Recenze: Minna Lindgren – Babičky: Den zkázy

• 

Vytvořeno 17. 12. 2016 1:00

Autor: Tereza Zítková

Hlavní hrdinky trilogie Babičky se opět vrací, aby svému čtenáři ukázaly, že je pro ně věk jen číslo a že se budou vždy snažit o to, aby žily důstojně a bez cizí pomoci. I když občas kapkou vína a vlídným slovem nepohrdnou. Závěrečný díl trilogie Minny Lindgrenové se jmenuje Babičky: Den zkázy.

 

Siiri, Irma a Anna-Liisa se vrací zpátky do svého domova, kde se prováděly rozsáhlé rekonstrukce. Jejich domov důchodců Podzimní háj už ale není místem, které opouštěly. Místo lidí tu na ně dávají pozor stroje, každá místnost obsahuje tolik moderní technologie, že stařečkové často netuší, o co jde, a samozřejmě netuší, jak dané stroje ovládat. Po probuzení se díky přístroji dozvídají, kolik hodin spali, jak kvalitní jejich spánek byl a zda by měli spát delší či kratší dobu. Lednička jim oznámí, že jejich mléko už za dva dny projde, a obrazovka promítá různé citáty z Bible. Z místa, kde byl neustále slyšet hluk, v dobrém i v tom špatném slova smyslu, je najednou místo duchů. Stroje odpovídají automaticky a jejich hlasy jsou studené jako led. 

Hlavní hrdinky se zpočátku snaží s veškerou technikou seznámit. Chodí cvičit, zkouší své čipy, které jim umožňují nakupovat a navštěvovat ty, které si daly do tzv. seznamu bezpečných osob, a pokouší se s novým prostředím sžít. Většina obyvatel je ale ze vší té modernosti spíš zmatená a zděšená, než aby jim dělala radost, a tak se babičky rozhodnou, že vrátí jejich domov do původního stavu. Podaří se jim docílit svého, nebo se nakonec budou muset podřídit neustále se vyvíjející se společnosti?

Trilogie Babičky umožňuje čtenáři nahlédnout do života seniorů, a i když jsou hlavní hrdinky z Finska, domnívám se, že by se jejich vyprávění dalo promítnout do jakéhokoliv místa na světě. Senioři jsou v této době často odsouváni do domovů, kde mají pokojně a bez větších námitek dožít. Pro společnost jsou spíš přítěží, než aby přinášeli užitek, často to neplatí jen pro společnost, ale i pro jejich nejbližší. Jelikož je doba uspěchaná a člověk má stále víc možností, ale na druhou stranu méně času, chce, aby o jeho babičku či dědečka bylo dobře postaráno. Ale bez jeho účasti. Jak se má ale zachovat stát, když na něj rodiny hrnou čím dál víc zodpovědnosti za starší občany? Kde má sehnat personál? Prostory? 

Kniha, ač je plná humorných situací a má čtenáře v první řadě pobavit, přináší také pohled na pečovatelskou službu a stárnoucí obyvatelstvo. Tito lidé jsou často považování za nepotřebné a oni sami se tak občas i cítí. Což by tak rozhodně být nemělo. Měli bychom se zamyslet nad tím, jestli by naší babičce nebylo lépe doma s námi, a pokud tedy není zbytí a ona musí do domova důchodců, zda ji dostatečně často navštěvujeme. Nevyškrtáváme tím tak trochu stáří a smrt ze svého života, i když do této fáze stejně jednou dospějeme všichni?

Knihy v trilogii na sebe navazují volně, a tak je možné je přečíst i bez znalosti předchozích dílů. Občas se sice objeví narážky na prožitá dobrodružství, ale bystrý čtenář vše hned pochopí. Babičky jsou knihou jako stvořenou pro pochmurné podzimní večery. Dovedou totiž čtenáři vykouzlit úsměv na tváři.