Máte rádi zombie?

Recenze

Vytvořeno 10. 10. 2012 2:00

Autor: Jiří Lojín

Tajemné rituály prováděné v mihotavých odlescích ohně, potácející se postavy otroků bez vlastní vůle, polorozpadlá lidská těla, která se z nějakého záhadného důvodu pohybují - tak nějak vypadají filmy o zombiích, které dráždí naši fantazii a způsobují příjemné vzrušení. Fenomén zombismu ale existoval dříve, než se ho chopili hollywoodští tvůrci a udělali si z něj výnosný obchod s touhou diváků po nechutném dobrodružství, při kterém mohou sedět v pohodlí a bezpečí a - pokud na to mají dost silný žaludek - pojídat popcorn s colou.

Jaká je ale podstata tohoto fenoménu? Určitě se značně liší od toho, čím nás častují béčkoví režiséři, a co díky nim máme s tématem zombie spojené. Odpovědět na tuto otázku se pokusil Tomáš Dosoudil ve své knize Se zombiemi se netančí. Samozřejmě, že první myšlenkou potenciálního čtenáře, který se s tímto titulem setká, bude „a proč bych to proboha dělal?“, zvlášť, když si představí mírně rozloženou oživlou mrtvolu, potřísněnou krví a pokrytou hlínou tak, jak ji známe z filmových hororů. Ale autor má k takovému titulu dobrý důvod, jak je hned od počátku zřejmé. 

Ve své knize se Tomáš Dosoudil soustředí především na seriózní shromáždění dostupných informací o zombismu zahaleném celou řadou mýtů i výmyslů, které ho řadí spíše mezi bulvár, než do kategorie jevů určených k objektivnímu zkoumání. Vychází především z literatury, která se této problematice věnovala už dříve, zvláště z knih Williama B. Seabrooka a Edmunda W. Davise. Původ zombismu, stejně jako kultu vúdú, sleduje autor na ostrově Haiti, samozřejmě s odkazem na skutečnost, že tam byl importován z Afriky spolu s černošskými otroky. V prvních kapitolách předkládá čtenáři zjednodušenou historii Haiti, aby přiblížil její krvavou minulost a zároveň povahu místních obyvatel, na které mají tyto praktiky – pokud existují – největší vliv. Krutost diktátorských vládců Haiti a jejich neúcta k životu si v ničem nezadá s chováním otrokářů minulých dob a přenáší se do celé společnosti. Lidé takový postoj vnímají jako normu a vúdú rituály pak mohou být prvkem, který haitskou společnost stmeluje. Studie historie Haiti je jednou z nezajímavějších pasáží knihy, a přestože je velmi stručná a soustřeďuje se pouze na některé její aspekty, může probudit zájem čtenáře o další podrobnosti.

Další část knihy obsahuje to, co čtenář nejvíc očekává – popis jednotlivých případů, ve kterých se skutečné zombie objevily. Tady byl autor zcela odkázán na literaturu, která o nich pojednává. Snažil se vybírat pasáže z knih těch autorů, kteří měli informace z první ruky, zejména již jmenovaných Williama B. Seabrooka a Edmunda W. Davise. Tomu se podařilo proniknout velmi blízko k šamanovi praktikujícímu přeměnu lidí na zombie. Je samozřejmé, že autentičnost jednotlivých případů lze velmi těžko ověřit a zůstává tak v rovině domněnek o výskytu sněžného muže či olgoje-chorchoje, ale kniha je určena spíše lidem, kteří chtějí v existenci zombií věřit, než těm, kterým jde hlavně o potvrzení jejich skeptického pohledu.

I přesto, že existence zombií nikdy nebyla exaktně potvrzena, hodně se spekuluje o mechanizmu jejich vzniku. Autor používá velmi výstižný výraz „zombifikace“, který však - jak sám přiznává - není zcela originální. Variant možností tohoto pozoruhodného postupu uvádí víc, nejpodrobněji se ovšem věnuje kombinaci účinků drog, způsobujících zdánlivou smrt, s psychickým nátlakem, vedeným proti oběti po jejím „zmrtvýchvstání“. Autor tuto teorii čtenáři nepředkládá jako správnou možnost, uvádí argumenty pro i proti. Je to součást jeho objektivního pohledu na problematiku patřící spíš do říše fantazie.

Poslední část se netýká přímo zombismu, ale jeho zobrazení v literatuře a filmu. Již v úvodu jsem naznačil, že naše chápání tohoto fenoménu výrazně ovlivnil zejména filmový průmysl. Kinematografie se zombií zmocnila už ve svých počátcích a Tomáš Dosoudil se ve své knize snaží tuto historii zmapovat. Důležitým momentem podle autora byla transformace zombie/otroka bez vůle v zombii/zabijáka. Problematika filmu je velmi široká a jen obtížně je z ní možné vybrat ta díla, která byla pro dané téma zlomová nebo průkopnická. Autor se soustředil na italskou produkci, zvláště díla Luigiho Fulciho, známého režiséra béčkových hororů, který se nerozpakoval ve svých filmech používat neumělé kulisy a šokovat diváka utrhanými a uřezanými končetinami, které rozhodně nevypadaly ani čerstvě ani skutečně. S pohledu náročnějšího diváka největší hrůza, jež z Fulciho děl vyzařovala, bylo amatérství jejich zpracování. Výběr filmů, kromě Romerových, které zde mají své místo, je spíše náhodný, určitě by se našly významnější, než jsou ty Fulciho. Mrzí mě, že autor nezmínil český příspěvek do skupiny filmových zombie, ve kterém se odráží nevážnost, s jakou přistupuje ke všemu, film Choking Hazard. Souhlasím s tím, že v kontextu světové kinematografie jde o film bezvýznamný, ale má své místo na české filmové scéně.

Kniha Tomáše Dosoudila si drží dobrý standard v žánru literatury faktu. Autor neopomněl žádnou z důležitých věcí, která se k této literatuře váže – solidní úvod, který seznámí čtenáře s prostředím, uvedení konkrétních příkladů i teorií pro jejich vysvětlení. Uvádí i prameny, ze kterých čerpá nebo cituje. Systematičnost, provázející celou knihu, poněkud pokulhává v závěrečné části, věnované filmovému zpracování tématu zombie. Pro čtenáře by bylo určitě zajímavé uvedení více odkazů na různé kategorie filmů, ať už to jsou parodie nebo kombinace zombie a sci-fi. Se zombiemi se netančí se však určitě neztratí v záplavě knih, věnovaných letošnímu očekávanému konci světa.

Knihu Se zombiemi se netančí vydalo nakladatelství XYZ