšinách.

Asi není sporu o tom, že významným mezníkem ve zlepšování zbraní byl vynález střelného prachu, a tak se mu Tomáš Dosoudil věnuje s opravdu velkou důkladností. Čtenář se může dočíst nejen informace o jeho objevu, ale i, což je zvlášť zajímavé a zasluhuje ocenění, o historii výroby střelného prachu na našem území. V tomto smyslu je velmi přitažlivé připomenutí činnosti „sanytrníků“, bez nichž by výroba střelného prachu byla téměř nemožná, ale kteří při své práci nepostupovali vždy zrovna eticky, jak autor dokládá citacemi z různých pramenů.

Následují zmínky o dalším směru vývoje střelivin i výbušnin, směřujících k asi nejznámějšímu výbušnému vynálezu devatenáctého století – dynamitu. Nemám pochybnosti o tom, že životopis Alfreda Nobela není pro většinu lidí tajemstvím, stejně jako již mnohokrát popsaná historie jeho nejslavnějšího objevu. Přesto je jasné, že se jí nelze v knize pojednávající o této problematice vyhnout.

Přestože vývoj zbraní a samozřejmě také výbušnin nabral ve dvacátém století ještě větší tempo, autor ho už dál nesleduje. Konec devatenáctého století je pro něj hranicí mezi suchou vědou a bádáním okořeněným jistou dávkou romantiky, ve kterém svou roli hrála náhoda, pomáhající dřívějším alchymistům a pozdějším vědcům posunout technický pokrok o kus dál. V mnoha případech však zmíněný posun znamenal zmaření mnoha lidských životů, za což ovšem nemůže věda, ale lidská povaha.

Kniha Tomáše Dosoudila velmi srozumitelně a přehledně shrnuje problematiky hořlavin, střelivin a výbušnin používaných k válečným účelům, limitované koncem devatenáctého století. Autor opět využil dostupnou literaturu a čtenáři předložil ty pasáže, které považoval za důležité a zajímavé pro vytvoření celkového obrazu historie bádání v daném oboru. Seznam použité literatury je přiložen na konci knihy, případný zájemce může některé odkazy použít jako inspiraci pro další prohloubení svých znalostí.

Knihu Elixíry ohnivé zkázy vydalo nakladatelství Naše vojsko