Výlet do minulosti

• 

Recenze

Vytvořeno 19. 3. 2014 2:00

Autor: Pavla Huřťáková

Historické romány mají v české literatuře dlouhou tradici, neboť s odkazem na slavnou minulost Čechů psali svá díla již národní buditelé. Mezi nejvýznamnější autory patří bezesporu Alois Jirásek, protože kdo by neznal jeho Temno nebo F. L. Věka? Vezmeme-li v potaz skutečnost, že tento literární žánr nikdy nevymizel, je nutné připomenout takové velikány současnosti, jakými jsou například Jarmila Loukotková nebo Ludmila Vaňková, jejichž romány mají punc historické přesnosti, samozřejmě v intencích autorské licence.

Mezi mladší generaci autorů píšící o dobách dávno zapomenutých patří Jaroslava Černá, jejíž poslední knihu Královské námluvy vydalo v letošním roce nakladatelství Alpress. Vypráví příběh mladičké jagellonské princezny Anny, kterou si alespoň touto cestou připomeneme. Její osudy jsou nám víceméně neznámé, proto je vhodné čtenáře upozornit, že v tomto románu jde především o fikci. Ale výtečně napsanou. Černá má vzácnou schopnost psát čtivě a nezdlouhavě, v pár stránkách popsat několik nevýznamných let a vypíchnout důležité momenty, na což navazuje kvalitní perokresba postav.

Anna Jagellonská, sestra posledního vládnoucího panovníka této dynastie a manželka prvního Habsburka na českém trůně, byla žena jemná i soucitná. Nejen Češi v ní měli vděčnou a věčnou přímluvkyni. Přes počáteční nedorozumění byl její vztah s manželem šťastný, láskyplný a požehnaný šestnácti dětmi, pročež si právě ty přímluvy mohla dovolit. Ferdinand ji miloval z celé své duše. Sílu jeho citu nám může dokladovat třeba i to, že se po její smrti již znovu neoženil a na její počest nechal vybudovat v zahradách pražského hradu letohrádek dodnes nesoucí její jméno. Díky spisovatelčině snaze postihnout co nejdelší životní období a ukázat její osobnost v celistvosti sledujeme Annin vývoj od dětských střevíčků přes první velkou společenskou událost až ke královské koruně, již vlastně nikdy nechtěla. Ale zodpovědnosti z ní plynoucí se nezříkala. Naopak.

„Ubozí lidé, co s nimi jen bude, vždyť přišli o všechno.“ Anna skryla tvář v dlaních a hořce se rozplakala.
„Je dobře, že jsi u toho nebyla, nesnesl bych tvůj žal a bolest při pohledu na hrůzu, které jsem se já sám stal svědkem,“ promlouval monotónním hlasem Ferdinand.
Zdálo se, že mu po krutém a krušném týdnu okoralo srdce, ale Anna po chvíli pochopila, že je tak zasažený strašnou pohromou, že spíše potřebuje myslet na budoucnost a snaží se smířit s tím, co se nevyhnutelně stalo a nijak to nelze změnit.[1]

Kniha je hezky poskládána v přirozeně plynoucí příběh, kterému by se až chtělo věřit. Autorka se nedopouští formálních chyb, sem tam se v knize objeví překlep, či gramatická chyba (např. s. 36, 46), ale je nutno dodat, že se jedná spíše o výjimky, což ne vždycky bývá zvykem.

Pokud si chcete přečíst knihu, jejíž příběh vás provede minulostí, tento vám rozhodně mohu doporučit. Děj není natahovaný a své čtenáře zaujme nejen tématem, ale i autorčiným stylem. Příběh vám přímo proletí před očima, ani si nevšimnete a jste na konci. Proto vám doporučuji, abyste si jej poctivě vychutnali od prvních řádků. Nebudete litovat.

[1] ČERNÁ, Jaroslava. Královské námluvy: Anna Jagellonská, královna uherská, česká a římská. Praha: Alpress, 2013. s. 209.ISBN 978-80-7466-182-2.