
Když jsem si přečetla anotaci Města schodů, měla jsem očekávání docela velká. „Atmosférický román“, „o špionech“, „mrtvých bozích“ a „tajemném, stále se měnícím městě“ evokuje opravdu leccos. Mně, coby generaci odkojené knihami o Harrym Potterovi, kombinace do nebe tyčících se stovek schodů a „neustále politicky i fyzicky se měnícího místa“ připomněla především Bradavice, takže jsem nedočkavě čekala, jak se ono tajemné místo vlastně projeví.
Tak předně – neprojeví. V tomhle bodě není ta anotace úplně přesná. Mizejících budov, přesouvajících se schodů nebo Komnaty nejvyšší potřeby se opravdu nedočkáte. Toto chátrající místo, Bulikov, zůstává staticky nehybné pěkně dlouhou dobu, než se odehraje první titěrný záblesk něčeho, co dává za jeho omšelou fasádou tušit něco daleko většího. Božštějšího...
Tím se ale dostáváme k tomu, že vše ostatní, co kniha slibuje, je pravda. Město schodů je atmosférická fantasy. Propracovaná, promyšlená a čtivá. Zavádí čtenáře do místa, které bývalo světovou velmocí, protože se těšilo přízni božských sil. Bohové se ale ztratili nebo byli zabiti, a protože jejich moc zasahovala do samé podstaty světa, vše, co bylo jejich výtvorem, zaniklo. V momentě, který je v historických textech popisován jako Mžik. Bulikov a celý Kontinent najednou tvrdě spadl z velkolepého piedestalu až na zablácenou zem a velmocí se stala jiná země – Saypur. Ale lidé, pamatující si období své nadvlády nad celým světem, podle všeho dost kruté, se se svým postavením odmítli jen tak smířit.
Možná to z tak základního nástinu není poznat, ale Město schodů je nesmírně myšlenkově bohaté a splétá dohromady velké množství témat. Vraždu, politikaření, převraty, zázraky, komplikovaný milostný vztah. Zabývá se otázkami rasy. Zabývá se otázkami víry, náboženství a fanatizmu. Pokud jde o poslední jmenované, v tomhle jde o dílo ryze postmoderní. Protože ten přístup k veškerým záležitostem víry je jedna velká okázalá dekonstrukce. Na hlavu všech bohů padá neustálé pochybování jako ‚Rozumí bohové svému lidu?‘, ‚Z čeho pramení jejich moc?‘, ‚Skutečně toužíme po jejich vládě?‘aj.
Základním pilířem téhle knihy jsou vlastně filozofické otázky, zabalené do tak hravého balení, že jsou zábavné. Právě tenhle přesah dělá z Města schodů výbornou urban fantasy, která se může pochlubit hutnou atmosférou podivna a celou řadou matoucích otázek.
Tenhle svět je detailní, má pečlivě propracovanou historii a politiku. Takže je třeba číst pozorně a vnímat, aby se čtenář neztratil. Na druhou stranu, bavíme se zde o knize, které se jako jedné z mála daří trefným odhalováním karet udržet napětí až do absolutního konce, takže se k tomu maximálnímu soustředění ani nebudete muset nutit. Jistě, i Městu schodů by se dala vytknout nejedna chyba, poněkud plochým pojetím některých vedlejších postav počínaje. Ale klady v tomto případě jednoznačně převažují.
Snad ještě jeden postřeh stojí za zmínku. V mnoha ohledech jde o dílo (velmi) volně inspirované skutečností. Tak například Kontinent tvoří obyvatelé s bledou pletí a jejich typická jména jsou Jaroslav, Vasilij a jiní -slavové, - iljové a -uljové. Zato Saypur se svými malými štíhlými obyvateli s tmavou pletí nebyl po dlouhou dobu ničím víc, než zuboženým otrokem, který nyní rozepjal svá křídla. Nepřipomíná to něco? Minimálně východ Evropy se tam hledá docela snadno. Ale v různých konspiračních teoriích lze zajít ještě dál.